| |||
Zahrada Tatiana, Relliel Anděl dýchá a i když mi přijde tep trochu nepravidelný, nevypadá, že by byl v přímém ohrožení života. Ale tady, se zástupem nepřeberných schopností, kdo ví, co mu vlastně je. Mám pocit, jako kdyby se mu rapidně hýbali oči za víčky, ale to se mi také může jen zdát. Tatiana beze slova přejde k dalšímu kontrolování chlapce a nevypadne z ní žádné moudro. Místo toho mne požádá, ať tu s ním počkám, že půjde pro pomoc. Pozvednu obočí. "Takže předpokládám, že si také nic nezjistila..." odtuším. "Jak milé vědět," dodám trochu kousavě. "Nebylo by lepší, kdybys tu s ním počkala ty? Přeci jen máš nějaké léčitelské základy." Navrhnu jí, zatímco mladíka opatrně přesunu do stabilizační polohy. |
| |||
Zahrada Luis, Relliel Po chvilce rozpoznám ležící bytost na zemi. To už se Luis rozběhne k němu. Vyrazím hned za ním, abych mu pomohla. Oba dva pozorně a opatrně prohlédneme anděla. Žádná viditelná zranění nemá? Luis zkontroluje životní funkce. Všimnu si, že dýchá a lehce se mi uleví, ale opravdu jen lehce. Pokusím se zjistit, co mu je, podle toho, co mne učil otec. (11%) “Počkej tu s ním, prosím tě, dojdu pro pomoc.” |
| |||
Jídelna - Učebna 1 Grim, všichni cestou, Kimero Z nerozhodnosti mne vytrhne Kelly, když nám řekne, že už naší pomoc nepotřebuje. Zatahám Grima za rukáv. "Musím na hodinu," špitnu k němu a následně mu věnuji široký úsměv. "Jsem rád, že jsi v pořádku," doplním, než vyběhnu z jídelny, abych doběhl do učebny. Ani se nevydýchám, než zaklepu a opatrně nakouknu dovnitř. "Omlouvám se, že jdu pozdě," špitnu do místnosti. |
| |||
Jídelna Alyssa “Bohužel ne, měl to být čaj.” Podívám se na Alyssu a usměji se na ni. Chvilku zapřemýšlím nad tím, co budeme dělat pak. “Hmmm, dát si druhé kolo někde jinde? Hmm, co ty na to, lásko?” V mém úsměvu je vidět, že to myslím vážně. Ale nechám ji, jak se rozhodne. |
| |||
Jídelna - Knihovna Max, Aryania, všichni v knihovně Když se ocitnou tlapky na mé ruce, věnuji kocourkovi smutný úsměv a přestanu frézovat ananas v misce. Čekám co z víly vypadne a když z ní vypadne, že by se ráda šla podívat do nějaké relaxační místnosti v podzemí, hrkne ve mne a hned vzápětí mi vyhrknou slzy. Jak se je snažím zadržet začnu trochu popotahovat. "Pr... Promiň," vyníknu, než se prudce zvednu a tryskem vyrazím z jídelny. Ve dveřích prokličkuji mezi stojícími tam a jakmile zahlédnu ceduli knihovny, prudce vpadnu dovnitř. "Om... Omlouvám se," zamumlám k oběma za dveřmi a rychlým krokem zmizím mezi regály. Najdu ten nejtemnější a nejzazší koutek, kde se schoulím do křesílka. (AN57) Knihy mne vždycky uklidňovaly a doufám, že tomu tak bude i nyní. |
doba vygenerování stránky: 1.4816429615021 sekund