| |||
Učebna lektvarů Sukui Pomalu otevře oči a zahledí se do mých. Snažím se v těch jejích vyčíst, co se děje a co s ní je. Místo odpovědi, nebo jasné emoce z očí, se však nahne, až se opře o mou hruď a naše rty se spojí. Tentokrát je to ale jiné. Není to ten hravý polibek na umlčení, který jsem věnoval já jí. Tenhle je pln emocí a vášně. I když jsem překvapen a zaskočen, nebráním se. I z mé strany je polibek jiný než předtím. Přes třídu se přelije vlna, která rychle zažene tyto emoce do pozadí. Přesto jsem ještě chvíli zaskočen, když se odtáhne. Před mým pohledem uhýbá do stran, až ji vezmu za tvář a bradičku a hlavu ji přizvednu. Nic neříkám, jen ji věnuji něžný úsměv. To se již ozve i profesor a tak Sukui pustím. Hned zapluje do lavice. Na tváři se mi usadí spokojený úsměv, když zamířím ke své lavici. Neubráním se a těknu pohledem směrem ke Gillovi, když se posadím. |
| |||
Učebna lektvarů především Gill, Rell Tak moc jsem rozpolceně zamyšlená, že ani nepostřehnu, že se přiblížil, dokud neucítím jeho prsty na své tváři. Nemusím ani otvírat oči, abych věděla, kdo z nich to je. Cítím jak je blízko. Srdce mi buší, že to snad musí být i slyšet. Do nosu mi vklouzne příjemná vůně pomerančů a koření, která mu utkvěla na oblečení. Pomalu k němu zvednu pohled, nepřestávajíc drtit svou sukni. Čas se zastaví, když se mu zahledím do těch jeho nebesky modrých očí přetékajících něhou. Jeho hlas hladí na duši, až se mi z toho všeho podlamují kolena. Jemně se zapřu dlaněmi o jeho hruď a v odpověď na jeho otázku se přizvednu na špičkách, až se naše rty spojí. Po nějaké chvíli se zahlásí uvědomění si, co že to vlastně dělám. Téměř překvapeně otevřu oči, které jsem měla zavřené a odtáhnu se, zalita ruměncem. Uhýbám pohledem kam se dá. Panika na sebe nenechá dlouho čekat, když pohledem přejedu přes Gilla. Bodne mě u srdce. Co jsem to udělala?! Tak nějak automaticky zapluju zpět do lavice, položím čelo na lavici a rukama si schovám hlavu, doufaje, že se stanu neviditelnou. |
| |||
Učebna lektvarů Aryania Netrvá dlouho, a kouzlo pomine. Bylo to vůbec kouzlo? Každopádně jej přebije jiný efekt, a já dostanu tak trochu strach. Neudělal jsem nic zakázaného, nebo ano? Dívka se tváří opařeně, ale to se nevidím v zrcadle sám, protože můj výraz je...vytřeštěný? Zmatený? Rudý jak rak studem? Asi něco od všech tří. "Ehm...radši snad ne. Já...promiň," vypadne ze mě. Pak se otočím, jak ke mě dolehne, že mi někdo něco poroučel. Dívám se na tabuli, a snažím se, aby mi srdce nevylétlo z hrudi. Přitom se neodvážím ani otočit na dívku, abych se přesvědčil, zda je na tom stejně. |
doba vygenerování stránky: 1.46071600914 sekund