| |||
Hodina lektvarů Morniel Líbáme se když ten pocit najednou odezní a dolehne na mně pocit strachu a respektu k našemu třídnímu profesorovi který sem dotazil. Když odezní i tohle náš třídní profesor pak odchází i s tím démonem, nevím proč a je mi to jedno.Mám své starosti podívám se na toho kluka a cítím se vážně trapně. Já už několik ztřeštěných nápadů dostala, ale nikdy jsem je nerealizovala protože no ... když jsem se na ně podívala podruhé poznala jsem jak moc jsou ztřeštěné. A líbat cizí kluky mně skutečně napadlo když jsem mluvila s Hope. Ale dobrá ... nejspíš jsme byli pod něčím vlivem? Ale koho? Nevím co říct, ne že by nebyl hezký, ale já nevím ... no asi bych se měla vrátit do lavice a tohle řešit až později. Když se rozhlédnu tak zjistím že se tu opět něco děje, zřejmě bych asi chtěla moc za jednu hodinu kdy se nikdo nesnaží nikoho zabít. Ale ať už se tu stalo cokoliv teď je to pryč a hodina pokračuje, jak nám sdělí profesor který je stejně příjemný jako ten v NŠÚ na hodině lektvarů. „No tak si můžeme promluvit potom.“nesměle se na toho kluka usměju a pak se vydám ke své lavici. |
| |||
Je mi úplně jedno jak se odeberou ti na ošetřovnu. Ať si pro mne za mne z toho okna třeba skočí. Poklepávám dlouhými prsty o katedru, čekajíc, až se třída ráčí rozejít do svých lavic. Jako kdyby toho nebylo málo, jeden z upírů začne nekontrolovatelně krvácet a pak se sesune k zemi. Povzdechnu si. Žoldák se toho ujímá jak kdyby bral pytel brambor. Hodím po něm poněkud nevzrušeným pohledem. "Jestli ho takhle budete kinklat celou cestu na ošetřovnu, tak vykrvácí, než ho tam donesete." Informuji ho poněkud věcně. "Mohl by se zbytek třídy konečně PROSÍM přesunout do svých lavic?" znovu vyzvu všechny zbylé. Poslední varování. |
| |||
Učebna lektvarů-chodba Komori, Marcos Veškerá má pozornost byla upoutána na tu dívku, takže jsem nepostřehl, jak přesně se do vzduchu dostala ta holka, kterou pak zachránila svým tělem. Mám neuvěřitelné nutkání vstát a něco, cokoliv udělat. Jenže vím, že bych se brzy nemohl kontrolovat a udělal bych ňákou blbost. A tak jen zavřu oči a pokračuju v zarýváním prstů do ruky, tak že se mi už konečky protrhly skrz kůži a provrtali do masa. Najednou mé veškeré touhy zmizí a mé tělo se automaticky narovná do pozoru. Zase otevřu oči a vytáhnu prsty ze své paže. Co to kurva bylo? Jakej čurák tohle udělal? To už si třídní, který celou situaci vyřešil, zavolá jednoho žáka na chodbu. No jasně, démon jeden vyjebanej. Zasraní čarošuci, pak jak dostanu příležitost budu mu muset dát pořádně přes hubu… Slova učitele kolem mě spíš jenom proletí, zaregistruju jenom “lektvar” a “místa”. Pak jakoby nestačil ten bordel, co bylo posledních pár minut, si to vedle mě zkolabuje bělásek. Paráda, dnešek je fakt na posrání. Vstanu a hodím si ho přes rameno. “Vezmu ho na ošetřovnu.” Nečekám na souhlas a hned vyjdu ven. Stejně s té hodiny nic mít nebudu. |
| |||
Učebna L Podepřenou hlavu dlaní hledím z okna přes třídu, utápějíc se ve vlastních pochmurných myšlenkách. Pohled odtrhnu jen, když se pocity ještě zhorší díky přítomnosti třídního. Věnuji mu ne příliš vzrušený pohled z toho co se děje, i když si vyvolá démona ze zadních řad. Když oba opustí třídu, vrátím pohled zpět k oknu, vzhledem k tomu že se čeká, až se rozpohybuje zbytek třídy a ti co tady zbyli se usadí zpět. Když mne zasáhne úporná bolest, nevěnuji tomu větší pozornost, protože jsem měl před hodinou čerstvou krev a regenerace by si s tím měla poradit ať už je to cokoliv. Když se však bolest čím dál tím víc zhoršuje zamračím se. Něco není v pořádku. Spustím ruku od své tváře a zabubnuji prsty do desky stolu, začínajíc se ošívat. Poté se zničehonic prudce propnu a zatnu zuby. Rukou se chytím kraje desky a sevřu tak silně, že pod mou silou praskne a kus mi zůstane v ruce. Ti co jsou blízko mohou slyšet praskání a syčení, jako kdyby se něco pálilo. Také to po chvíli začne doprovázet pach spálené tkaniny a masa. Odsunu se se židlí a kus lavice se v mé dlani promění v třísky. Trochu vrávoravě se postavím a ukročím do uličky ke zdi. O tu se musím záhy opřít, jak se všechno stále stupňuje. "Musím se dostat do svého..." zamumlám směrem k profesorovi sotva slyšitelně zatímco se snažím vykročit uličkou vpřed. Stačím ale udělat pouze jeden krok, než mi volná ruka vystřelí k hrudníku, kde pevně sevřu uniformu. Znovu pevně zatnu zuby, zatímco syčení ustane. Donutím se k dalšímu vrávoravému půlkroku směrem ke dveřím, než se poroučím k zemi. (51%) Na pokožce, která není schovaná pod uniformou začínají být vidět roztahující se rudé znaky a čáry, které se hned zapíjejí do pokožky a nechávají za sebou rudé krvácivé rány. Tělo nehybné, oči poněkud mrtvolně otevřené. Pokud se někdo přiblíží, může si všimnout, že uniformou začíná všude prosakovat krev a na pootevřených rtech se tvoří jinovatka. |
doba vygenerování stránky: 1.438768863678 sekund