Andor.cz - Dračí doupě online

Učebna lektvarů

Jak sedím a pozoruji obě děvčata, tak si nevšimnu další studentky, která mě bez jakýchkoliv náznaků políbí. Jsem lehce zaskočen, ale během chviličky jí polibek vrátím a co nejdéle ho prodlužuji. Přitáhnu si jí co nejblíže k sobě a nepřestávám s líbáním. Nebudu přece hlupák a nenechám si ji utéct. Pocity jsou to překrásné. Pak uslyším trhavý zvuk a pláč. To mě donutí dívku pustit a naše rty od sebe odtrhnout. Podívám se tím směrem, abych viděl co se tam děje. Po chvilce vrátím pohled na dívku, abych si ji prohlédl. “Hmm, zdravím, jmenuji se Salazar a jak ty krásná slečno?” Pozorně si ji prohlédnu celou, hlavně její křivky. Pak mě zasáhnou nové pocity - strach, respekt a podobné. Když opadnou, rozhlédnu se po třídě, kde profesor, který odešel ven, stojí ve dveřích a volá si dalšího studenta ven. Druhý profesor pokyne, ať jdou na ošetřovnu ti, kteří jsou zranění. K odchodu se zvedne vlčice, hadí žena a chlapec který levituje na nosítkách z něčeho. Otočím se na dívku, usměji se na ni. “Tak tohle bylo hodně silné. Jsi v pořádku?”

Učebna L - Ošetřovna

Kelly, Hillaris

Kelly se proti objetí nebrání ani vůbec neprotestuje a tak když si o mě ještě opře hlavu, beru to jako znamení že ji můžu obejmout intimněji, tak jak jsem původně chtěla. Snad už bych nemohla být spokojenější. Ale vlastně mohla, kdybych nemusela řešit nic kolem něho.
Pomocnou ruku ale Kelly zastaví. “Tak dobře” přikývnu a ruku zase stáhnu zpět. Místo čarování nad ním, vlčici pohladím po tváři. Znamená to ale že Hillaris bude dál krvácet a vůbec mu neulevím.
Když tak nemůžu zastavit krev, postarám se alespoň aby nebyla úplně všude, tak že se jen neškodně vznáší ve vzduchu.

Nástup třídního, nebo spíš jeho aury, na scénu mě trochu přivede na jiné myšlenky. Kelly se ale nepustím. Ten druhý profesor nás hned instruuje ať ho vezmeme na ošetřovnu a zase se vrátíme. S návratem by ale počítat určitě neměl. Pokud se tam Kelly rozhodne zůstat určitě ji tam nenechám samotnou.
“Tady ale zůstat nemůže, stejně musí pryč” prohodím když navrhuje aby léčitelé přišli sem. "Lehni si" pokynu tomu ubožátku na provizorní nosítka. Ať už léčitelům zprávu někdo poslal nebo ne, Hillaris se vznese na krvi a plynulym pohybem zamíří ke dveřím. Pomůžu Kelly zpátky na nohy a bude li třeba podepřu ji i cestou, nebo ji rovnou nabídnu že jí vezmu do náruče. To by nám dost urychlilo přesun.

Učebna Lektvarů
Kelly a skupinka kolem ní, všichni ostatní

S neskrývanou hrůzou v očích pozoruji scénu za sebou. O to víc mne děsí, že toto místo mělo být mým útočištěm. Zatím to, ale vypadá na smutné místo. Již podruhé za malou chvilku cítím něco nového a zřejmě nejsem jediný. Obraz, který jsem považoval za hrůzný je jiný. Ne lepší nebo horší, ale jiný.

Otočím svou hlavu až když profesoři promluví. Nepřichází žádné vysvětlení toho, co se stalo. Snad jen povolání démona by mohlo o něčem vypovídat. Na soudy je však brzy a nás čeká další vyučování. Byl bych rád, kdybych se mohl věnovat jen pergamenu a výkladu, ale to jen tak nepůjde. Scéna zamnou je plná smutku a očividně i obavy ze ztráty. Dokážu s ní soucítit. Tahle bolest je mi velmi blízká a vyvolává to vzpomínky. Měl bych pomoci ? Ale jak ? Ledaže...ne příliš riskantní, prozradil bych o sobě mnohé. krčím starostlivě obočí, dokud šelma nezmíní léčitele. To bych mohl, ale jak ? Nevím, kde je tu ošetřovna. narazím na další komplikaci, protože na plánku jsem ji nestudoval. Povzdechnu si a namočím štětec do inkoustu. Dobře, tak kvantita. rozhodnu se pro postup.

Štětec se začne rychle míhat po prázdné části pergamenu. Rozhoduji se pro jednoduché tvary a kontury. Rychlost je zásadní. Jen za malou chvilku, je na pergamenu dobrá desítka ptáčků a pod nimi krátký vzkaz: “Učebna Lektvarů. Zraněný chlapec. Potřebuje lékaře.“ Chytím štětec mezi zuby a přiložím prsty k pergamenu. S pomalým výdechem prodchnu malby svou arkánou (29%). Možná je to tím rozrušením, ale odlepí se jen dva. Zkusím ještě jednou popohnat ostatní (99%). Usměji se, když se pohnou. Mávnutím ruky celé hejno pošlu směrem ke dveřím. Jejich úkol je jednoduchý. Najít ošetřovnu a narazit tam do zdi v dosahu živé bytosti. Text zprávy se pak objeví na stěně. Nakonec se jen otočím a věnuji skupince povzbudivý pohled.

Učebna L

Komori

Každý krok mi připadá, jako věčnost. Takže vášnivým honem za svou spřízněnou duší strávím jenom dvě věčnosti. Přesně v ten moment se na okraji brejlí vyloupne něco než já. Nestihnu nic, ale jakože vůbec. Jen se zasněně dívám na vlčici dokud mi to úhel dovolí. I během toho krátkýho letu si stihnu představit, jak bych…

Přijde náraz, ale ne tak tvrdej, jak bych čekala. Uslyším křupnutí, ale bolest nikde. A to syknutí, taky nebylo ode mě. Otočím trochu nepřítomný pohled na holku. Je hezká a přítulná, ale není to moje chlupatá crush. Jenom se jemně vzepřu na rukou, abych líp viděla. Co mě v tu chvíli vlhce přejíždí po tváři, je mi jedno. Z toho, co totiž vidím, je mi smutno a zároveň mám hroznej vztek. Ty slizká vohavná hadice ! To já ji mám utěšit! To mně má plakat do ramene ! vrčím v duchu na adresu nagy. Trochu vztekle si odfrknu a natáhnu levačku do strany. Prsty na ní se prodlouží a z každého vyjede ostrá špice žihadla. Hodlám jí je všechny zabořit do ksichtu, až oteče tak, že se sama nepozná.

Ale v ten moment, jako mávnutím kouzelnýho proutku je všechno fuč nebo aspoň z větší části. Najednou už nevidím rudě. Všechno mi začne pomalu dotejkat. Jak to, co se děje okolo , tak moje vlastní situace.Áááá, už zase ? Proč ? zeptám se v duchu. Vlastně jsem si tu otázku už položila od rána tolikrát, že bych na to mohla přijít. Až někdo napíše knížku, jak nebejt za blbku měla bych si ji koupit. povzdechnu si a složím hlavu do dlaní. “Omlouvám se.“ zahuhlám nelogicky na předchozí otázku holčiny. Mám zase sto chutí s brekem utýct do kšá, vlastně by to dneska nebylo nic neobvyklýho, že ? 

Profesor začne ten chaos trochu organizovat a instruuje i naší dvojici. Proč bych měla jít na ošetřovnu ? Jako spíš by se mi hodil terapeut, teda možná mě trochu bolí zadek, ale… mračím se, než mi to o vteřinku pozdějc doteče. “Jááá....“ vyplodim ze sebe a otočím se na svoji zachránkyni “...jsem kráva, teda jmenuju se Moxxi, ale chovám se jako kráva…eh dává to smysl ?“ usměju se na ní nervózně a trochu se pootočím, abych líp viděla. “Chci říct…promiň, nechtěla jsem tě zranit…Áááá já tu kecám a tebe to bolí.“ blábolím nervózně a zatřepu hlavou, abych se probrala z blbkovskýho módu. 

“Trochu ti ulevíme, než půjdeme na ošetřovnu jo ? S tim zlomenym by to bolelo.“ zeptám se, a pokud mi dovolí přiložím jí opatrně ruce na záda. Celou dobu se snažím držet její pozornost na sobě a vykouzlím přátelský úsměv. Z konečků prstů se začne přelévat vlna hřejivé energie, která začne bezbolestně napravovat ty nejhorší fraktury (81%). I když jsem nezvládla všechno, určitě se jí podstatně uleví. “Lepší ?“ zeptám se připravená ji pomoct vstát a doprovodit. Když bude potřeba, tak ji i odnesu.

Učebna lektvarů
především Hill, Vesa, ostatní ve třídě

Ves mě zezadu obejme a já se teď nebráním. Vlastně mi to i docela bodne teď. Přátelské objetí. Opřu si o ní hlavu, zatímco čekám, jestli nám někdo pomůže dostat ho do rukou léčitelů. Ves se nabídne, že mu pomůže. Sotva ale kolem mě natáhne ruku, zachytím jí. "Ne, počkej.." Otočím se k ní víc čelem a zvednu k ní uslzené oči. "Nech to na léčiteli, prosím. Kvůli tomu co jsem ti říkala. Mohlo by mu to přitížit. Sama ho kvůli tomu nemůžu léčit. Ale děkuju," hlesnu tiše.

Do třídy vrazí Tarney. Popustí svojí auru, musí být zle. Vyvolá nejspíš nového spolužáka. Přeměřím si ho pohledem, když jde okolo. Spojím pohled s Tarneym. Prosím... Ten koukne na profesora, který nás pošle na ošetřovnu. Máme jak? Zmateně se rozhlédnu. "Nejlepší by bylo poslat telepatickou zprávu na ošetřovnu, aby se dostali sem, ale to neumím..." klesnou mi ramena. Nedokážu si teď ani vybavit, koho znám, kdo by to uměl. Přitočím se ustaraně zpět k Hillovi. "Hlavně se nepřepínej, ano?" zašeptám k němu.

Učebna L - Pokoj

marsy 19:00

především Ysea

Naše rty se přece setkali. Nečekala jsem že se dostanu tak daleko. Nečekala, ale doufala jsem v to. O to pevněji ji obejmu. Ocitám se ale skloněná pod ní, odevzdána na milost čemukoliv co jí napadne. Brzy necítím jen její rty, ale i jazyk. Nebráním se tomu, naopak se pokusím o to samé.
Možná to byla chyba. V koutku oka se objeví slzička když mě znenadání do jazyka kousne. Ani přes bolest ale neucuknu. Přece jen ale tiše zaupím jak mě ještě kousne ještě jednou. Zní to ale spíš smutně, že už je konec, než útrpně.

Hltám každé slovo jejího překrásného hlasu. Jen jejich význam vyvolá jen zklamání.
Odhodlaně zakroutím hlavou. "Zvládla…" zaprotestuji bez váhání.
Vlna velkého, tak nějak neopodstatněného strachu přítomnosti profesora mě rázem vystřízliví z opojné touhy. Dlouhou chvíli potom upřeně zírám do zářivích očí přímou přede mnou.
Ta neodolatelná touha po divoké dračí dívce je sice pryč, moje mysl se nějak nedokáže vzpamatovat z toho co se právě událo. Co jsem to provedla. A přede všemi kolem! Uprostřed hodiny. Myšlenky neustále víří kolem toho co jsem dělala a hlavně co jsem cítila. A ty pocity se mě tak začínají rychle zmocňovat znovu. Bezděky se dotknu svých rtů. Oči se mi zalijí slzami.
Pryč! Musím pryč! Uteč prostě uteč! Křičím sama na sebe.

Rychle se tak od Ysei odtáhnu. A jen co se dostanu z její náruče udělám několik opatrných kroků pryč, pak se ale prudce otočím a dám se na útěk. Rychle si otírám proudy slz. Sotva spustím ruce objeví se predemnou chlapec kterému už nestačím vyhnout a narazím do něj (24%). Nezastavím abych se omluvila a dál prchám pryč ze třídy. Pryč od ní. Co říká profesor už neposlouchám, pro mě už hodina skončila. Proběhnu kolem třídního ven na chodbu. Do tváře mě tam udeří horko. Za dveřmi se mi už tentokrát podaří vyhnout skupince u dveří (84%). Jak jen nejrychleji dovedu za pomoci křídel zmizím v druhém patře.

Učebna Lektvarů - chodba
Yqi,Tarney

Ta její přímočarost je osvěžující. Nekomplikované, osvěžující, lákavé. Tuhle si rozhodně nenechám proklouznout mezi prsty. rozhodnu se, když jde naproti mé dlani. Jakmile se naše kůže dotkla věděl jsem a to přesně. Dokonce to rozptýlilo i ty drobné pochyby, které snad měla. V tu chvíli vím, že jsem dokonalým obrazem jejích tužeb. Sice mám raději světlejší odstín pleti, protože mi jde víc k vlasům, ale touha je touha. Nebudu přeci sobecký. projevím v duchu svojí shovívavost. "Nevíš." zašeptám horkým dechem na její krk, ale z pokračování mne vytrhne princova přítomnost. Strnu v pohybu a to z dvojího důvodu. Nechal jsem se malinko unést a nečekal jsem, že tu bude tak rychle. Stojí mě přemáhání nevzít to skrz strop, když vidím, jak z některých začíná vlna vášně opadat...samozřejmě vystřídaná tou hrůzou, kterou kolem sebe šíří. Navíc nevím, jak bude reagovat ona, takže jen pomalu odtáhnu svou tvář. S lehkým úsměvem zkonstatuji, že u ní mám bezpečný přístav...pokud přežiji rozmluvu s princem.
"Samozřejmě profesore." řeknu poměrně pevným hlasem s pohledem stále upřeným na kentaurku. Rozloučím se jen mrknutím a trochu neochotně stáhnu ruku. A bylo to tak blízko... povzdechnu si ...možná, že kdybych odmítl a rozhodl se to řešit před všemi přítomnými, riziko by bylo menší.

Narovnám trhnutím plášť a s hlavou, pokud možno vztyčenou, vyrazím vstříc svému domnělému popravišti. Cítím, jak se kolena snaží vypovědět službu, když kolem něj procházím. Musím se opřít o stěnu, krátce, ale musím. Jeho případnému pohledu se vyhnu. Zastavím na deset kroků ode dveří. Ruce zvednu preventivně v obranném gestu. "Dialog ?" zeptám se s těžkým polknutím.

Učebna Lektvarů
Tiriatal

"Mělo by to být snad složitější?" opáčím. Ty jejich společnosti jsou strašně složité. Zbytečně složité. V džungli si prostě řekneme co chceme. Sleduji jeho pohled s jiskřičkami v očích a lehce se mu tváří vlísnu do dlaně. Tohle je rozhodně varianta, kdy nebudeme jen známí. Pohybem pokračuje a já ho s klidem nechávám. Ať dojde na cokoliv, jsem připravena. Možná jen na to ukojit nekonečný hlad, na to mne to odtrhlo, ale to se jistě půjde spravit. Jak na něj stále hledím, překvapeně mrknu, když si všimnu jak nabírá tmavší odstín a v očích mu zahoří plamínky. Mrknutí je následované spokojeným vzdychnutím, že jsem měla pravdu. "Já vím," vydechnu jenom, protože na smysluplnější větu nemám kapacity. Natěšeně očekávám, co bude dál, když se přehnaná náklonost změní jen na běžnou náklonost. A také cítím, že je tady třídní. I to mne ale nedonutí vymanit se z jeho dlaně. Zůstávám tak na stejné pozici i místě, i když se ozve profesor.