| |||
Vedle školy Ten zmetek je pekelně rychlej. Nasraně se za ním otočím prudčeji a dále než by mělo být možné pro lidský krk. To už startuje zpátky. Vzhledem k tomu jak je to rychlej parchant, nechám ho přiskočit a jen vytvořím hutnější a mnohem silnější medové stěny, aby pohltili alespoň část jeho nárazu. (86%) Co nestačí na síle, doložím svou vlastní energií, kterou vytáhnu hlouběji z Moxxi nitra. Jakmile je takhle blízko, nejen s radostí a šklebem sleduji, jak se popálí, ale také situace využiji, abych do něj zarazila ostré drápy, téměř žihadla. S úmyslem napáchat co největší škody. (71%) |
| |||
Vedle školy Moxxi...? Raiku Trochu překvapeně se na ni zahledím, i přes bolesti, které mi působí zarývající se drápy do zad. Vyděšeně sleduji, jak se pokrývá zlatem a zasyčím, když to začne pálit. Nehodlám k ní ale přes své tělo pustit vlka za každou cenu. Než se ale naděju letím vzduchem, nebo jsem spíše sesunuta, vzhledem k tomu, že její nové deformované... tělo, asi, nemá s naší společnou vahou nejmenší problém. Přesto stále cítím drápy v zádech. Zakňučím bolestí, zároveň ze zasyčení, kde se mne dotkla, aby nás odtlačila, a zároveň z drápů zarývajících se hlouběji do těla. Bojím se pohnout a bojím se o ni. Co se děje?! Co se to tu jenom děje?! Běží mi zoufale hlavou. Tělo mi zaplavuje nechuť ke mne samé, z mé absolutní bezmocnosti. Nepomůže tomu ani, když se ode mne vlk odrazí, aby uskočil nové Moxxi. Strhne se něco neskutečně děsivého. Vypadá to jako souboj dvou bestií, kde ještě před chvilkou byla sladká křehká dívenka... Pokusím se nadzvednout na loktech, ale rychle sršící krev z ran po drápech a momentální téměř hrůza mi v tom úspěšně zabraňují. Krev proudí mnohem rychleji, než u běžných smrtelníků. Jen tedy nakloním hlavu, znovu ve snaze najít kohokoliv poblíž. Než se však zvuk stačí vrátit, snažím se doplazit k budově, abych se mohla alespoň pokusit někoho pískáním přivolat. Dostanu se ale jen ke schodu k podloubí, když mi dojdou síly. Ducnu na schod hlavou a do očí mi tentokrát plně vyrazí slzy. Bezmoci, strachu, bolesti. |
| |||
Vedle školy nebezpečí, svačina Stačilo mu jen jedno kousnutí, aby získal první maso. Jeden rychlý pohyb hlavou. Než to však stačil, letěl stranou. Za velmi zlostného vrčení zaryl drápy hlouběji, aby se mu maso neztratilo. Avšak nakonec přeci jen musel pustit. To když se ta nebezpečná věc rozhodla zaútočit. Bleskovým skokem se dostal stranou z útoku podivného stvoření, které ještě před chvílí bylo sladkou svačinou. (71% vs 58%) Díky té zlobě, která ze stvoření sálá se rozhodl, že bude lepší se s tím vypořádat teď a tady a nepolevit v ostražitosti, jako kdyby se snažil si odtáhnout maso stranou. Na nic dalšího nečeká a dalším skokem, za popohnání blesky, se pokouší zbavit se nového nepřítele. (91%) |
| |||
Pozemky školy (garáž) všichni nebo nikdo Po krátkém hovoru s třídním profesorem jsme se shodli, že tohle není pro mě. Nějaká škola a vše kolem. Proto mě vyvedl za bránu školy, kde si mě převzala nějaká profesorka a odvedla mě zase zpět k hlavní budově, kde jsem nechal i motorku. Ani jsem se nerozloučil, prostě jsem nasedl na mašinu, nastartoval a vyrazil hlavní bránou pryč. K mému překvapení se objevilo ostré světlo a pak tma. Ale já nezpomalil. Naopak jsem ještě přidal. Ať jsem co nejdřív odtud. Bohužel... takhle to nefunguje. Projel jsem bránou a... jel jsem přímo proti té školní budově, odkud jsem chtěl odejít. Zamáčkl jsem brzdu a smykem zastavil na štěrkové cestě. "Ne...ne... ne! Prostě kurva ne!" pustil jsem ruce z řídítek a místo toho na ně práskl hlavu. "To se snad.... do prdele!" zaklel jsem. Až zvuky, jako by se přeskládávaly cihly. Podél zdi se objevilo stání a garáž. Dokonce i štěrková cesta se utvořila. "Ne...nope... nikdy.." zavrtěl jsem hlavou, ale nic jiného mi nezbývalo. "sakra..." zavrčel jsem a rozjel se na motorce do garáže. Tam jsem taky zastavil, vypl motor a nakonec se usadil u zdi, o kterou jsem se zády opřel a zapálil si cigaretu. "Že já sem vůbec jezdil...." zabručel jsem a za hlasitého bzučení někde v dáli jsem si potáhl cigarety a vypustil šedivý obláček dýmu. |
| |||
Vedle školy Celá ta situace je k smíchu. Byla by i dál, kdyby Moxxi nezačala ztrácet svůj shit. Stačilo by utéct, až by ten vlk žvejkal tu křehotinku. Ona se tomu ale krásně začne poddávat. Cítím jak sevření povoluje a dostává se ke mne závan čerstvého vzduchu. K jejímu zabzučení přidám své vlastní, který se jejím tělem prodírá, jako kdyby ho někdo pouštěl z reproduktoru. Moxxi tělo se začne napřed pokrývat zlatavou energií, která pobleskává po její pokožce a cuchá jí vlasy. Ta je ale během okamžiku nahrazena neprostupnou medovitou hmotou, pod kterou bublá její pokožka, jako kdyby se vařila. Proderu se do její mysli, když se nebrání ale naopak mne zve a zatlačím ji do medového jezírka, které obklopuje mé vězení. Nedělám to nijak mnoho násilně, jestli je alespoň trochu při smyslech, měla by být schopna pozorovat jako spolujezdec, co se děje. (25%) Jak se tělo celé zahalí do medové hmoty a deformuje vnější rysy, začne zhmotněná energie prudce pálit vše, co se jí dotýká. Jestli ani to nedostalo typku z Moxxi prostě ji i se psem shodím stranou, abych se mohla zvednout do přikrčeného posezu a vydat hrubý, velmi velmi hlasitý bzukot. V odpověď na Moxxi zlobu, plna své radosti z ničení, se vrhnu po vlkovi v úmyslu ho ideálně roztrhnout vejpůl. (58%) |
| |||
Vedle školy Komori, Raiku Nestihnu udělat vůbec nic. Odhodlání ji ochránit je sice silné, ale jako vždy...všechno podělám. Nebyla jsem dost rychlá a když cítím, jak mne její ruce smýknou z dráhy zděsím se. Proč ? prolétne mi hlavou jediné slovo, ale skrývá daleko víc. Vždyť jsem ji měla chránit. Tohle mělo být na mě, ale ne. A nechápu to. Při její křehkosti, proč chrání mě a za takovou cenu ? Hledím do její tváře a vše mi připadá hrozně zpomalené. V koutku se jí začínají tvořit slzy a v tu chvíli mi útroby sevře ukrutný strach. Strach o ni a strach, že ztratím něco moc výjimečného. Cítila jsem ten náraz, byť tlumený jejím tělem. Vím, že musí být hrozně raněná. A já nehodlám dopustit, aby byla další z jmen a tváří, které kolem mne projdou. “Ne.“ vydere se ze mě hluboké zavrčení, které rezonuje sílou celého úlu. Strach, vztek a odhodlání zničit, cokoliv jí ohrožuje, mne do čista pohltí. Vše se děje v řádu desetin vteřiny a já jsem ochotná dát všechno, všecičko, abych nestvůru zadupala do země. Nechávám všem emocem volný průchod. Musím něco udělat...nebo ne já ? |
| |||
Učebna L - Chodba především Sukui I když mi rozvášněné představení ostatních studentů, ať už byl jeho autor kdokoliv, celkem mi to zvedlo náladu. Však trápení které to přineslo Sukui na to vrhá nepěkný stín. Ani fakt že Gill zůstal na ocet to příliš nerozjasňuje. Vidět ji takhle zoufale rozpolcenou mi nepřináší žádnou radost. Je taky jediná koho nerada vidím, nebo cítím se trápit. Možná jsem přímo nesledovala co se dělo kolem Sukui, rozhodně jsem ale cítila její blízkost s andělem. Nehledě na okolnosti profesor nemilosrdně pokračuje dalším lektvarem. Ale co jiného čekat. Dobře vím jaká je to banda pokrytců. Stejně jako při první přípravě, ani tentokrát nevěnuji lektvaru příliš pozornosti. Upřímně mě pro dnešek zájem po vaření lektvarů přešel. Ingredience do kotlíku létají zdánlivě sami od sebe. Ibišek se ještě nestačí zcela rozpustit a už tam letí ve vzduchu drcené hlízy. I voda se točí ve víru jako by měla vlastní vůli. Na vrch vzniklé kaše pak položím květ a tím je dílo dokonáno (23%). Lektvar z toho rozhodně není, jediné co to vizuálně zachraňuje a zakrývá, je rudý květ. Jako perlička na kupě hnoje. Okolnímu dění nevěnuji téměř žádnou pozornost, jen Sukui případně věnuji povzbudivé pousmání. Tedy, nevěnovala bych okolí pozornost nebýt prásknutí vzadu učebny a zmizení hned několika energií. To se jen ohlédnu přes rameno. Žádnou další to nevtáhlo, a tak si jen dávám pozor kdyby se znovu začalo něco dít a i ona byla zasažená. Vše se zdá být relativně v pořádku, dokud se učebnou nezačne šířit rudá mlha. To, spolu s nebezpečné zářícím lektvarem Gilla a poblázněnou kentaurkou je pro mě jasné znamení že tady nebude tak úplně bezpečno. Ne pro Sukui. Jak se proti tomu postaví ostatní je jejich věc. Se závanem větru se objevím u jejího místa. Nebudeme jediné kdo z učebny zmizel. "Promiň, ale nebudu nic riskovat…nenechám tě tady" s těmi slovy ji zvednu do náruče, a během chviličky namísto křesílka v učebně sedí na sedačce kousek od třídního profesora (BB46). Dobře vím že ten se nehnul z místa. Proč postáva na chodbě je mi jedno. Skloněná u Sukui na jednom koleni se lehce dotknu jejího ramene. "Není ti nic?" zeptám se nejprve starostlivě. Nepřesunula jsem se sice tak rychle abych jí mohla přivodit nějaká, například vnitřní zranění, a před těmi vnějšími jsem její tělo ochránila štítem. “Netrap se tím co se stalo… Ovlivnilo to všechny. Nebyla to tvoje vina. Ani tvoje chyba…" reknu tiše abych snad trochu ulevila jejím starostem. Utrpení je o tolik jednodušší způsobovat než zahánět. |
| |||
Učebna Lektvarů Max "To je tajemství," přiložím si prst ke rtům a mrknu na něj. Neměl by být problém podle mapy odhadnout, kde je drží. Už mám přelito, když se začne dít rozruch. Jako musím říct, že i se svými znalostmi jsem nikdy nic takového neviděl. Jak se jim podařilo takhle moc zkazit jednoduchý léčivý lektvar? Jedna vytvořila portál, jeden proměnil svůj lektvar v mlhu a jednomu dokonce svítí jak nově dobité světlo. "Ugh," vypadne ze mne poměrně překvapeně. Zvědavě si však prohlížím dvojici a jejich počínání, vzhledem k tomu, že to vypadá, že je ta divná mlha zasáhla. |
| |||
Vedle školy Moxxi, Raiku Překvapeně mrknu, když zmíní, že budeme mít hodiny spolu. Nestačím se ale zamyslet nad tím, zda její podoba má co dělat s její sladkostí, když mne upozorní zapraskání elektřiny, že je něco špatně. Velmi pozdě, stejně jako si toho pozdě všimla Moxxi. Ochranářský komplex je zpět jak mávnutím kouzelného proutku. Když kolem mne prostřelí odražením ze země, napřažena na úder, rychle ji zachytím ve vzduchu, strhnu ji stranou a přetočím se s ní tak, abych skákajícímu vlku nastavila svá záda a ochránila ji tak před útokem, který stejně očividně nebyl veden jejím směrem. (93% vs 37% vs 58%) Jak vlk dopadne, stejně nás srazí zpět k zemi, protože nemám dost síly, abych ustála náraz takové masy. Zapřu se ale aspoň nad Moxxi, aby na ni celá ta masa nedopadla. Je vidět, že vlka od ni držím vypětím všech sil, které jsem ani nevěděla, že se můžou probudit. Adrenalin nejspíš. Jak se mi začíná tílko lepit na tělo, je mi jasné, že záchvěv síly brzy zmizí. Když ale v tento okamžik uhnu, nebo se pohnu, mohla bych celou situaci jen zhoršit. S těžkých dechem tedy setrvávám na místě a jistým lítostivým pohledem hledím na její tvář. V koutcích se mi začínají tvořit slzy, jen nevím, jestli jsou to více bolestivé slzy, nebo lítostivé, jak rychle končí naše malé... Přátelství...? Nebo možné něco víc...? |
| |||
Vedle školy Komori,Raiku Chápavě se na ní usměju, obě jsme nervózní. Ale možná je to tím, že jsme se sešli tak náhle. Tak jako co ? Líbím se jí já, ona se líbí mě. A máme rády sladké, aspoň mne neodsoudí, až uvidí, co jsem do sebe schopná natlačit. pokrčím v duchu rameny. “No tak to budeme mít hodiny spolu.“ usměju se zářivě. Jako vychází to moc hezky. pomyslím si a mám v plánu jí říct, že její ouška nejsou nic proti zadkům našeho klanu v plné formě. Vždyť mamka jím vyplní pomalu celý skleník ! Všimla jsem si pozdě, strašně pozdě, že se k nám něco blíží. Sotva jsem postřehla jeho pohyb. I tak mi hlavou proběhlo: Křehká ! I tak se pokusím napružit a vystřelit proti nebezpečí. Na proměnu nemám čas, tak se mu, alespoň pokusím zasadit tvrdý direkt (37%). Tuším, že minu, ale minimálně mu zkusim stát v cestě. |
doba vygenerování stránky: 1.3896851539612 sekund