| |||
Před pánským pokojem 12 Luis Vůbec si nevšimnu, že Luis ke mě dorazí z chodby. Jak na mě promluví, tak se leknu. Podívám se na něho a v jeho obličeji a hlase je poznat, že se stále zlobí. Nadechnu se. “Přišla jsem se ti omluvit za to, jak jsem se chovala v ošetřovně. Vím, že to nebylo správné. Nevím, co to do mě vjelo. Měla jsem se ovládat a né udělat tamto. Strašně moc se ti omlouvám a doufám, že mi odpustíš mojí velkou chybu. Nechci tě ztratit, miluji tě. Slibuji ti, že už se to nestane. Prosím, promiň mi to.” Když domluvím tak se chvilku rozdýchávám, koukám Luisovi do očí. Slzy mi tečou z očí a mám sklopené uši. Ocas mám omotaný kolem své nohy. Celá se lehce třesu tou nervozitou. Jsem blbá, že jsem tohle dopustila. Jestli mi neodpustí, je to jen moje chyba a mohu si za to sama! |
| |||
Společenská místnost -Jjídelna Lyla, všichni cestou a v jídelně Dojdeme do jídelny, kde už je hodně studentů, kteří čekají na oběd. Lyla se rozejde do místnosti, tak jdu hned za ní a usadím se vedle ní. Chvíli koukám po místnosti a všimnu si, že jídlo tu ještě není. Pak seberu odvahu a kouknu se na Lylu. “Chceš to probrat teď nebo až budeme samy?” V mém hlase je slyšet trocha nervozity. |
| |||
Plavecký bazén – jídelna Komori, Max, Lyla, Gany, Gill, Remmi, Miko, Eric Plavání není zrovna moje oblíbená činnost a tak mám brzy dost, opustím bazén a lehnu si na zem kde nějakou dobu sbírám síly. Neměl by být už oběd? Je pravda že mi docela vytrávilo, ale později se sem můžu vrátit. Vstanu, pečlivě se utřu, obléknu si opět šaty a opustím tohle místo se spoustou vody i podzemí. Naštěstí jídelna není daleko, po vstupu si všimnu že jedna část stolu je obsazena těmi dvěma dívkami a tím kocourkem, na druhé straně je Miko a Gill s nějakým klukem a úplně vepředu ten mrtvý muž. Nakonec se rozhodnu jít radši za Gillem, ne že bych se těm dvěma dívkám vyhýbala, ale ráda bych zjistila jak se Gill má a možná pokud se na to bude cítit nadhodila svůj problém. Později si promluvím i s těmi dívkami, mohla bych se jedné z nich nějak citlivě zeptat proč se pořád tváří tak vážně ... jistě, ale i když jsem utahaná tak se netvářím jako by tohle místo měla potkat apokalypsa v ohni a vodách. „Ahoj Miko, ahoj Gille jak se cítíš?“nechci to na něj hned vyhrknout, dokážu si představit jak ho studenti nahánějí všude, otřesu se nad tou představou a cítím že začínám panikařit. No tak co říkal ten profesor, uklidni se ... Začíná to více méně zabírat (57%), ale i když jsem klidnější tak jsem pořád nervózní, snesu se tedy na zem a přešlápnu z jedné bosé nohy na druhou. |
| |||
Les - Pánská kolej Awila, všichni cestou, Tatiana Dravec se nakonec nepřiblíží. Třeba mu instinkty napověděly, že to není dobrý nápad. Každopádně mne tato neinterakce trochu probrala. Zamířím tedy z lesa ven, abych se rozešel zpět k budově. Napřed mám v úmyslu zamířit rovnou do jídelny, ale uvědomím si, že jsem stále ve sportovní uniformě a bílé triko je od červené krve. Stočím se tedy na schodiště, abych zamířil na pokoj. Dívka ve společenské místnosti vypadá, že oceňuje svůj klid, a tak natáhnu krok přes společenskou místnost. Jak vkročím na pánskou kolej, hned ode dveří si mohu všimnout vlčice, jak přešlapuje před dveřmi našeho pokoje. Nezastavím se, přikročím až k ní. "Potřebuješ něco?" shlédnu na ní poměrně chladně, jak to ve mne začne zase všechno bublat, při pohledu na ní. |
doba vygenerování stránky: 1.5411257743835 sekund