| |||
Prostor bývalého prvního patra Kelly a spol, zbytek v prvním patře Netrpělivě poškubávám ocasem, když na mne nevylezou hned, jak se mi podaří vytvořit dostatečně velký prostor, jak je dostat ven. Když však promluví oranžový, rozmotám se a povyletím nad úroveň pokojů, abych viděl do sutin. Trosky jsou pryč a je tu dost velký prostor. Přeletím tedy do volného prostoru, vyhnu se portálu a ještě ve vzduchu se proměním zpět, abych dopadl na podlahu již v lidské podobě. Ohlédnu se do pokoje, kde je Kelly, ale větší interakci si nedovolím. Nikdo, ani já, neví, co by se mohlo ještě dosrat. Zůstanu tedy jen v prostoru, kdyby náhodou někdo potřeboval energii. |
| |||
Sutiny Remmi, Kichi, Naberius Trochu poplašeně sebou moje tělo zacuká, když jeho dotyk zmizí. Netuším jak to ve vnitřním prostoru mezi smyčkami vypadá a bojím se, že by se mohl začít dusit, topit, nebo dokonce hůř. Naštěstí však najednou zmizí tíha z mého těla, včetně omezeného pohybu. V mysli snad křičím na poplach, pro kohokoliv, kdo poslouchá. Nahlas jen poplašeně syčím. Samozřejmě, že hned jak je to možné, začnu smyčky opatrně uvolňovat. Vyvalí se tak z vnitřního prostoru povážlivé množství zelené krve, které opláchne nejbližší okolí. Snažím se držet pořád stočená, abych nezhoršila stav jak Remmiho, tak někoho v okolí. Nakonec se mi podaří vysunout Remmiho na ocasu zpod smyček. Naléhavost v mých myšlenkách je snad hmatatelná. |
| |||
Když je práce hotova, je toho na můj žaludek tak akorát dost. Pokynu všem profesorům, otočím se na patě a zamířím ke kraji patra. Cestou velmi opatrně nadnesu obě těla a přesunu je na místo, kde schraňují mrtvé. Zastavím se na kraji patra, dostatečně daleko od všeho, abych byl po ruce, kdyby mne ještě bylo třeba a studenty z pokojů naváděl, aby zamířili do jídelny a počkali tam. Vlastně všechny studenty, co budou opouštět patro a nepomáhají v záchraně. |
| |||
Jídelna nikdo konrétní V klidu snídám, když se škola začne třást a podle zvuků se i sypat. To jim to moc dlouho nevydrželo. Poznamenám si pro sebe v duchu dost suše a podívám se na profesora, který již čaruje. Vnitřní poznámka. Vždy chodit na snídani mezi prvními, než někdo strhne celou budovu. Snažím se v klidu pokračovat v snídani, i když mám z umírajících tvorů bolehlav. Profesor již deleguje a většina studentů i profesorů odpálí pryč. Má přítomnost by nebyla ani trochu chtěná ani vítaná. Zůstávám tedy na svém místě rád, že nám to, pravděpodobně díky profesorovi, nespadlo na hlavu taky. Pokud to někdo přežije, rád poté využiji svých schopností, abych všechny očistil. Nyní však věnuji přehnanou pozornost svému jídlu, abych přesunul své myšlenky od naříkání právě mrtvých a umírajících. |
| |||
Dívčí pokoj č.3 Vesa, Kelly, Ulgge Stěna vypadá dost neprostupně. Když se ozve ťukání na okno, zprudka se otočím a v mžiku jsem u Kelly. Obří sova udělá puf a máme tu draka. Hodí významným pohledem, který mu oplatím silně nedůvěřivým. Ohlédnu se po Ves a díky toho si všimnu, že stěna suti je najednou prostě pryč. Povytáhnu obočí a lehce zaklepu Kelly na rameno. "Náš problém se právě vyřešil sám," poznamenám a poukážu na volnou cestu z pokoje. |
| |||
Tiše spolupracuji na odstraňování sutin. Něco bych k tomu poznamenal, ale mám dojem, že by to mohlo narušit soustředění a tak tedy setrvávám v mlčení. Hodím po Tarneym pohledem, čekajíc, jestli půjde k zemi, ovšem poměrně rychle se vzpamatuje. Když je vše odhaleno, léčitelé zabírají svá místa. Vzhledem k nerozhodnosti démona ho pokývnutím pošlu za skupinkou zraněných, ke kterým již je přístup. Sám postoupím ke zdi šupin. Natáhnu ruku směrem k hadímu tělu, a ještě před návratem času do běžného toku, zahalím všechny velké kusy trčící z těla temnotou. Když se temno rozplyne, kusy jsou pryč. Pošlu je hezky za ostatní sutí, jistě bude dřeva potřeba. Natáhnu se k jejím tkáním a donutím je k rapidní regeneraci. (83%) I přes sílu léčení však dosáhnu jen zastavení krvácení a počátku hojení ran. Hadice musí mít velmi malou vlastní regeneraci. Jako první pomoc by to však mohlo stačit. Poklepu dlaní na šupiny, aby propustila kluka ve svém sevření, jehož mysl jen těsně před zastavením času zhasla. |
| |||
Sutiny Mé počínání rozhodně nedopadne, jak bych očekával. Vlastně dopadne úplně naruby. Zmatený tím, co se stalo se ani nestačím vzpamatovat a podivná bublina mne snese na zem. Lehce na ni dopadnu stále zmatený. Chaos ovšem pokračuje. Nejraději bych se vydal zpět pomoci, ovšem plně si uvědomuji, že by se Ysea opět věnovala rozptýlení a nikdo by nakonec Sukui nepomohl. S těžkým srdcem tedy zůstávám vzadu a nechávám ji pracovat. Ať chci či nechci, do mysli se mi derou možné důvody toho, proč požehnání dopadlo, jak dopadlo. Nakonec se točím pořád ke stejnému závěru, který mi ovšem nedává moc smysl. Upřímně pravděpodobně se na to Ysey nikdy nezeptám, ale Sukui by třeba mohla vědět. Rozhodně by bylo fajn to vědět pro další počínání. Kdybych věděl, že bude mít takovouhle reakci na svatou moc, ani bych to nezkoušel. Rozhlédnu se po troskách a uvažuji, zda se přidám k letecké četě, když je najednou všechna suť pryč. Prostě puf. Ještě zmateněji zamrkám. Teď je vidět i do pokojů, který zůstali alespoň trochu vcelku. Vzhledem k tomu, že nemohu více pomoci, rozejdu se ke svému pokoji, abych si vzal své věci, než to tady spadne úplně. Stále však pohledem utíkám k místu, kde je Sukui, dokud tam tedy přes velká těla vidím. |
| |||
Sutiny Sukui, Kisa, Gill, Rekki Andělský štít který mu tentokrát dost možná zachránil život mě v tuhle chvíli vlastně tolik netrápí. Úmysl byl se ho zbavit a to se zdařilo. Drak se mi pod rukou náhle pohne a ze smyček se objeví hlava. Jeho pohled přejdu tázavým pozvednutím obočí, rozhodně před ním ale neuhnu. Nemá otázka se však záhy mění v otrávený úšklebek, při telepatické zprávě kterou pro mě měl. Jak na to přišel sice nevím…ale pravdu má jen částečně. Víc už k tomu ale nemá a jde mi z cesty. Tím se mi naskytne opravdu zvláštní podívaná, když sleduji jak se dračí tělo ztrácí v obrazci si s sebou přinesla Sukui. Otevře mi tak konečně cestu k záchraně. A scénu která jsem doufala že nikdy nenastane. To celé zahalené smradem spáleného masa. Jejiho spáleného masa. Jak moc jsem nesnášela vidět ji v slzách nebo se trápit, a co je tady vidím to častěji a častěji. Natož zraněnou, ještě sahající pro další bolest. "Sukui!" vyhrknu zoufale. Nezahálím ani okamžik abych ji dostala pryč z žáru plamenů. "Už to bude dobré…" pošeptám ustaraně. Nedovolím se jí ale dotknout abych nepřidávala jejím bolestem. Gillovi věnuji jen tolik pozornosti abych ho zbavila tíhy. Hromada kamení pod kterou leží je ale jako lusknutím prstu pryč, dřív než stačím hnout s jediným smítkem. Stejně jako všechna suť kolem nás. Co je s víc s ním, nebo s tou liščí holkou vedle neřeším a nechám je jejich osudu. Jeho v ohni a jí… v čemkoliv co si sama způsobila. Sukui zabalím v jakémsi telekinetickém pouzdře aby minimálně zraněnou nohou nohou nemohla hýbat. Okamžitě se i s ní přesunu rovnou před léčitele. "Prosím rychle! Musíš ji vyléčit!" žádám ho bez okolků. Pokud nebude mít námitek lehce jako pírko ji položím před něj. |
doba vygenerování stránky: 1.3291988372803 sekund