| |||
Sutiny Wayne, Kimi Odhrabávání nám společně s chlápkem jde rychle a za malý moment jsme na střeše. Po tom co se dostaneme na střechu na mě kývne a poděkuje, to kývnutí mu opětuju, ale jinak nic neřeknu. Dál už se pustí do hledání zavalených, vím že upíři mají lepší smysly, tak ho nechám pracovat. Zanedlouho zjistí chlápek, kde kdo je a tyto informace předá profesorovy. Pak už se na nic nečeká a učitel, společně s ostatními začne odklízet sutiny. Já postupuju za uklízecí četou a čekám, až najdeme ňákého člověka. První koho najdeme jsou dva kluci. Vezmu toho co je v bezvědomí do náruče a otočím se na toho druhého. “Pokud můžeš chodit, pojď se mnou. Pokud ne, počkej tady, hned u tebe někdo bude.” Hned co to dořeknu odejdu za ranhojičem, u kterého položím chlapce. “Nevím v jakém je stavu, neměl jsem čas to zkontrolovat.” |
| |||
Sutiny Tarney, Sukui, Nybe Musím uznat, že profesor to má pod kontrolou. Dvě minuty na organizaci vyprošťovací skupiny...to je krásný čas. Nelením a naviguji, kde je možné odstranit sutiny, tak aby nebyl nikdo zraněn. Potěšilo mě i předchozí uznalé pokývnutí králičice, ale nebyl čas na to reagovat. Jako první zachytím dívku, v jejich myšlenkách cítím naléhavost a dostanu i jméno. “Profesore. Tímto směrem je dívka a říká, že Gill je zavalený.“ ukážu příslušný směr. “Děvče, jsme na cestě k vám. Jak je to s ním vážné ?“ pošlu cílenou telepatickou zprávu, bohužel víc udělat nemohu, ale pokud budeme znát rozsah zranění...můžeme prioritizovat cíle. Jako další uslyším dívčí myšlenky a naříkání. “Tam ! Další dívka.“ ukážu opět příslušným směrem. “Snažíme se. Vydržte v klidu a zkuste se nehýbat. Jak vážně jste zraněná ? Jak se jmenujete ?“ vyšlu zprávu dívce. Nevím, jak na tom je, ale pokud udržím její mysl aktivní najdeme ji snadněji. |
| |||
Sutiny Tarney, všichni v 1.patře Tolik jsem chtěla vyprostit ty , který našli moje včelky jako první. Trosky byly, ale moc těžký, teda ani ne tak na ruce, ale křídlama to prostě neutáhnu. Ani nevím, kde se tu najednou vzali ostatní a hlavně ten portál. Včelky jsem musela stáhnout, aby mi neodputovali na kusech do jiný dimenze. I tak, ale zjistím, že se jich pár nevrátilo. I když jsme odklidili spoustu sutin, zatím jsme nevytáhli nikoho. Docela mě to děsí, jsou tam už strašně dlouho. “Profesore?“ otočím hlavu, když zaregistruju svoje rodový jméno. Zabzučím křídly a za chviličku už se vznáším před profesorem. Na nic nečekám a stáhnu k sobě celý roj. Jen nachvilku se zasoustředím, abych předala rozkazy všem dělnicím. “Jasnačka, teda jo....vlastně, spolehněte se.“ zažblekotám a nechám roj rozptýlit do sutin. Pak už se pohybuju po okolí, jako střela. Feromony buď stahuju včely, které jsou moc daleko nebo upřesňuji, které sutiny lze bezpečně nadzvednout. Snažím si to celé moc nepřipouštět a moc nezkoumat tváře, které vyhrabeme. Soustředím se proto hlavně na včelky, abych se tu nesesypala. |
| |||
Pokoj - ošetřovna Shae, Alfa, Kristy, - Claudile Postava se přiblíží k oknu, které mi nakonec otevře. Už v první vteřině si jí prohlédnu od hlavy až k patě. Trochu povytáhnu obočí, když vidím, že je v plné zbroji a opustí mě i chvilkový, falešný pocit, že se plížím za nějakou křehotinkou oknem. "No to je..." pokrčím rameny a kouknu jak daleko je to k přízemí. Jestli si to chce skočit její věc. Ale těch hezkejch nohou by byla škoda. Už se chci otočit, když pokračuje a na její pozvání se zachytím za okno. Stáhnu křídla a protáhnu se dovnitř. To mi tu teď bude šéfovat každej démon ? zafuním, když se promění do démonické podoby. By mě zajímalo jak chce lítat s jednim křídlem. Na víc, ale nemám čas, protože se dá do úklidu. Protože to žene ven oknem a já nechci bejt špinavej, tak se na okamžik znehmotním a nechám bordel proletět skrz sebe. "Mhm..." našpulím rty, když zase nabudu fyzična. Jen lehkým poklepáním smetu z ramene usedající smítka prachu. Do toho dalšího se nemontuju a ani nemám proč. Pozoruju Plameny Pekelné, které hoří v kruhu a zjevivší se bělovlásku. Ihned po pobídce zvednu opatrně raněnou a vyrazím z okna. Ihned roztáhnu křídla a lehce doplachtím na zem. Zranění vypadají hrozně, ale ne tak, že to tu chvilku nevydrží. Opatrně jí položím a vyletím zpátky nahoru. To už se pomalu zhmotňuje další děvče a vypadá na tom o poznání hůř, než předchozí. Na nic nečekám a vezmu ji do náruče. Moje pohyby jsou teď o něco opatrnější. A všímám si, že pod zraněními je hezká, moc hezká. Doplachtím dolů a pozoruju jak si démonka poradí handicapem. A poradí a ke všemu stylově. "Jsem hned za tebou." ujistím jednorožku a nasadím tempo, abych jí stíhal. Někde v půli cesty, ale trochu zaškrobrtnu. Co je to ? zděsím se nad přívalem nového pocitu. Vím, že není můj, patří dívce. Je tak silný, snad nejsilnější jaký jsem zažil. Je to touha, touha po životě, nejsilnější, která snad může být. A dopadá na mě plnou silou. Klopýtnu, ale ihned krok srovnám. Pocit stupňuje, graduje a zaplavuje mě. Nakonec už běžím, co to dá. "Vydrž. Vydrž sakra !" cedím skrz zuby a hypnotizuju dveře ošetřovny. "Už tam skoro jsme, teď nemůžeš..." utnu větu, když ihned za lítačkami ošetřovny dopadnu na kolena s dívkou přitisknutou k hrudi. Cítím prázdno, tam kde byla touha žít. Všechno je pryč, sny, lásky touhy, smutky všechno se vypařilo v jedné vteřině. A mě to bolí, svírám jí a vnímám to každou buňkou svého těla. Nicotu. Nahnu se na kolenou dopředu a položím tělo na zem. Horké slzy mi stékají po tvářích a dopadají na její klidnou tvář. Křídla mi splihnou a je to jako by ze mě někdo vysál život. "Sbohem krásko." vypustím šeptem mezi rty. |
| |||
VŠICHNI v prvním patře Studenti se ujmou svých rolí. Vytvářím mentální mapu postupu z každé informace, které od nich dostanu. Když se k nám konečně po dvou minutách připojí dost telekinetiků, začnu řídit operaci odklízení trosek. Ve vzduchu vytvořím mohutný portál do kapesní sféry, jehož okraje hoří pekelnými plameny. Poté podle navigace Arthura začneme společnými silami zvedat trosky, kde nikdo není, a přesouvat je do portálu. Také zároveň přidržujeme zbylé trosky, aby se nesesunuli. Dokážeme tak ukousnout řádný kus suti, než se dostaneme k delikátnější práci vyprošťování studentů. I když postupujeme opatrně, postupujeme rychle. Sil na to je zatím dost. Nyní se dostaneme k té složitější části. "Slečno Wanderbee," zavolám na studentku, která již pomáhá, "budeme potřebovat Vaši pomoc. Prosím rozptylte svůj roj do sutin a navádějte nás tak, abychom nenarušili stabilitu sutin." Instruuji jí. Arthura nechám nadále pátrat po myslích uvězněných studentů, abychom dostali pryč všechny. Vzhledem ale k tomu, že přítomnost dračice nikdo neodhalil, jako první se dostaneme ke dvojici chlapců. Prostor za námi je relativně bezpečný, takže oba studenty nechám Ericem a kentaurkou odnést Asklépiusovi, aby mohl provést první pomoc. Díky tomu, že se o to nemusíme starat sami, můžeme hned pokračovat, abychom vysvobodili trojici dívek. Všechny, jenž odhrabávají sutiny vyzvu, aby byli nanejvýše opatrní. |
| |||
Tarney, Asklepius, Liberius, Naberius, Arthur, Eric "Dobře, děkuji," věnuji mu úsměv. Zajímalo by mě, jestli tu jsou ty katastrofy, jako byla včera, nějak často... Nejraději bych se zeptala, ale uvědomuji si, že tu je tahle třída krátce, takže to nemusí vědět. To už se ale ozývá hluk z patra, jakoby v odpověď na mojí otázku. Nakrčím čelo a čumáček mi zakmitá starostmi. Profesorovi jen přikývnu a následuji ho. Ani mě nemusel vybízet a šla bych s ním. Připojí se k nám i Asklepius, Liberius a Naberius, tak je pozdravím pokývnutím. Dobrý večer to pro spoustu určitě není. K Naberiovi jen pokrčím rameny. Když vidím tu pohromu, nedokáží si tu poznámku odpustit. "Zdá se, že moje zabydlování se přece jen protáhne..." Věnuji komukoliv, kdo by se na mě podíval, omluvný pohled. Někomu by to přeci jen mohlo přijít nepatřičné... Studenti na nic nečekají a pustí se do práce. Uznale pokývnu Arthurovi, když se vrátí s informacemi. Počkám ale raději na pokyny třídního. Přece jen má větší přehled o schopnostech svých studentů. |
doba vygenerování stránky: 1.4766728878021 sekund