| |||
Pokoj - Ošetřovna Tiriatal, Alfa, Kristy, Gill, - Claudile Už jsem myslela že po tom jaká nastala situace krátce po zazvonění včera, se ni podobného nebo snad horšího nestane. Ach jak jen jsem se šeredně mýlila. Chvíli klidu po budíku přerušili náhlé otřesy následované zmizením celé stěny mého pokoje a vším co stalo za ní. Už s první ranou se na mě instinktivně objeví brnění. Jistěže nezůstanu bez ochrany v takové situaci. Prach a špínu která se do mého pokoje hrnula z padající suti odrazim jen prostou stěnou stlačeného vzduchu. Kolem mě díky tomu vznikne kruh kolem kterého si nepořádek pomalu šedá. Já tak zůstanu čistá, ovšem školní uniforma už nemá takové štěstí. Dobře pro mě. Alespoň budu ušetřena jejím nošením, alespoň na chvíli. Když si ní dívka přišla už jsem jí chtěla poslat pryč ať si ten kus hadru nechá. Když jsem ale z nového kusu oblečení pocítila magii, změnila jsem názor. Je hezké vidět že si mojí prosbu vzal pan Draco k srdci a skutečně s tím něco udělal. Otráveně přejdu k hromadě která mi zahradila cestu ven. Zpod suti čouhá kus obsidianové desky která mi sloužila jako magické dveře. Část kterou můžu vidět se zdá být netknutá, jak je to ale se zbytkem se můžu jen domnívat. Ať už dveře zůstaly vcelku nebo ne, na tom nesejde. Vždycky si můžu vyčarovat nové. Pod zříceným patrem zůstalo uvězněno mnoho životů, a mnoho jich rychle sláblo kvůli těžkým zraněním. Tohle bude chtít zatraceně energie. Otočím se k oknu Když ucítím jak se k němu blíží démon. Jako na zavolanou. Ale s řádně hulvátským oslovením. To se mi rozhodně nelíbí, pro tentokrát to však přejdu. Otevřu mu okno. "Je to první patro…" odpovím mu pobaveně. "Ale zůstaň tady. Pomůžeš mi s raněnými. Já si je přivolám a ty je sneseš na zem" když už se takhle nabízíš tak tě využiju. Zatím mu pokynu do pokoje. Jistě, mohla bych je přesouvat i ze země ale vzhledem k tomu v jak těsných prostorách někteří z nich jsou bude lepší když jim budu jak nejblíž to půjde. Dosud potlačovaná aura mojí démonické moci zaplane místností když se k brnění přidá i zbytek démoní podoby. Rozhodně to není aura kdejakého podřadného démona. Místností zavíří vítr a ve nepořádek vynese ve víru oknem ven. Není to zdaleka tak dokonalý úklid, ale víc se tím zabývat nebudu, vzhledem k okolnostem. Potom už se ale dám do přemisťování raněných. Zaměřím se na jednu nejbližší energii. Rozpřáhnu ruce a přede mnou se na zemi rozzáří kruh Pekelného ohně. V jeho středu začnou hořet plameny ve tvaru těla. Stejné plameny pohltí i dívku pod kameny. Zmizí ze svého uvěznění a zhmotní se v kruhu. Pochopitelně by to šlo rychleji. To by však bylo o poznání náročnější. Před námi teď leží slepá bělovláska s ohnivýma rukama. Jednu už na první pohled rozdrcenou, a ve stejném stavu je i její noha. Viditelně potlučená je ale vlastně celá. “Tak prosím, můžeš se jí chopit” pokývnu chlapci. Já zatím obrátím pozornost k dalšímu životu. Z těch které jsou nejslabší. Dlouho nevydrží takže těm by se mělo pomoci dostat jako první. Vzduch se znovu zavlní magií, ale vlákna kouzla která ho mají držet pohromadě prasknout když mi síla kterou mu dodávám najednou zakolísá a pokus tak selže (17%). Vznikající kruh ohně zmizí jako plamen svíčky. Naštěstí pro chlapce kouzlo selhalo už v počátku, dřív než jím stačilo hnout. Pokud je při vědomí pocítí jen nepříjemné mravenčení. Překvapením sebou trhnu při tom neúspěchu. Mrzutě ušklíbnu. Někdy už to nevychází tak jako dřív. Ale nenechám se tímhle neúspěchem odradit. Ještě naposledy se zažehnou Pekelné ohně ve kterých se u nás objeví zkroucená pavoučí dívka (95%). “O zbytek se budou muset postarat ostatní” počkám až démon snese i pavoučici a vyskočím z okna. Máchnutí křídlem spolu s vyvoláním prudkého poryvu větru proti zemi spolehlivě zastaví můj pád. “Pojď, vezmeme je ještě na ošetřovnu” navrhnu mu ještě když zvedám slepou ze země. Ať už s ním nebo bez zamířím na ošetřovnu. Času není nazbyt, proto přidám do kroku. Jestli půjde taky bude sebou muset hnout, jinak mi nebude stačit. Během chvilky už otvírám dveře ošetřovny. |
| |||
Jídelna Mihne se mu na tváři úšklebek a můj výraz z lehce pobaveného okamžitě ztvrdne. V očích se objeví ostré ledové jehly a jeho ruku srazím hřbetem dlaně stranou. Seberu svůj klobouk a posadím se. Poté se bez jediného slova otočí a odkráčí. Promnu si zátylek a pokusím se z bílých vlasů dostat kapičky jasně syté červené krve. Ranka se již dávno zhojila, ale to nevyčistí krev. Vzhledem k tomu, že se mi to nepodaří, nasadím si klobouk krempou více vzhůru, abych tuto nedokonalost zakryla. Poté se již postavím. Ani se neohlédl. Co si o sobě vůbec myslí?! Zatnu ruce do židle, ze které mne srazil, až její opěrka na několika místech napraskne. Ani trochu to nepomůže a v jídelně již moc tvorů nezbylo, takže židlí mrsknu o zeď takovou silou, že se rozletí na třísky. Potom si dojdu pro novou skleničku, jako by se nic nestalo. |
| |||
Trosky 1. Patra Tarney, Liberius, Eric, Asklépius,Naberius a částečně všechny vnímající mysli Cestu nahoru mi blokuje suť, ale stačí jedna výměna pohledů s mrtvýma očima žoldnéře a společným úsilím je v mžiku odklidíme. Nakonec i když z rozdílných dob, jsme oba od stejného řemesla. Z mé strany je jakákoliv zášť pryč a později určitě budu uvažovat o tom jestli jsem to nepřehnal. “Díky.“ pokývnu mu, než se vydám nahoru. Výšrábat se na nestabilní suť není zas tak těžké, horší je nenarušit už tak vachrlatou statiku. Naštěstí se mi vše podařilo. Ta scéna vypadá hrozivě, to musím uznat i já. Uvolnil jsem plnou sílu svojí mysli a začal pátrat. A bylo to těžké. Myšlenek v éteru bylo tolik. Jedna překřikovala druhou a je nemožné je utišit. Ty hlučné, ale bylo třeba ignorovat. Možná je to kvůli asociaci s mou minulostí, aké moc dobře vím, že nejvíce trpí ti, kteří jsou potichu. Kdo má sílu křičet má většinou dost šik ještě žít. A tak jsem se ponořil hlouběji. Jako první jsem zachytil silnou mysl dívky. Kolik to může být, dvacet ? Možná třicet metrů ? Ale ještě chvíli vydrží. Zapátral jsem v tichých vodách a objevil další. Pak jednu, která okamžitě zmlkla. A to nebylo jediné...další objevy si vyžádali víc soustředění a síly, než jsem čekal. Možná proto mě ten hlasitý bolestivý výkřik v mysli zaskočí až zavrávorám. Nemám, ale čas nad tím vším příliš přemýšlet. “Profesore ! Dvacet až třicet metrů tímhle směrem je dívka. Tímto dvě dívky a slábnou. Tam je chlapec, ale ztratil jsem ho. Na protější straně jsou další asi vážně zranění.“ zahlásím za sebe ve zkratce. To poslední je můj odhad, ale bolestivý výkřik a to druhé, co zní jako pasáž z dne posledního soudu si jinak vyložit neumím...nebo nechci. “Potřebujeme křídla a telekinetiky. Mohl bych je navést na přesná místa !“ otočím se přes rameno. Je to tak, celé je to strašně nestabilní a hrabat se v tom, může nadělat škody. “Zkusím najít další !“ oznámím a natáhnu ruce před sebe. “Hledáme vás. Ozvěte se, pokud můžete, stačí jen myšlenkou. Pomoc je na cestě.“ pokusím se poslat telepatickou zprávu každé mysli v dosahu, abych dodal naději těm pod troskami a také, abych je mohl lépe zachytit. |
| |||
Jsem rád, že dokázali přečkat alespoň den, aby na sebe nesesypali školu. Stejně ale raději vyrazím do školy dřív. Přeci jen si také potřebuji promluvit s Tarneym. Brána pořád stojí, dobré znamení. Tuto myšlenku však vyvrátím hned, jak jí projdu. Celá hlavní střecha je fuč a jsou vidět trosky sesypané dovnitř. Jen o krapet zrychlím svůj krok a zamířím rovnou po schodech nahoru. S rukama založenými na kříži vkročím do toho malého prostoru, který je ještě relativně neporušený. "Dobrý večer. To vypadá, že se tady nenudíte," poznamenám směrem k zaměstnancům s relativně nezaujatým výrazem. |
doba vygenerování stránky: 1.3612711429596 sekund