| |||
Nad troskami Ysea Kývnu na všechno jen hlavou. Samozřejmě, že je těkavá, kdy vezmu v potaz, co se tady děje. Povyletím si nad ní, abych jí nepřekážel a začnu sbírat své síly. Vzduch se kolem mne začne lehce vlnit. Poté se mi kolem tetované ruky začnou sbírat vlákna svaté magie. Energie najednou mnohonásobně naroste, zatímco odříkávám slůvka v celestialštině. Tetování se rozzáří zeleným světlem, což dost utlumí uniforma, než se mi v ruce zjeví váhy. Miskami cinknu o střed a Yseu proleje andělské požehnání. Díky tomu by se jí mělo dařit nacházet nejrychlejší, nejúčinnější cestu skrze a díky ohromnému štěstí se trosky nikde nesesypou a situaci nezhorší. Celkově se cítí lépe, jestli šlo všechno tak jak mělo. (94%) Jestli se všechno zadařilo, pustím váhy, které zmizí v pufnutí zelené mlhy, tetování zhasne a já vyrazím pomáhat odklízet alespoň kusy, které unesu. Dávám si ale pozor, abych zůstával ve vzduchu a nezatěžoval nestabilní hromadu suti. |
| |||
Jídelna - 1. patro Tarney, Arthur Cápek si zase odejde na svoje místo a já ho už dál neřeším. Začnu uvažovat nad tím, že už půjdu na hodinu, když se nahoře ozve dunění. To pak následuje padající kámen a divoká voda. To nezní dobře. Instinktivně chytnu rukojeť meče a čekám co bude dál. Zvuky ustanou a já se trochu uvolním. Rozhlédnu se po jídelně, jak lidi reagují. Jo to, tak nějak, co by se dalo čekat. Učitel převezme kontrolu nad situací a rozdá rozkazy. Já sice do žádné z řečených skupin nepatřím, ale stát a čekat se mi nechce, a tak se taky vydám do prvního patra. Následuju učitele a jakmile se zastavíme u sutin, začnu je odhrabávat tak, jak cápek vede. Proč mám na tyhle věci takové štěstí? Jak hrabu, postupně se mi vškrabuje do hlavy vzpomínka. Bráníme jeden hrad a už týden po nás střílí z trebuche, každý den jen asi hodinu. Hradby drží, ale jedna z věží už vypadá špatně. Dostaneme za úkol ji vyklidit od všech zásob než spadne… Ne, teď ne! Teď na to není čas. Vyženu myšlenky pryč a soustředím se jen na hrabání. |
| |||
Aine, Morniel, Tarney Nestačíme ani dokončit hovor, nebo nějaký pořádně začít, když se budova začne klepat. Rychle zachytím police telekinetickou povláčkou, aby se knihy nerozsypaly všude. Seskočím ze stoličky a schovám se pod pultík, dokud to celé neskončí. Poté vykouknu a jen rychlým zamyšlením si odvodím, co by to tak mohlo být. Obejdu pultík ke dvěma studentům. "Zkuste mi to tady nerozebrat, zatímco budu pryč," pronesu k nim, než vyjdu na chodbu a zamířím směrem vzhůru. Když vyjdu do prvního patra, již na první pohled je znát, že mne mé úvahy vedly správným směrem. Přeťapu vedle zdejšího hlavouna a zvednu k němu pohled. "Budete potřebovat pomoct s odklízením, předpokládám?" zeptám se ho a poposunu si brýličky na čumáku. |
| |||
Jídelna - zbytek 1.patra Tarney Škola se začne otřásat, šířeji se rozkročím, abych neztratila stabilitu a poplašeně se rozhlížím odkud přijde nebezpečí. Když se začne hluk zhoršovat, rychle schroupu zbytek své snídaně, kdybych náhodou nedostala již příležitost si ji dojíst. Možná dobře, že jsem tak udělala. Třídní něco dělá a pak všechno přestane. Odnesu na stůl svůj poklop a vyslechnu si, co nám chce říct. Nejsem sice nikdo koho by nutně potřeboval, ale třeba se bude hodit každé kopytu. Následuji je tedy do patra, kde zůstanu stranou, jen nakukovat dírami ve zdi, kdyby potřebovali třeba někoho odnést, nebo zvednout. Mohla bych zkusit pátrací šípy, ale kdyby se to nepovedlo, mohla bych trefit někoho z těch lítajících tam, a za to by mi asi nepoděkovali. |
| |||
Nad troskami Relliel Proletím propadající se střechou ven nad trosky budovy. Tady ve vzduchu mám dobrý přehled o tom co všechno popadalo. Jsem tím upřímně překvapená, byla to přece jen jedna zeď, tak jak to postihlo půlku školy. Nezkoumám ale kde co a rychle mířím k Sukui. Přísahala jsem že bych jí nikdy neublízila, přesto teď byla v ohrožení života mojí vinou, i když nepřímou. Ten zbytek už mě tolik nezajímá. Zastavím se jen na chvíli, to když se u mě objeví anděl s návrhem nějakého toho jeho požehnání. "Dělej si co chceš, nemám čas. Tak nezdržuj…jestli chceš pomoct tak pomáhej" odbydu ho bez dalších řečí. Jestli mi požehná nebo ne je mi jedno. Sukui je teď kdo potřebuje pomoc a jestli nemá jak jí pomoci, tak ať nepřekáží. "Já vím!" zavčím na něj rázně. Jistě že vím že je zraněná. Taky není jediná. A já se musím držet abych si jejich utrpení nezačala příliš užívat. Pořád musím myslet na to že je zasažená i Sukui a nemůžu se nechat zlákat. Rychle sestoupím nad místo kde cítím její energii, na trosky nedopadám, ale zůstávám se vznášet ve vzduchu. Jen nás dělí celé patro co se na ní nasypalo. Kámen po kameni se pustím do odhazovaní suti a na co nestačí jen fyzická síla tomu pomůže telekineze…a naopak. |
| |||
Jídelna - 1.patro Jadelyn, Tarney a všichni okolo něj Stačilo prosté díky. Nebo zkrátka něco nejedovatého. pomyslím si při jejích slovech a ani pohled do jejích překrásných očí mne tentokrát neobměkčí. Neudělal jsem toho málo i za tu krátkou dobu a stejně se setkávám, podle mého názoru, netečností a opovržením. Na tváři si mi mihne úšklebek a já se postavím. Nabídnu jí ruku a vytáhnu na nohy, pokud bude chtít. Beze slova se otočím a vyběhnu za profesorem. Minimálně to bude dobrý způsob, jak so vyčistit hlavu. Při odchodu se ani jednou neotočím. Jakmile stanu na střeše pokývnu učiteli a vydám se do trosek. Stojíme totiž zhruba uprostřed budovy, což je nejlepší bod k cestě do středu té pokázy. Vzhledem k tomu, že jsem viděl mnoho zhroucených opevnění v minulosti na mne tahle scenérie nijak negativně nepůsobí. Hned při prvním kroku na sutiny, nechám chapadla ve své hlavě roztáhnout do plné velikosti...nebude to o tolik jiné, než hledat skryté nepřátele... |
| |||
Jídelna - chodba u Tarneyho kabinetu - vzdušný prostor, okna 1. patra Tarney, letmo Ulgge, okrajově Butler, Shae Mám rád hroznové víno, ale taky si ho rád vychutnám v klidu. Jakmile se spustí ta nepovedená symfonie hluků hodím očima po Tarneym. Tak nějak si myslím, že v tom má prsty. K mému překvapení, ale nikoliv. Zvednu tedy oči ke stropu a vsunu do úst další kuličku z hroznou. Kdyby to chtělo padat, tak prostě frnknu. Někteří studenti okolo jsou o poznání méně klidní, ale to se dá pochopit. Princ se projeví a i já mu věnuju tu chvilku pozornosti. Škoda toho nevyužít. protáhnu se a přejdu do spektrální formy. Opět mé tělo zprůsvitní a já na dvě máchnutí mizím směrem ke kabinetu. Moje plány tak trochu kazí vlkouš před Tarneyho dveřma. Stočím to teda za roh, aby na mě nebylo vidět a opřu se zády o zeď...doslova. “Ten parchant...“odplivnu si a proletím skrz kuchyni a pak ven...tam už se zhmotním. Rozhodnu se vyhovět Tarneyho prosbě. To jak budova vypadá ho určitě dost nakrkne a takhle bude mít aspoň důvod na mě neřvat. Všimnu si ptáka u jednoho z oken a tak se vydám dál. A u prvního okna, kde spatřím postavu zůstanu viset ve vzduchu. “Hej ! Je libo odvoz ?!“ zabuším na okno. |
doba vygenerování stránky: 1.4920518398285 sekund