| |||
Jedáleň - Izba č.13 Wendy "No tak dobre. Ako chceš..." Odpoviem Wendy. Potom si zbehnem ku stolu a zoberiem si ešte niečo malé do ruky. A šiel som na izbu. Tam som si šiel odpočinúť a dal som si budík na trochu skoršie v ICON. POSUN Keď som sa zobudil, vypol som budík, vyfabrikoval si slúchadlá a MP3, kde som si pustil muziku a hrám sa so súčiastkami a obvodmi s tým, že rozmýšľam, čo postavím. Čo spravím ? Aj tak zdalo sa, že Wendy nebola už potom nejako zaujatá. Dúfam, že som niečo nepokazil. Zoberiem si do ruky ICON, prezerám len tak v súboroch, keď mi zrazu zmizne stena a vidím sutiny a chybajúcu strechu. "What... THE FUCK ?! Čo sa tu deje ?" Vykročím ku okraju mojej izby, pozerám sa a snažím sa zistiť, čo sa deje s tým, že vypnem si muziku. "Síce neviem čo sa deje, ale musím pomôcť." Vytiahnem ICON a začnem pomocou nej Ropracovávať sutiny na základné materiály, ktoré ICON pohlcuje, s tým, že má povolené rozoberať iba sutiny a zapnem skener, aby som detekoval najbližšie formy života. (41%) Síce to nie je dokončené, ale aspoň to dokáže detekovať prítomnosť a lokáciu. |
| |||
všichni v jídelně, léčitelé Ani se nestačí ozvat svolání studentů, když školou začnou procházet silné otřesy. A sílí. I když reaguji rychle, není to dostatečně rychle. Stůl se rudě rozzáří a po zdech se rozeběhnou rudé žilky. Přízemí tak ustojí cokoliv se to děje. Věnuji škole štědrou porci své energie a zjišťuji, co se vlastně stalo. Jakmile vím, vyskočím z křesla. Můj hlas zaburácí celou jídelnou. "Právě se zřítilo druhé patro a studenti jsou uvězněni pod sutinami a ve svých pokojích. Poprosím všechny studenty schopné telekineze a detekce, aby mne následovali do patra. Všichni schopni léčení se prosím přesuňte na ošetřovnu a vyčkejte pokynů ošetřovatelů. Všechny studenty schopné letu a schopné unést někoho dalšího poprosím, aby zkontrolovali okna místností a případně pomohli uvězněným studentům ven. Všichni ostatní zůstaňte v jídelně," zavelím, "Vás slečno Kikubari také poprosím o doprovod, bude Vás třeba," otočím se na kolegyni. Poté již rychlým rázným krokem vyrazím do patra, zatímco zmobilizuji ošetřovnu. |
| |||
Dívčí pokoj č.1 Kdokoliv by se vyskytl Polštář je děsně mokrej, ani ne tak od těch krokodýlích slz, jako spíš od vlasů, který do něj nechtěně ždímu. Včelky se mě tím rojením snažej uklidnit, ale já místo toho dostanu chuť pustit si nějakou depresárnu na svým BeePodu. Taková věc, krok vedle co se týče našeho rodinnýho podniku, ale na muziku dobrý. Včelky jakoby to vycejtili a rojej se víc a víc, až mě to krká. “Holky já vim, že mi chcete pomoct, ale....jiááááá !“ zakřičím v okamžiku, kdy se mi za postelí zhroutí stěna a vyvalí se prach ze sutin. “Brééch....*kuck*...fuj...*kuck* *kuck*.“ vydám ze sebe a kuckám, jak se toho nadechnu. Tak to tu dlouho nebylo....šmarjá na co zas myslím, co se tu vlastně děje. Vzduch, potřebuju vzduch !“ rozhodnu se sedíc v oblaku prachu. Navíc včelky jsou celý zblblý a já je potřebuju zklidnit. Strhnu ze sebe župan a brejle. V okamžiku mi všechny ženské partie zakryje voskovitá struktura a na zádech se vyrýsuje nejprve obrys včelích křídel, jen proto, aby se vzápětí odloupla a rozkmitala v celé své kráse. I prsty se mi protáhnou, jako vždy při proměně. Otevřeným oknem už prolétnu a feromony za sebou táhnu celý roj. Venku vyletím vzhůru a otočím se. “Co to...holky, byly tam...“ vydám ze sebe slabounce a zahledím se na místo, kde tuším koupelnu. Celý je to strašně hroznej pohled a já si ani nechci představit, co se tu stalo. A já tam mohla bejt taky, ale bejt trapka je očividně...VZPAMATUJ SE ! okřiknu se, protože tohle už semnou není možný. Všechno, co se mi ještě před pěti minutama zdálo, jako konec světa, jsou úplný blbosti. Najděte je včelky moje. provázím myšlenkou roj, který se okamžitě rozptýlí do okolí. Sama vylétnu ještě výš a pátrám. Najednou se však jedna z včelek vrací a bzukne mi u hlavy. Rozkmitám křídla do fofru a vyrazím. Teď jde o vteřiny. |
doba vygenerování stránky: 1.5376760959625 sekund