| |||
1. patro Sukui, Moxxi, Gill Nad otázkami Sukui si napjatě povzdechnu, ale neřeknu nic. Tohle bude, asi dost dlouhá, řeč na později. "Ne to není!" nekompromisně odmítnu její snahy mě ujistit že je v pořádku. Můj vliv už sice pominul ale její zranění jsou rozsáhlá. Nejspíš se ještě ani nevzpamatovala ze svého šoku. Neštěstí ji ale nemusím nikam přesouvat protože se u nás záhy objevuje léčitel. Nesouhlasně zákoutím hlavou když se ale namísto pomoci Sukui hrne ke Gillovi. Zuby při tom o sebe tiše zaskřípou když sevřu čelist. A vadí mi to o to víc že ho v tom ještě podporuje. Nehnu ani když se k nám střemhlav vyřítí energie té ztřeštěné včelí holky. Naštěstí pro ni míří dost daleko a její přistání tak není předčasné ani bolestivé. Přeměřím si ji nedůvěřivým pohledem, než Sukui opetrně položím zpátky na zem. Z telekineze ji však uvolním jen z části, raněnou nohu dál držím, jen kdyby se nechtíc nešikovně pohnula. Vypadá že se Moxxi opravdu snaží ale to je vše. Jen to tak vypadá. Výsledky nepřichází žádné. Liška se z toho zatím dostala zdánlivě bez pomoci, načež se prostě rozplynula. Celou dobu nespouští ustaraný pohled z raněné kamarádky, potom se ale přece podívám k dívce když si žádá pomoc. To ale nemluvila na mě a tak se vracím zpátky k Sukui. "No tak…" pobídnu Moxxi tiše, přátelsky. Nelíbí se mi jak dlouho jí to trvá, zvlášť v porovnání s ostatními. Zvlášť když už i Gill je za tu chvíli zpátky při vědomí. Jeho volání si, už "nečekaně" získá pozornost opeřence. Trvá to, až se začínám rozhodovat jestli by nebylo lepší přenést ji na ošetřovnu. Přece jen je jediná kdo se Sukui uráčil pomoc, možná i proto jsem ještě ochotná dát šanci jejímu snažení. Rozhodnutí ještě pozdrží, když její spáleniny skutečně začnou mizet. Natáhnu ruku přes Sukui k dívčinu rameni. "Nepomohl by ti s tím ten med?" zeptám se povzbudivě. Předtím ho rozdávala nalevo, napravo komu jen mohla. Protože jestli to takhle pomalu půjde dál opravdu bude lepší vzít ji za jiným léčitelem. |
| |||
Sutiny Zugu, Grimgull, Dolly, Miko, Kelly, Hillaris, Remmi Ork potvrdí že ani on neviděl že by ty sutiny někdo odklízel nebo jak zmizely, nad Dollyho prohlášením nevím jestli mám protočit oči nebo se začít smát, je pravda že mně to pobaví ovšem je to spíš tragikomické. A tak si složím ruce na prsou, přešlápnu a rozhodnu se Dollyho oslovit. „Ne nejsem, jsi svůj pán a já taky ... no víš jak to myslím.“zarazím se, nakrčím nos a pak pokračuji. „Všichni zde jsou jen studenti i když ti někdo bude možná tvrdit něco jiného. Jako třeba já jsem víc protože mně k tomu předurčuje moje rasa, druh, nebo postavení či původ.“ Dolly když zjistí že je cesta volná tak vyrazí a já opět protočím oči, Zugu a ten ork se ho pokusí zastavit, ale Dolly jim nakonec přece jen uteče protože ti dva se právě snaží popřít předpoklad jeho existence Sloužím, tedy jsem. Vyjdu ven a podívám se k místu kde leží obří zelený tvor, to je had? Možná se dívám na draka, had přece nemůže být tak velký ... tedy může vzhledem k tomu že tady jsem s postavičkou s Warcraftu, ale rozhodnu se že si tu podivnou bytost blíže prohlédnu. Vznesu se a rychle se vydám kupředu a brzy jsem schopná poznat že to je skutečně had. Vážně velký had ... Vznesu se o něco výš a po chvíli dorazím k jednomu konci (pokud se tomu tak dá říkat když je had stočený) a všimnu si že se za tím hadem ukrývá nějaký kluk. Snesu se o něco níž a pokračuji podél toho velkého hada než si všimnu že se blížím k trojici profesorů. Otočím se k nim zády a zrychlím a doufám že si mně nevšimnou nebo dostanu vynadáno za svou nahotu od našeho třídního, toho druhého profesora a profesorky která je ženskou verzí králíka Bugse. Já vím, ale ten velký had mně vážně zaujal. Blížím se ke klukovi který je do toho hada zamotaný, ale pak si všimnu Kelly a toho druhého kluka. Jak říkala že se jmenuje? Hill. A tak se vydám k nim, obletím Hilla v uctivé vzdálenosti a pak se snesu na zem a oslovím oba aby Hill neměl pocit že je opomíjený což by vzal jako trestuhodné pochybení které si zaslouží jediné zatlouct dotyčného do země jako stanový kolík. „Ahoj oba, ráda tě vidím Kelly měla jsem o tebe strach. Ty mně asi nepoznáváš, já jsem Alyssa, tohle je má druhá podoba....“zarazím se pak a dodám protože stejně jako ten ork mně ani nejspíš nepozná. Jsem teď vyšší, štíhlejší a šlachovitější, vlasy mají bílou barvu, jsou rozcuchané a sahají až pod lopatky, prsty a nehty jsou protáhlejší. Kůže má šedou barvu, obličej je protáhlejší, mám mohutnější čelist a rty mají také šedivou barvu. Oči mají barvu obsidiánu a podobně jako tvář postrádají lidský vzhled, tváří prostupují žilky které mohou na první pohled působit jako jizvy, tyto žilky a vrásky pokrývají i zbytek těla čehož si oba mohou všimnout protože jsem nahá (nejvýraznější je zvrásněné kůže která mi pokrývá celý dekolt jako nějaká krajka). A i když se ten ork se mou nahotu rozhodl neřešit u Kelly mi to asi tak docela neprojde, tak se rozhodnu změnit téma na něco jiného. „Nevíte kde je Miko? Mám o ní také obavy.“ Ptát se kdo je ten velký had se nebudu protože mi to nepřijde vhodné. |
| |||
Sutiny – ošetřovna – chodba Eric A odpověď se mi následně dostane, zasměji se na to ohledně toho když mi řekne abych se nehýbala a v koutcích úst se objeví další purpurové bublinky. Zapřu se víc o ten kámen, temné myšlenky mně opouštějí a místo toho se přede mnou objevují vzpomínky, smutné a později i děsivé. Kdo je můj otec ... tohle se už neutají ... jsem lovnou zvěří protože vílí prach je ceněná magická substance ... jsem tak daleko od domova, ale vrátit se nemůžu dokud se nenaučím ovládat své temné dědictví ... Čas jakoby najednou ztratil smysl zbývá jen čekat a doufat, ale nakonec se začnou sutiny odvalovat, doufám že jsou holky v pořádku, já jsem křehčí a přežila jsem to ... někdo tu mluví že by náš třídní profesor? Hlavní bolest mezitím opět mávne taktovkou a orchestr menších bolestí začíná novou sloku, během této sloky mně k někomu přinesou. Bolest ustupuje a orchestr přichází o svého dirigenta, pak se nade mnou se sklání samá smrt, proto mně jeho slova pobaví ovšem teď už jenom zaškubu koutky. Odnáší mně na ošetřovnu a pokládá na postel, také říká že se mi musí věnovat nejdřív a nade mnou se sklání někdo jiný jeho roh zazáří a i orchestr bolesti utichne. Posadím se tedy a potom se i postavím, skočím na nohy a uslyším podivný zvuk. Jo to jsou boty, na tohle si snad nikdy nezvyknu ... Dobrá teď zkusím křídla ... Roztáhnu křídla a necítím žádnou bolest, vznesu se a radosti se zatočím až se mi zatočí i sukně, protože mají starosti i s jinými pacienty tak opustím ošetřovnu a venku narazím na tu podivnou bytost která mně sem přinesla. „Ahoj, děkuji za pomoc ... myslím při cestě sem.“usměji se na něj. |
doba vygenerování stránky: 1.4115798473358 sekund