| |||
Trosky 1. Patra Tarney, Liberius, Eric, Asklépius,Naberius a částečně všechny vnímající mysli Cestu nahoru mi blokuje suť, ale stačí jedna výměna pohledů s mrtvýma očima žoldnéře a společným úsilím je v mžiku odklidíme. Nakonec i když z rozdílných dob, jsme oba od stejného řemesla. Z mé strany je jakákoliv zášť pryč a později určitě budu uvažovat o tom jestli jsem to nepřehnal. “Díky.“ pokývnu mu, než se vydám nahoru. Výšrábat se na nestabilní suť není zas tak těžké, horší je nenarušit už tak vachrlatou statiku. Naštěstí se mi vše podařilo. Ta scéna vypadá hrozivě, to musím uznat i já. Uvolnil jsem plnou sílu svojí mysli a začal pátrat. A bylo to těžké. Myšlenek v éteru bylo tolik. Jedna překřikovala druhou a je nemožné je utišit. Ty hlučné, ale bylo třeba ignorovat. Možná je to kvůli asociaci s mou minulostí, aké moc dobře vím, že nejvíce trpí ti, kteří jsou potichu. Kdo má sílu křičet má většinou dost šik ještě žít. A tak jsem se ponořil hlouběji. Jako první jsem zachytil silnou mysl dívky. Kolik to může být, dvacet ? Možná třicet metrů ? Ale ještě chvíli vydrží. Zapátral jsem v tichých vodách a objevil další. Pak jednu, která okamžitě zmlkla. A to nebylo jediné...další objevy si vyžádali víc soustředění a síly, než jsem čekal. Možná proto mě ten hlasitý bolestivý výkřik v mysli zaskočí až zavrávorám. Nemám, ale čas nad tím vším příliš přemýšlet. “Profesore ! Dvacet až třicet metrů tímhle směrem je dívka. Tímto dvě dívky a slábnou. Tam je chlapec, ale ztratil jsem ho. Na protější straně jsou další asi vážně zranění.“ zahlásím za sebe ve zkratce. To poslední je můj odhad, ale bolestivý výkřik a to druhé, co zní jako pasáž z dne posledního soudu si jinak vyložit neumím...nebo nechci. “Potřebujeme křídla a telekinetiky. Mohl bych je navést na přesná místa !“ otočím se přes rameno. Je to tak, celé je to strašně nestabilní a hrabat se v tom, může nadělat škody. “Zkusím najít další !“ oznámím a natáhnu ruce před sebe. “Hledáme vás. Ozvěte se, pokud můžete, stačí jen myšlenkou. Pomoc je na cestě.“ pokusím se poslat telepatickou zprávu každé mysli v dosahu, abych dodal naději těm pod troskami a také, abych je mohl lépe zachytit. |
| |||
Jsem rád, že dokázali přečkat alespoň den, aby na sebe nesesypali školu. Stejně ale raději vyrazím do školy dřív. Přeci jen si také potřebuji promluvit s Tarneym. Brána pořád stojí, dobré znamení. Tuto myšlenku však vyvrátím hned, jak jí projdu. Celá hlavní střecha je fuč a jsou vidět trosky sesypané dovnitř. Jen o krapet zrychlím svůj krok a zamířím rovnou po schodech nahoru. S rukama založenými na kříži vkročím do toho malého prostoru, který je ještě relativně neporušený. "Dobrý večer. To vypadá, že se tady nenudíte," poznamenám směrem k zaměstnancům s relativně nezaujatým výrazem. |
| |||
Nad troskami Ysea Kývnu na všechno jen hlavou. Samozřejmě, že je těkavá, kdy vezmu v potaz, co se tady děje. Povyletím si nad ní, abych jí nepřekážel a začnu sbírat své síly. Vzduch se kolem mne začne lehce vlnit. Poté se mi kolem tetované ruky začnou sbírat vlákna svaté magie. Energie najednou mnohonásobně naroste, zatímco odříkávám slůvka v celestialštině. Tetování se rozzáří zeleným světlem, což dost utlumí uniforma, než se mi v ruce zjeví váhy. Miskami cinknu o střed a Yseu proleje andělské požehnání. Díky tomu by se jí mělo dařit nacházet nejrychlejší, nejúčinnější cestu skrze a díky ohromnému štěstí se trosky nikde nesesypou a situaci nezhorší. Celkově se cítí lépe, jestli šlo všechno tak jak mělo. (94%) Jestli se všechno zadařilo, pustím váhy, které zmizí v pufnutí zelené mlhy, tetování zhasne a já vyrazím pomáhat odklízet alespoň kusy, které unesu. Dávám si ale pozor, abych zůstával ve vzduchu a nezatěžoval nestabilní hromadu suti. |
| |||
Jídelna - 1. patro Tarney, Arthur Cápek si zase odejde na svoje místo a já ho už dál neřeším. Začnu uvažovat nad tím, že už půjdu na hodinu, když se nahoře ozve dunění. To pak následuje padající kámen a divoká voda. To nezní dobře. Instinktivně chytnu rukojeť meče a čekám co bude dál. Zvuky ustanou a já se trochu uvolním. Rozhlédnu se po jídelně, jak lidi reagují. Jo to, tak nějak, co by se dalo čekat. Učitel převezme kontrolu nad situací a rozdá rozkazy. Já sice do žádné z řečených skupin nepatřím, ale stát a čekat se mi nechce, a tak se taky vydám do prvního patra. Následuju učitele a jakmile se zastavíme u sutin, začnu je odhrabávat tak, jak cápek vede. Proč mám na tyhle věci takové štěstí? Jak hrabu, postupně se mi vškrabuje do hlavy vzpomínka. Bráníme jeden hrad a už týden po nás střílí z trebuche, každý den jen asi hodinu. Hradby drží, ale jedna z věží už vypadá špatně. Dostaneme za úkol ji vyklidit od všech zásob než spadne… Ne, teď ne! Teď na to není čas. Vyženu myšlenky pryč a soustředím se jen na hrabání. |
| |||
Aine, Morniel, Tarney Nestačíme ani dokončit hovor, nebo nějaký pořádně začít, když se budova začne klepat. Rychle zachytím police telekinetickou povláčkou, aby se knihy nerozsypaly všude. Seskočím ze stoličky a schovám se pod pultík, dokud to celé neskončí. Poté vykouknu a jen rychlým zamyšlením si odvodím, co by to tak mohlo být. Obejdu pultík ke dvěma studentům. "Zkuste mi to tady nerozebrat, zatímco budu pryč," pronesu k nim, než vyjdu na chodbu a zamířím směrem vzhůru. Když vyjdu do prvního patra, již na první pohled je znát, že mne mé úvahy vedly správným směrem. Přeťapu vedle zdejšího hlavouna a zvednu k němu pohled. "Budete potřebovat pomoct s odklízením, předpokládám?" zeptám se ho a poposunu si brýličky na čumáku. |
| |||
Jídelna - zbytek 1.patra Tarney Škola se začne otřásat, šířeji se rozkročím, abych neztratila stabilitu a poplašeně se rozhlížím odkud přijde nebezpečí. Když se začne hluk zhoršovat, rychle schroupu zbytek své snídaně, kdybych náhodou nedostala již příležitost si ji dojíst. Možná dobře, že jsem tak udělala. Třídní něco dělá a pak všechno přestane. Odnesu na stůl svůj poklop a vyslechnu si, co nám chce říct. Nejsem sice nikdo koho by nutně potřeboval, ale třeba se bude hodit každé kopytu. Následuji je tedy do patra, kde zůstanu stranou, jen nakukovat dírami ve zdi, kdyby potřebovali třeba někoho odnést, nebo zvednout. Mohla bych zkusit pátrací šípy, ale kdyby se to nepovedlo, mohla bych trefit někoho z těch lítajících tam, a za to by mi asi nepoděkovali. |
| |||
Nad troskami Relliel Proletím propadající se střechou ven nad trosky budovy. Tady ve vzduchu mám dobrý přehled o tom co všechno popadalo. Jsem tím upřímně překvapená, byla to přece jen jedna zeď, tak jak to postihlo půlku školy. Nezkoumám ale kde co a rychle mířím k Sukui. Přísahala jsem že bych jí nikdy neublízila, přesto teď byla v ohrožení života mojí vinou, i když nepřímou. Ten zbytek už mě tolik nezajímá. Zastavím se jen na chvíli, to když se u mě objeví anděl s návrhem nějakého toho jeho požehnání. "Dělej si co chceš, nemám čas. Tak nezdržuj…jestli chceš pomoct tak pomáhej" odbydu ho bez dalších řečí. Jestli mi požehná nebo ne je mi jedno. Sukui je teď kdo potřebuje pomoc a jestli nemá jak jí pomoci, tak ať nepřekáží. "Já vím!" zavčím na něj rázně. Jistě že vím že je zraněná. Taky není jediná. A já se musím držet abych si jejich utrpení nezačala příliš užívat. Pořád musím myslet na to že je zasažená i Sukui a nemůžu se nechat zlákat. Rychle sestoupím nad místo kde cítím její energii, na trosky nedopadám, ale zůstávám se vznášet ve vzduchu. Jen nás dělí celé patro co se na ní nasypalo. Kámen po kameni se pustím do odhazovaní suti a na co nestačí jen fyzická síla tomu pomůže telekineze…a naopak. |
doba vygenerování stránky: 1.3113760948181 sekund