| |||
především Tiriatal "Je to záležitost, díky které není Peklo v naprostém chaosu. Pomáhají s vašimi cykly dospělosti a k tomu, aby vás démonská prezence neposlala stropem." Odtuším jen s lehkým pokrčením ramen. "Možná byste si měl projít znovu školní řád. Nerad bych aby to skončilo tím, že bych byl nucen vyzvat Vás na souboj, abych bránil svou čest." Jistě moc dobře ví, na co narážím. |
| |||
Jídelna Tarney “Kempy...“ odfrknu si opovrživě “...není to trochu přeceňovaná záležitost ?“ optám se a založím ruce na prsou. Moc dobře vím, že je...jsem dokonalý i bez těch jejich prapodivných skautských táborů. “Sporadické. Já vaše příkazy vyplnil, ergo se v této věci cítím poněkud ukřivděn.“ pokrčím rameny. |
| |||
především Tiriatal "To není o moc lepší," konstatuji. "A přesně proto se nevynechávají kempy. Nejste ani trochu zvyklý na schopnosti ostatních démonů," doplním. "Každopádně bych řekl, že jsem této konverzaci důvod nedal já, nikoliv?" Složím opět ruce na kříži. |
| |||
Jídelna Tarney Ošetřovna najednou není, opět stojím v jídelně. Bolest v křídle je ta tam a princova podoba také. Oproti té předchozí teď vypadá, jako dobrák. Lhal bych, kdybych tvrdil, že chápu, co se stalo. Trochu nevěřícně protáhnu vyléčené křídlo a povzdechnu si. “Neodešel jsem, spíše utekl. Ale vyděsil jste mě !“ rozmáchnu rukama. |
| |||
především Tiriatal Odkýve všechno co pronesu a potom prostě proletí stropem. Podívám se na ním a s lehkým povzdechem na sebe naberu opět svou lidskou formu. Zhasnu si z ramen lehkým poplácáním plameny a zvednu ruku. Před ní se roztočí ohnivě rudý magický kruh, orámovaný černými konturami. Zaháknu se o Tiriatalovo energii a přivolám si ho zpět před sebe. S přenosem na jeho těle přetočím čas zpět, tedy ho plně vyléčím. Vše však proběhlo a vše si pamatuje. "Není poněkud neslušné, takto odcházet bez rozloučení?" pronesu stále, aniž by poznat jakékoliv rozpoložení. |
| |||
Jídelna - dívčí pokoj č.1 - koupelna 2. patro - školní vzdušný prostor - chlapecký pokoj č. 31 - dívčí toalety v přízemí - ošetřovna Tarney !, později Claudile Na tváři se mi rozlije poměrně spokojený úsměv, když princátko ustoupí trochu vzad. Vyhrál jsem ? Ani náhodou, jeho tělo začne nabírat děsivé formy a já v ti chvíli vím, že jsme za pomyslnou čárou, která odděluje popichování a poměřování od...no průseru, jiné slovo pro to neexistuje. Nezmůžu se na nic, než na něj zírat s očima rozšířenýma strachy. Taková moc ! žasnu, ačkoliv se nemohu pohnout. Jen chvatně přikyvuji. Pochopil jsem na tebe jsem krátkej. Nech toho, sakra nech toho ! křičím na něj v duchu během jeho proslovu. Nenechá, nakonec se ke mě ještě nakloní a to už nevydržím...je moc blízko. To, co udělám je naprosto instinktivní. Odrazím se od podlahy a máchnu křídly, avšak ještě než se dotknu stropu, přelije se po mém těle vlna růžové energie a mé tělo zprůsvitní. Dalším máchnutím proletím přímo skrz strop do pokoje s úlem, ale pořád to není dost. Ke svému zděšení proletím bazénem a nakonec střechou. Svoboda ! A teď už jenom...“ myšlenku přeruší náraz na jakési silové pole, div si nezlomím roh. Nestíhám vyrovnat křídly, tak alespoň udržuji formu dokud je to možné. Prolétnu nazpět střechou minu druhé patro budovy a hned po průletu podlahou se opět zhmotním, udržovat to je moc namáhavé. Jak to vypadá mám štěstí v neštěstí, protože dopadnu přímo na prázdnou postel. Ale v rychlosti a postel taky není všespásná. Uslyším několik hlasitých křupnutí, přičemž to poslední doprovází ostrá bolest v mém křídle. Z očí mi vyhrknou slzy a já se stěží překulím na břicho. “Tarney...ty parchante.“ procedím skrz zuby a vyklepu z kapsy pláště mapu. Přes slzy vidím špatně, ale nakonec ošetřovnu najdu. Otázkou je jestli by se to nedalo nějak využít... prolétne hlavou hříšná myšlenka a já se nehmotný propadnu o patro níž...na dámské toalety. Škoda prázdno...trocha soucitu by se hodila. odfrknu si a bolestivě se zašklebím, když se protahuji dveřmi. Na ošetřovnu je ta naštěstí blízko. Ještě předtím vyrazím ze slzných kanálků pár slz, aby se usadili na tvářích. Trocha dramatu neuškodí ne ? Skrz lítačky se opět znehmotním, protože neví, jak to udělat, abych si nepochroumal křídlo ještě víc. “Doktore !“ vzdechnu směrem k postavě a zavrávorám... |
doba vygenerování stránky: 1.7025690078735 sekund