| |||
1. patro-pokoj číslo 25 Kdokoliv koho potkám Svůj pokoj úspěšně na plánku najdu a vydám se k němu. Po krátké chvíli dorazím konečně k pokoji a vejdu dovnitř. Zavřu za sebou a odložím svůj vak. “Zasraní aristokrati.” |
| |||
Schodiště do 1. patra "Chápu, musím s Vámi jednat mnohem přímočařeji. Jde o to JAK jste vystoupal schody," oznámím mu. Jak začne stoupat, otočím se na podpatku tak, že pod ním jaksi zapomene kus svého pláště. "Budeme se těšit na Vaše vyloučení!" Brouknu ještě hrubiánovi do zad přes rameno, když vykráčí schody. To už se Arthur rozhýbe a dojde pro zavazadlo, abychom mohli pokračovat po schodech vzhůru. Když promluví věnuji mu pohled rudých očí zpod klobouku, před kterým uhne tím svým do podlahy. Zvednu ladně nožku směrem k němu, na které je zapíchnutý cíp hrubiánova pláště. "Buď tak laskav," věnuji mu plný úsměv. Tentokrát v očích hraje mne. |
| |||
Schodiště do 1. patra Jadelyn,Eric Zamrkal. To je to jediné, co to s ním udělalo. Celé moje snažení je, jako kdybych ho přinejlepším poprskal. Nezmůžu se na nic než zkoumavý pohled do jeho na maso chudé tváře. Jak je to možné ? Jak to udělal ? honí se mi hlavou dvě základní otázky. Někde za nimi, hluboko vzadu se krčí bublající kyselina. Tohle si spolu vyřídíme. vzkážu kyselině, která se s pískotem vrátí do hlubin podvědomí. K mému štěstí, ohnilec předemnou pravděpodobně nic nepoznal. Pomalu skládám slova, abych mu vysvětlil, jak se věci mají. Dost pomalu na to, aby se do toho vložila Jadelyn. Klapot podpatků se nese po schodech a vzápětí její ruka spočine na mém rameni. Chvilka, ale dost na to, aby to uklidnilo mou horkou hlavu. Zvláštní, jak ve mne dokáže vyvolat silné emoce. Vypadá to, že i na hrubiána její kouzlo zabírá. Sice si není vědom pochybení, ale omluví se. V němčině ! Jen mlčky sleduji jeho vzdalující se postavu a vyhýbám se očnímu kontaktu s Jadelyn. Jakmile zmizí na schodech, mlčky seběhnu pro kufr a vrátím se zpátky. “Ehm...můžeme.“ řeknu polohlasně a svůj pohled stáčím někam na schody. |
| |||
Schody do 1. patra Arthur, Jadelyn Teď se na mě vystřídá “dáma”. Ta si taky přistoupí blíž a vytáhne na mě celý proslov o tom, jak používat schody. Stejně jako předtím s “kavalírem”, jen civím dokud nedomluví. “To všechno jen proto, že jsem vyšel schody, vážně? Já vám dårlig hersker fakt nerozumím. Ale když to pro vás tolik znamená, fajn, entschuldigung.” Otočím se a vyjdu do 1. patra. Jakmile projdu dveřmi, udělám ještě pár kroků a vytáhnu si plánek budovy, ve kterém hledám, kde mám pokoj. |
| |||
Schodiště do 1. patra Rty mi o něco povolí, když Arthur opět promluví. Potom však řízne hlasem do vzduchu, až mi přijde, jako kdyby měl snad dvě osobnosti. Nevím jestli se pokoušel o nějaký nátlak, ať již psychický, nebo jiný, ale dozajista to nefungovalo, jak by si představoval. Minimálně se to dá vyčíst z jeho postoje a nenadálého ticha. Zhoupnutím se oddálím od zábradlí a za hlasitého klapotu podpatků vystoupám na jejich úroveň. Cestou lehce položím dlaň na Arthurovo rameno. Dlaň mu sjede zlehka z ramene, jak se vzdálím ještě o schod výšeji. "Mladíku," oslovím hrubiána, "mimo Vaší hrubou mluvu, která není hlavním předmětem tohoto malého klání, jde především o to, že by bylo zdvořilé projít podél stěny, pokud máte dostatek prostoru. Ne mne téměř shodit ze schodů, protože se nutně musíte hrnout středem schodiště. A pokud máte neutuchající touhu tak udělat a žádný pud, který by Vám v tom zabránil, pak je dozajisté minimálně slušnost, alespoň požádat o průchod. Takto byste mohl někoho ohrozit. A přeci jen byste si dozajista nepřál být vyloučen z tohoto institutu, jen protože jste nemohl využít téměř pětimetrové šíře tohoto schodiště a někdo si zlomil vaz, nemám snad pravdu?" Vyloudím milý úsměv a zlehka přizvednu hlavu, aby nám krempa klobouku nepřekážela v očním kontaktu. I když mluvím klidně a poměrně něžným tónem, využívajíc vhodné mluvy, v mém proslovu tak nějak prokapává tichá výhružka. |
| |||
Schody do 1. patra Arthur, Jadelyn Podle toho jak mluví, je poznat, že je to jen další urozený debil a jede si tom svojem o kavalírství. Cápek si dojde ke mě blíž a já si už začnu trochu představovat, jaké by to bylo, kdybych ho praštil do hltanu. Místo toho se jen dál na něj bezhybně dívám. “Kavalír” si ještě jednou zařve a já cítím nepříjemně povědomý pocit, jako by mi něco omotávalo hlavu, ale ten co jsem zažil předtím byl silnější. (62%) Zamrkám nebo aspoň udělám něco, co se dá k mrkání lehce přirovnat a můj pohled se na něj vrátí. “S takovou si vyřveš hlasivky. A pořád si neřek za co se mám omluvit.” |
| |||
Schodiště do 1. patra Jadelyn,Eric Otočí se a stojí tam, jako podivný hnijící špíz. A je opět nezdvořilý. Po jeho slovech zakroutím hlavou a uchechtnu se. “Dáma...“ ohlédnu se na opírající se Jadelyn, načež vrátím pohled zpátky “...má li při sobě kavalíra, takové věci neřeší.“ zasyčím a přijdu blíž, vlastně až k němu. Přeměřím si ho pohledem. Očividně voják, spíš žoldnéř vzhledem k absenci barev. A s těmi mám bohaté zkušenosti. Vzpupní a neznající své místo. Naštěstí umím být dost přesvědčivý. Zahledím se do jeho mrtvých očí a nechám JEHO, aby mu ukázal místo. “Říkám, že se omluvíte. Hned !“ prásknu hlasem, který mi vůbec není podoben, je ostrý jako břit, ale zároveň chřestí prostorem jako rezavý drát, tažený po kameni. Myšlenka vystřelí kupředu hledajíc místo, kudy by vnikla do podvědomí a vštípila krátkodobou pokoru, kterou chci, aby mi projevil. Ve své mysli dost možná spatří obličeje prostou postavu, která k němu bude natahovat svá chapadla z ostnatého drátu, aby svázala jeho vzpupnost. (57℅) |
| |||
Schodiště do 1. patra Arthur, Jadelyn Jak jdu po schodech, najednou na mě začne někdo ze zadu hulákat. To se ukáže být cápek v drahým oblečení. Otočím se, aby měl radost, že se má na koho vyřvat. Čekám až domluví, během čehož se mi na obličeji nehne ani sval (tedy, těch pár co tam ještě je). "Skončils? Fajn. Jestli má dáma problém, může to říct sama." |
| |||
Schodiště do 1. patra S nohou nakročenou na schodech, hledíc dolů, vidím i přibližovat se zápach. Založím ruce na hrudi, vyčkávajíc, až nás obejde, abychom mohli pokračovat v chůzi i rozhovoru. Ovšem, ten dotyčný se prostě rozhodne, že všichni musí páchnout jako on. Když se jeho páchnoucí tělo přiblíží, rychle ukročím stranou. Stanu tak na jednom schodu. Nechci aby mne shodil ze schodů, ani, aby na mne ulpěla byť trocha jeho... Čehokoliv. Nevyjde z něj ani zvuk, ani ohlédnutí se. Nebo snad zaregistrování naší přítomnosti. Když začne Arthur stoupat po schodech, jen ho doprovodím lehkým kývnutím hlavy a zapřu se o zábradlí u schodiště. Oboří se na nevychovance a já jen vyčkávám na reakci, zachovávajíc mlčení za semknutými rty. |
| |||
Schodiště do 1. patra Jadelyn,Eric Ví, jak si počínat. Zpomaluje, vyčkává a očekává. Ten společenský tanec, je pro mne tak přirozený, že mám stejné pocity, jako tehdy při dovolence v Paříži. Její odpověď je podle všeho upřímná a naprosto přirozeně mi otázku oplatí. Schodiště působí, jako piedestal ze kterého se na mne ohlíží tato dokonalá dáma. Usměji se a nadechnu se k odpovědi. V okamžiku mě praští zápach bytosti, která se okolo nás, okolo dámy, bez skrupulí protáhne. Bezeslova. Přitom šířka schodiště je více, než dostatečná. Buran ! Pohled mi ztvrdne a přesune se na jeho záda. Stisknu čelisti a vystoupím po schodišti. Letmým dotykem na loket ji upozorním na svůj úmysl ji předejít. “Pane ! Doufám, že jdete na ubikaci pro slušné vychování.“ zvýším hlas na muže a položím kufr na schod. Držím se před dámou. “Myslím, že dámě dlužíte omluvu za svůj hrubiánský průchod.“ natočím hlavu na stranu čekajíc na jeho odpověď. Můj výraz je očividně rozčilený a mé oči jej propichují. |
doba vygenerování stránky: 1.4870312213898 sekund