| |||
Jídelna Tatiana, Max, Dolly, Zugu, Alyssa "Pak je čas si chlupáče vyzvednout," usměji se na ni. Snažím se zůstávat klidný, i když vidím tu bouřlivou reakce, radost a natěšení. Neříkám ale, že se mi v hlavě již nezrodil plán. Když se chytí mé ruky, může na své cítit lehké brnění společně s pocitem, jako kdyby se chytla sama své vlastní tlapky. "Není vůbec zač, to je samozřejmost," brouknu, zatímco ji vytáhnu do stoje ke mne. Pronesu toto, dokud jsme dostatečně blízko, než ji pustím a vykročím směrem ke skupině kolem Maxe. Když vykročíme zpoza wyverny, naskytne se námi výhled na danou skupinku. Dovedu nás až k nim. "Vyrazíme na prohlídku školy, chceš se přidat?" vyzvu Maxe, sápajícím se po vráně. Na Zugua hodím lehce omluvný úsměv. |
| |||
Jídelna Luis, Max Jak mě Luis osloví, otočím se na něho s úsměvem. “Netuším a nevidím na něho, ale pečlivě ho poslouchám a mám jeho stopu.” Jak si stoupne a podá mi ruku, podám mu svojí, aby mi pomohl vstát. “Velice ti děkuji, Luisi.” Lehce se červenám a můj bláznivý ocas ne a ne přestat sebou házet. |
| |||
Jídelna Tatiana I ona pokračuje v tykání, jako kdyby se nechumelilo. Nevím jestli se mi ale ulevilo. Snad si na to zvyknu. Když mi připomene můj nedokončený talíř, podívám se na něj, jako kdybych ho právě v tento okamžik našel. Myslím, že v tento okamžik by se dala má rozpačitost krájet. Zkusím do sebe co nejrychleji shrnout obsah talíře. Přes knedlík v krku to však musím prokládat dostatkem vody. Nakonec se mi přeci jen podaří do sebe dostat dost, abych do večeře vydržel. "Jak jsou na tom?" optám se Tatiany, když vidím její našpicované uši. Má pravděpodobně lepší přehled, co se děje, než co mám já ze cloněného výhledu. Ať již je odpověď jakákoliv, zvednu se a nabídnu jí ruku, aby také vstala. |
| |||
Kabinet Tarney -Chodba Tarney Přikývnu, aby poznal že rozumím. "Děkuju, jdu se teda ubytovat." Vezmu si svý věci a vydám se ke schodům. Tam se procpu kolem dvojice a jdu hledat svůj pokoj. |
| |||
Jídelna - Schodiště do 1. patra S lehce pobaveným výrazem, schovaným za krempou klobouku, sleduji, jak bojuje s mým plně naloženým zavazadlem. Zpomalím svůj krok, aby měl vždy čas otevříti dveře. Pokud zde není ohleduplný nikdo z profesorského sboru, vypadá to, že spolužáci to plně nahradí. Nad jeho otázkou protočím oči, což se schová tím, že vstoupím na schodiště jako první. "Nedomácí vězení. Nebo třeba trénink přežití. Vlastně tomu můžeme asi říkat jak chceme," ohlédnu se na něj na schodech, "každopádně pravda je, že je vždy se čemu přiučit. Co sem přivádí Vás?" |
| |||
Jídelna Luis, Max “Už se moc těším, Luisi a teď by jsi se měl najíst, ať nemáš hlad. Já zatím budu sledovat Maxe, aby se mu nic nestalo.” Můj hlas se lehce chvěje radostí. Počkám, až Luis začne jíst a pak vyhledám Maxe, ale ve výhledu mi brání wyverna, takže ho nemohu najít. Luis má Maxe hodně rád, tak teď ho na chvíli pohlídám. Mé uši jsou v pozoru a pečlivě se snažím ostatní neposlouchat a zachytit jen maxe a poslouchat co říká. A také zkusím zachytit jeho pach, kdyby chtěl někam utéct. |
| |||
Jídelna - chodba Jadelyn, všichni v jídelně, případně všichni na chodbě Opět si hraje se slovy o ambicích a vůli. Cítí se silná v této hře. To je dobře, spokojenost dámy je důležitá. A navíc nejsou na stole všechny karty, toho jsem si vědom, proto oplývám viditelným sebevědomím...dokud neodhalí špičáky. Tohle bude ještě zajímavé. pousměji se viditelně nad tou myšlenkou. Dobré mravy slaví úspěch a já i s kufrem, který je poněkud těžký plním funkci novopečeného průvodce. Nejdu pomalu ani rychle. S menším úsilím se snažím nenahýbat ke straně, kde mne tíží zavazadlo. U obou zavřených dveří cestou ke schodišti zrychlím, abych je otevřel. “Promiňte, musím se zeptat. Co přivádí, očividně vzdělanou dámu, do těchto míst ?“ řeknu opět zvědavě a před schodištěm nahoru jí pokynu rukou. Gentleman po schodech nahoru vždy druhý, kdyby dáma upadla. |
| |||
Jídelna I přes zrychlení tempa si dám dostatek času na vychutnání. Přeci jen, byla by to jinak škoda a především plýtvání. S ním po boku si začínám připadat, jako v divném koutku domova, takže proč s ním nestrávit o něco více času. "O tom poněkud pochybuji, pokud se o to nezasadí někdo s ambicemi a vůlí..." odtuším na jeho slova o dobrodružství. Potlačím chuť se uchechtnout. Odložím pohár a podívám se do toho jeho štěněčího kukuče. Jedno obočí mi poposkočí o něco výšeji. "Skutečně? Můžeme?" dodám k tomu i jistý úsměv s odhalením špičáků. Vstanu a jen lehkým pokývnutím uznám jeho vychování. Mé zavazadlo je i na upíra poměrně těžké. Nechám ho v jeho, jistě velmi schopných, rukou a vyrazím rovnou ke dveřím. |
doba vygenerování stránky: 1.9573380947113 sekund