| |||
Pred Tarneyho Kabinetom Moxxi "Nie. Nebude..." Na jej poznámku na život nereagujem ale zareagujem na jej odpoveď: "Nuž dobre." Potom vážne poviem: "Héh... Takto. Nechcem ti klamať alebo ťa neskôr prekvapiť, ale po pravde ohľadne toho kamarátsva je mi to vlastne jedno. Ja som sem šiel hlavne kvôli rodičom, aby som nespôsobil doma viac problémov. Tu nie je nikto, koho nejako extra poznám a možno to je aj dobre. Lebo všetky nádeje a sny a ceľkovo moja budúcnosť sa rozsypala keď som zabil troch spolužiakov, ktorý ma psychicky zahnali do kúta. Neviem prečo ti to hovorím, ale občas je ľahšie sa zveriť niekomu koho moc nepoznám. Už som sa raz aj skúsil zabiť, lenže kvôli tým nanitom som sa o týždeň zobudil v nemocnici. Mal som potom rozhovor s rodičmi, kde sa vyjasnilo kto je tam problém a tak ma poslali sem. Asi chceli aby som bol ďaleko od všetkých a ja s nimi súhlasím. Aj keď je to iba na niekoľko rokov. Potom čo bude ? Tak to nemám šajnu. A stále zabúdam, že túto nemusím mať na sebe masku a pretvarovať sa. " A len sa pozriem na Moxxi s prázdnymi bezduchými tmavomodrými očami, ktoré sú ako vstup do tmavých hlbín prázdna. Je zo mňa cítiť prázdnota. |
| |||
Před kabinetem Tarneyho Kichi Trošku se ušklíbnu, když poví, že by si všechny včelky zapamatoval. Ne, že bych nevěřila, že má dobrou paměť, ale je jich fakt hodně, jakože hafo. “Tak to ti aspoň nebude vadit ukecaná kámoška.“ zazubím se. “Huh ?“ zarazím se na jeho zmínku o budoucnosti. Týjo vypadá, to že je z toho nějakej smutnej. Chudák je takovej osiřelej celej. je mi ho trochu líto, jako pokecat s kým neměl a nemá ani plány do budoucna, to je na pendrek. “Nóóó ono to taky není tak super, jak se zdá. Mít život nalajnovanej někým jiným...“ ujistím ho. “To netuším. Máme počkat.“ pokrčím rameny a špičkou pohorky rýpu v podlaze důlek. Už ho nebaví si semnou povídat ? Achjoo..... Jen občas zvednu krátce oči jeho směrem, jinak mlčím. |
| |||
Pozemky Miko, Oneiro "To očividně spousta tvorů..." pokrčim taky rameny. "No, nejsem si jistej, jestli už neni pozdě... Přece jenom jsme tu už docela dlouho," zkonstatuju podle oblohy, která začíná lehce světlat. "Asi rovnou počkáme na večeři, co myslíš hádku?" otočím se ni. "Každopádně jestli potřebuješ za třídnim, tak jdi chodbou a pak tak v půlce odboč doleva, tam by měl pak být jeho kabinet." |
| |||
Jídelna Dolly, Zugu, Alyssa Místo toho, aby mi jeden z nich odpověděl, tak se proti mě rozběhne ten kluk. Nijak nad tím nepřemýšlí a mé tělo okamžitě vyšle úder směrovaný na jeho obličej. Ten kluk je ale mrštná svině a podklouzne mi. Nevadí, můžu navázat kolenem do břicha. Žádný další útok nevedu, protože jakmile se mě ten kluk dotkne, cítím jak se moje tělo začne měnit, zacelovat. “Co to kurva?” Pak si všimnu, že kluk začně najednou krvácet z hrudi. Počkat, to je kde… Chytnu kluka za límec a vytáhnu ho na nohy, aby pořádně stál. “Tohle chceš?! Zemřít kvůli takovýhle sračce?! Já nepotřebuju léčit! Já to přežiju, ty ne! Okamžitě to vrať! Dělej kurva, vrať to!” Začnu na něho křičet. |
| |||
Jídelna Zugu, tarbík, Eric "Hmm..." snažím se to zpracovat, ale nikam se moc nedostanu, takže se raději soustředím na další věc. Zabořím pohled do podlahy a začnu si žmoulat lem sáčka. "Rád pomáhám ostatním... Uklízím, vařím, chodím pro vodu... A tak." zabrmlám k podlaze. Zvednu pohled, když se k nám přiblíží těžké kroky. Vytřeštím oči na přicházející... Jak to že ještě chodí? Beze slova se po něm vrhnu, abych ho vyléčil. Hbitě se podsmeknu pod rukou, která letí mým směrem a uskočím drápkům, co letí zezadu, aby mne zastavili. (17% vs 86% vs 43%) Jak podklouzávám, za ruku ho rovnou chytím a druhou mu položím na hruď. Místností naráz šlehnou dva mocné zášlehy magie. Obě dvě ve snaze vyléčit tvora přede mnou. Napřed se něco pod polovinu jeho zranění přenese na mne. Jeho smrtelná zranění tedy již nevypadají tak... Smrtelně. (42%) Jako druhá vlna se ve mne zvedne jeho vlastní nekrotická magie, spřede se do kouzla černé magie a zasáhne ho léčivou silou. (46%) Ignorujíc vlastní krev vsákajíc se do uniformy, hledím do jeho očí starostlivým pohledem. |
| |||
Jídelna Whitney, Jack, Ary "Páni..." hlesnu tiše, hypnotizující její ruku. Chci se jí dotknout, ale zarazím se včas. "Můžu?" zvednu k ní pohled plný jiskřiček. Jakmile dostanu svolení, opatrně jí přizvednu ruku víc do světla, ale jen jak jí to dovolí pohyb. Je to fascinující. "Bude to chtít vyčistit a tady to vypadá, že chybí šroubek. A promazání nikdy ničemu neuškodí," usměju se na ní. To už k nám dochází Jack. "Hmmm... 1-72 x 3/8" šroubek prosím a olej na promazání. Zbytek mám," odpovím zamyšleně, pohled opět na ruce. "Možná by bylo dobrý s tím jít ke stolu, ať si můžeš ruku opřít," dodám nakonec. Vílu jsem krapet přeslechla, jak jsem zabraná to týhle super ruky. |
doba vygenerování stránky: 1.5159139633179 sekund