| |||
Pred Tarneyho Kabinetom Moxxi Uf... tak nakoniec to vyzerá ceľkom v pohode. "To asi máš pravdu, že sme si podobný ale dosť rozdieľny. A neboj mám dobrú pamäť. Tie včely by som si aj zapamätal. Plus rád počúvam. Keď na hovorenie som toľko možností nemal." Huh... tá sa má. Dedic, nie je stále sama a budúcnosť má zaistenú. Ale keď je človek sám môže aj o všeličom rozmýšľať. "Tak to je zaújímavé. Zdá sa, že aspoň niekto má už prichystanú budúcnosť. Heh... " Potom sa trošku zamyslím a dodám: "Nevieš koľko tam ešte budú vnútri ?" |
| |||
Před kabinetem Tarneyho Kichi Málem začnu mávat rukama, protože se nemá za co omlouvat. Ale podle jeho slov, toho máme docela dost společnýho, i když to každej děláme jinak. Teda hodně jinak. “ To se nemusíš omlouvat, jenom...já na techniku moc nejsem. Ale tomuhle už jsem rozuměla.“ zazubím se na něj. Jééé, takovej čahoun a tak nesmělej. Hihi. zachichotám se v duchu. Zubím se na něj dál, protože kámoši by o sobě tyhle věci vědět měli ne ? Můj výraz se změní v nadšený. “No jasně !“ mrknu na něj a zamyšleně si poklepu na spodní ret. “Kde bych jen...jo, říkal jsi, že tvoji robůtci jsou, jako roj, teda jako, tohle máme dost podobný.“ zvednu ukazovák, aby počkal a potom uvolním trochu feromonů. Z batohu a hlavně z pytlíku s bonbóny se ozve sílící bzučení. Během několika vteřin, po mě pochoduje přes stovku bzučících včelích kámošek. “Tak tohle je můj roj, tahle je Betsy, tady Lara a tohle Jill...“ začnu představovat kámošky, ale dojde mi, že on to asi nepozná. “Hehe, no prostě moje holky. No a taky sem z rodu včelodlaků, jo a máme ten rodinnej podnik. Mamka mě sem poslala zlepšit svý schopnosti, než převezmu doma úly, protože posledně to úplně...“ zarazím se, páč tohle mu asi nechci říkat. “No prostě, jako sem dědička, víš jak. No a taky mám ráda kytky a docela mi jde léčení. Nesnášim kyselý, no a nerada se nudim.“ pokrčím rameny a pošlu roj zpátky mlsat. “Prostě normálka.“ |
| |||
Pred Tarneyho Kabinetom Moxxi Keď vidím, že sa v tom stratila, tak to tiež vzdám. No paráda. Ešte ju unudím k smrti svojimi žvástami... "No... tak asi prepáč, lebo sa to dalo povedať asi aj v jednej vete a to je to, že jednoducho mám veľa mini robotov, niečo ako roj, ktorý všeličo dokáže od liečenia, cez prerábanie až po ničenie, viem ovládať krv a že vraj mám predlohy na mágiu. To je tak asi všetko. Tomuto sa už asi dá rozumieť, že ?" "A... ak ti to nebude vadiť ? Môžem niečo vedieť aj ja o tebe ? No... keď už som ti povedal aj ja niečo o sebe, že... hehe..." Prečo som to tak povedal ? Určite to znelo divne. Budem si myslieť, že mám bočné úmysly alebo niečo podobné. Určite už je po mne ! |
| |||
Před kabinetem Tarneyho Kichi To určitě, jen chce, abych se necejtila, jako kecka. pochybuju o jeho schopnosti žvanit. Skoro minutu, než přejde do vysvětlování v technických a odborných termínech. Jasně něčemu sem rozuměla, nejsem úplná trubka. Třeba to, že je nemocnej je fakt smutný. Musí bejt hrozně sám, když neměl ani žádný kámoše. Je mi ho líto, ale snažím se tvářit, že vím o čem mluví, dokonce si dám jednu ruku zamýšleně pod bradu. Hmkám a ahám, přikyvuju a občas zamyšleně našpulím rty. Jak se v tom ztrácím, čím dál víc, vzdám to. Sice jsem poleno, ale i mě dojde, že tohle by nebyl dobrej začátek kamarádství. “Hmmm...aha...jo...jasně...nerozumim ti ani slovo.“ vypadne ze mě nakonec a snažím se tu situaci zmírnit úsměvem. “Promíííň, ztratila jsem se už u těch robůtků.“ zazubím se a vtáhnu hlavu mezi ramena. Lepší blbka, než lhářka ne ? |
| |||
Ošetřovna - Společenská místnost Jigme, Shizei, Rekki Přes Jigmeho se na mě podívá pan profesor a začne mluvit Nestačím se divit, jaké informace se od něj dozvím. Stojím tam jako opařená horkou vodou. Pak mi sdělí, že už je dávno po všem a že tu soupeř není. On už tu není? Opustil školu. To jsem nevěděla. Hlavou se mi kladou různé otázky, ale nechám to plavat. “Děkuji za připomenutí a za doplnění informací, které jsem neměla.” Sklopím zrak zpátky na Jigmeho. Teď se z toho musíš dostat a uzdravit se, to je teď to hlavní. Položím mu ruku zpátky, sehnu se k němu a dám mu pusu na tvář a rukou ho pohladím po vlasech. Pak se narovnám. “Omluvte mě. Půjdu, abych tu nepřekážela. Nashledanou.” Vyrazím ven z ošetřovny a jdu do společenské místnosti, kde se zastavím hned u velkého krbu. Rozhlédnu se a posadím se (AK71), abych si mohla v klidu srovnat nové informace. |
| |||
Schody-Pánský pokoj č. 25-Chodba Kdokoliv koho potkám Po ňáké té chvíli dorazím zpátky u svého pokoje, jehož dveře odemknu a zalezu dovnitř. Hned potom co vejdu, odložím všechno dřevo co jsem nasbíral na stůl. Dobře, co teď? V kuchyni nemusí být ještě uklizeno, takže tam teď nemá smysl chodit. Co to bylo napsané na té nástěnce? Drinking něco. Neuškodí to ještě zkontrolovat. Opět vyjdu z pokoje a zase za sebou zamknu, pak se jdu se vrátit do přízemí. Jakmile jsem tam, dojdu k nástěnce a začnu z ní číst. |
doba vygenerování stránky: 1.3776979446411 sekund