| |||
Jídelna Jadelyn Vůni kvalitního rumu, bych poznal kdekoliv a široký pohár funguje stejně dobře, jako broušená sklenice. Dáma mi věnuje svůj pohled a pozornost. Působí sebejistě a nad věcí, svůdně, ale ne vyzývavě, tak jak to má být. Označí mou maličkost za mladíka, což je k mému nedávnému zjištění sice pravda, ale teoreticky by mi mohlo být i tisíc let. Snad je to jen mým vzhledem. Etiketa má ve společenském postavení pohlaví jasno. Dáma je vždy vice než muž. A ten je povinen ji v tom ujistit. Chytnu pěstěnou ruku, pouze za prsty, opatrně ji zvednu, předkloním se a rty se zastavím těsně nad hřbetem ruky. Za normálních okolností by bylo na místě zadržet dech, což vzhledem k mým fyzickým predispozicím není třeba. Nezapomínám ani na pohled do pronikavých rudých očí. Ne delší než je nutné. “Jadelyn.“ zopakuji její jméno zatímco pouštím její ruku a na tváři vykouzlím potěšený úsměv. “Velice mne těší.“ “Bylo by troufalé se k vám připojit ? Ocenil bych trochu konverzace s někým, kdo má vytříbený vkus...“ kmitnu pohledem po lahvi “...a není mu cizí společenský bonton.“ Můj hlas je klidný, možná trošku níž posazený, než před malou chvílí. |
| |||
Jídelna Samozřejmě, že si příchozího mladíka všimnu. Přesto dokončím svůj pohled po místnosti a dopiji svůj doušek. Teprve poté zatočím hladinou rumu v poháru a zvednu k němu pohled. Rozline se tak do okolí pronikavá vůně kvalitního alkoholu. Nohu přes nohu, zapřená v opěrce židle. O tu opřu i loket, abych se k němu více natočila hrudí a tak jsme byli v jistém společensky únosném úhlu. "Děkuji, mladíku," odtuším na jeho přivítání. Odložím pohár a vložím do jeho dlaně svou, s pečlivě udržovanými nehty, nalakovanými na černo. "Jmenuji se Jadelyn Peréz. Přátelé mi říkají Jade, takže mi můžete říkat Jadelyn." Věnuji mu mírný poloúsměv a pohled pronikavých rudých očí. |
| |||
Jídelna Jadelyn Rudá tekutina stéká do karafy pomalu, ne že by to nešlo rychleji, jen potřebuji čas na přetřízení myšlenek. Kolečka v mé hlavě hlasitě klapou. Vlastně čímdál hlasitěji. Klid Arthure, to jen slyšíš, jak ti z toho přeskakuje. Nevnímaje okolí si všimnu příchozí, až když klapot ustane. Zachytím ten poněkud rozladěný pohled, ale než stačím cokoliv dáma za klapotu mizí. Dáma je správné slovo. usoudím, když sleduji její elegantní, sebevědomou chůzi ke stolu. Jakmile se vrátím pohledem zpět na karafu, zjišťuji že má večeře bude větší než obvykle. S krátkým povzdechem seberu jeden z pohárů a vydám se stejným směrem. Odložím svůj oběd o kousek dál (P79) Samozřejmě mi neunikne, že dáma má kufr. To znamená, že přicestovala. Nemusela by tedy být zkažená místní kulturou. Lehká úprava uniformy, srovnat kravatu a krokem hodným britského důstojníka dojdu až k ní. Počkám až mne zaregistruje, nehodlám ji přepadnout. Cítím z ní určitou podobnost, ale přesto je tam něco odlišného. Snad je to tím rumem. “Vítejte slečno.“ oslovím ji a i přes předchozí neúspěch natáhnu ruku, dlaní vzhůru. “Arthur Bane.“ přidám jméno své maličkosti a přátelský úsměv. |
| |||
Eric Vkročím zcela do haly. "Jestli jste sem nebyl dopraven personálem školy, ani úmyslně nevkročil do portálu, pak jsou ve hře jiné síly, které uznali za vhodné, abyste navštěvoval Kordarovu školu, konkrétně tuto třídu K, na jejíchž pozemcích se zrovna nacházíte." Pronesu a přejdu k němu blížeji. |
| |||
Brána - Hala - Chodba - Jídelna Celé tohle divadýlko je přinejmenším směšné. Když už vydupávám důlek podpatkem před obří bránou, konečně se uráčí otevřít. Jsme směněni jak zboží. Vrhnu otrávený pohled po obou, co nás mají na starosti. Vážně, alespoň ten kufr by mi jako mohli vzít. Jsem vyzvána, tak kráčím za profesorem, dokud se nezastaví. Jasně zhnuseným výrazem si prohlížím cosi, co uvolní místo. Smrdí to jak hodně jeté... No ani nevím, k čemu bych to přirovnala. Možná strýčkův sklep. Pokračujeme do chodby. Informace odmávnu napůl ucha, že je beru na vědomí. Mám hlad. Profesor se věnuje tomu čemusi, zatímco já zamířím rovnou do jídelny. Nechám kufr stát u nejbližšího místa, které minu u stolu (P77) a vyrazím k pultům. Ke svému zklamání ale nenacházím své jídlo. Jako vím, že jsem teď dorazila, ale ten týpek o mne očividně věděl. Měl čas připravit mi rozvrh ale ne oběd? No tohle jsou móresy! Určitě o tom musím zpravit matku. Poněkud podrážděně si dojdu alespoň pro pohár vedle cisteren. Ještě, že mám jídlo s sebou. Okrajově vrhnu stejně nenaložený výraz po tom, co se pere s cisternou, než řádně elegantně a razantně, za klapání podpatků, odkráčím ke svému kufru. Z něj vylovím na první dobrou lahev rumu, na první pohled a počuch velmi kvalitní láhev rumu. Tu špičákem odzátkuji a naliji si do poháru. Teprve, když upiji, se dám do prohlížení si ostatního osazenstva. |
| |||
Chodba Tarney Mezitím co si studuju nástěnku, projde si to kolem mě chlápek v černým s jeho osobním cirkusem. Zajímavá škola. Vrátím se k nástěnce, konkrétně k rozpisu pokojů. To musí být shoda jmen. Chlápek se vrátí zpátky, s tím že cirkus nahradil za ňákou ženskou. Ustoupím mu, aby si mohl na nástěnku připnout svý papíry, hned na to se ale vrátím ke čtení. Dobře, asi bych si měl promluvit s tím Tarney. Kdo ho najdu? Ten chlap se ještě jednou vrátí a zeptá se mě jestli jsem nový. To mu připadám jako student? “Ne, jen jsem se sem teleportoval a rád bych věděl proč.” |
| |||
Oberon, Modrý, Ryoshi, Monique, Jadelyn, Eric Kývnu hlavou Monique na srozuměnou. Když je všechno vyřízeno, zvednu se z křesla s kopiemi dokumentů a vybídnu celou skupinku, aby vyrazila za mnou. Vyvedu je z budovy, zatímco se od nás cestou oddělí dvojice vlků. U brány vyčkám, než se k nám opět připojí. Poté se již brána začne otevírat. Popřeji odchozím studentům mnoho zdaru na jejich cestách a dokumenty předám studentce na druhé straně, která si je přebírá. Sám poté vyzvu příchozí studentku, aby vešla dovnitř a převezmu si její dokumenty. Poté se již brána opět zavře. "Dobrý večer. Prosím následujte mne," vybídnu nově příchozí a dovedu ji dovnitř budovy. Jen krátce se zastavím u nástěnky, abych doplnil či vyměnil některé z dokumentů, s tím, že studentovi u ní minimálně pokývnu hlavou v pozdravu. Pokud pozdraví, pozdrav mu opětuji. Vejdu do chodby a předám Jadelyn její rozvrh. "Váš pokoj bude číslo čtyři. Vyučování začne zítra v šest hodin odpoledne," instuuji ji, než ji pustím ze zřetele. Ovšem, jestli nemá dodatečné otázky. Po vyřízení otázek, či jejím odchodu se vrátím ke dveřím do haly, ve kterých se zastavím. "Jste zde nový?" otáži se Erica, vzhledem k tomu, že v něm nepoznávám nikoho ze studentů. |
| |||
Pozemky Miko, Remmi, okrajově Eric Had na mne začne výhružně syčet, odtáhne se, a dokonce roztáhne svůj límec. Překvapeně zamrkám a pohledem se podívám zpět na toho, který nám osvětlil situaci. Tedy, mně ne zas tolik, protože pro mne hadi, ať již jakkoliv velcí, byla pouhá zvířata. „Aha… dobře…“ hodím pohledem na toho hada a zpět na dotyčného, kdy jsem nevěnovala moc pozornosti právě odcházejícímu. „Tak to… jsem netušila…“ řečeno trošku zaujatě, pořád nějak moc nechápající vztah mezi takto velkým hadem a člověkem. Pak jsem udeřila pěstí do své dlaně a řekla: „Aha! Ona se umí proměnit do hada, nebo naopak do nějaké podoby, jako já!“ Proneseno vítězoslavně a já se mohla otočit zpět k hadovi, mírně jsem se uklonila se slovy: „Omlouvám se, nejsem znalá možnostem této sféry,“ usmála jsem se a otočila se zpět na toho hocha, který tady zůstal. „Jak jste se vlastně poznali?“ Možná otázka trochu na přímo, ale u mne měla každá otázka, ať již byla více na tělo, nebo vůbec, stejnou váhu. |
doba vygenerování stránky: 1.2984309196472 sekund