| |||
U bazénu - Chodba především Max, Awila, Dolly, Oberon, Circe Přes dění kolem, doražení léčitele, léčení a odchod se zraněnými, se Maxova otázka ztratí někde v ruchu. Díky tomu, že Oberon prostě odešel - předpokládám že na hodinu, tady nás již nic nedrží. "Můžeme to zjistit i potom," vybídnu Maxe a počkám, až si vyleze na rameno, nebo do náruče. Vyrazím zpět do školy, tam, kam jsem chtěl jít původně - do knihovny. V chodbě mne však zarazí nesourodá skupinky tvorů, ve středu s Oberonem. Co tak vzdáleně zaslechnu z jejich rozhovoru, přes klapání mých kopyt, baví se o rozvrhu. Jistě, pro ty předem neseznámené to může být poněkud matoucí. Zastavím se nedaleko Circa. "Omlouvám se, že vám vstupuji do hovoru, ale jestli potřebujete něco ohledně školy vysvětlit a budu to vědět, rád pomohu." |
| |||
Za školou Vesa, Kelly Jen kývnu hlavou, že rozumím, když to Kelly zmíní tak neurčitě. Ještě ustaraněji se podívám zpět na Vesu. Musíme ji ochránit. Snad na tom již profesoři usilovně pracují. Sevřu Kelly ruku, když mne za ní chytí a hodím po ní povzbudivý úsměv. Říkali, že se to spraví, tak tomu musíme věřit. To už přichází léčitel. Uleví se mi tak, že téměř ztratím vědomí, jak jsem se udržoval v chodu v podstatě jen na adrenalinového autopilota. Trvá to déle než před tím, ale opět se cítím jako nový. Děkovný úsměv věnuji léčiteli. Slova léčitele nenaznačují nic pěkného, vlastně docela přímě ukazují na to, že se to zhoršuje. Mám dvě dívky, co musím chránit. Nemohu si dovolit, aby se to zhoršovalo. Pokusím se vyhnout aktivitám v hodinách, aby mi zbývaly síly pro obě dvě. Rozhodnu se vnitřně nakonec. "Mám hodinu až v jedenáct, takže taky mám teď volno. Jak jsi na tom?" otočím se s tázavým pohledem na Vesu. |
| |||
Usměju se povzbudivě na Kelly. Je to opravdu nešťastné, co je potkalo. Na nic již nečekám a rozešlu zaměstnancům informaci o tom, co se tu děje. Je potřeba, aby o tom všichni věděli. Je to opravdu nevyzpytatelné. Upír vypadá opravdu zle. Za mojí praxi, kdy byli upíři mojí nečastější klientelou, tak jsem tohle snad ještě neviděl. Ano, neminulo mě několik zvláštních příznaků, ale tohle je i tak nové. A vzhledem k tomu, že když mi ani není schopný odpovědět a vypadá, že je sotva při vědomí, tak ho vezmu kolem pasu a jeho ruku si dám kolem ramen. Ork přitaká, takže odnos Ulgge nemusím řešit. Upír mi začne vyklouzávat. Jak ho zachytávám, pohled mi padne přímo na vlčici, která mě, jak jsem postřehl, od ošetřovny sleduje. Nevěnoval jsem tomu moc pozornost, nebyl na to čas. "Potřebujete ještě něco?" zeptám se jí narovinu, zatímco plynule podchytím upíra telekinezí (64%). Zůstane tak v leže vznášet se vedle mě, tak v úrovni pasu. Nečekám ale na odpověď a rovnou pokračuji na ošetřovnu. Všimnu si odcházet pavoučice, tak by mě zajímalo, co se zase stalo, že nemůžou odejít z ošetřovny. Přidám na kroku. Mám takové divné tušení. Při vstupu do ordinace, se mi moje divné tušení potvrdí. Tázavě hodím pohledem po Asklépiovi. Promnu si kořen nosu. Tohle už není prostě normální... Vypakuju Remmiho a medůsu z lůžka a pokynu orkovi, ať tam položí Ulgge. Vedle něj položím upíra. Toho prohlédnu ještě jednou, když se projevil jeho stav (105%). Proléčím ho, aby se mu opět spustila jeho regenerace (124%). Ulgge nechám si odpočinout. Musíme šetřit energií. |
| |||
Za školou Hill, Vesa, Tatiana, Rekki Vlčice ihned odběhne. Ves si něco zamumlá a já z ní nespouštím ustaraný pohled ani po její odpovědi s otázkou. "To je trochu složité..." pokusím se vyhnout odpovědi s pohledem zabodnutým do země. Nechce se mi to řešit tady, mezi všemi. Odpovím tím vlastně i Hillovi. Stáhnu ruku z Ves ramene a vezmu do dlaní tu Hillovu, sedím tam u nich jak hromádka neštěstí, než léčitel dorazí. Po chvíli konečně dorazí a mě se uleví a vypadá to, že Ves to nic neudělalo. Vážně přikývnu na pokyny. "Díky," usměju se na něj slabě, než se začne věnovat dalším. Unaveně opřu hlavu Hillovi o rameno. "Mám ještě volno, máte někdo nějakou hodinu? Já bych si kdyžtak šla odpočinout. Byl to náročný večer. A to skoro ještě ani nezačal..." Uchechtnu se s trochu nevěřícným výrazem. |
| |||
Učebna 1 - Chodba Oberon, Wayne, Circe, Dolly S mírným zděšením sleduji černou mlhu, co mě začne obklopovat. Nic na kůži necítím, kromě mražení v zádech. "Děkuji" řeknu jak k odpovědi, tak k následnému oblečení. Se zájmem si ho prohlížím. Vypadá velice vkusně. Vlastně nádherně. A ten materiál je boží. Tedy, vlastně pekelný, či co je profesor. S se postavím a rukou přejíždím po oblečení, zároveň si vyzkouším i kapuci. Všimnu se úsměvu na tváři profesora a úsměv mu oplatím. Oči se mi rudě lesknou. Jsem napjatá, ale tohle bude fajn místo. Vzápětí sleduji příchod hory masa. Zaznamenám pekelný škleb profesora. Moje oči se prudce rudě blýsknou. Navíc to nabízené jídlo. Snažím se ovládnout své svaly, které se však dávají do pohybu. Pocit beztíže mi prozradí příchod "problému". ¨ "Těším se na další hodinu, pane profesore. Myslím si totiž, že je důležité znát původní formu, možná pro ukotvení duše v tělech." pronesu myšlenku s již zřetelným hlubokým vrčením. Rychle se snažím dostat ke dveřím, kterými však již procházím po čtyřech a v plném chundelatém kožichu. Co se stalo s mým stínem? Vypadá najednou takový....hmatatelnější. Zastavím se na chodbě a sleduji hovor vazouna a Dollyho. Pohledem sklouznu po dívce. "Mám takový hlad" pomyslím si a jemně cvaknu zuby ve snaze dosáhnout na tác (89%). Následně se popojdu k Dollymu a jemně se mu otřu o bok a nohy. |
| |||
Chodba Oberon, Circe "Skutečně si není třeba dělat starosti, ale děkuji za Vaši pozornost," poslouchám další větu a jak se soustředím a snažím se přijít na to co řekl, nakrabatí se mi čelo. "Omlouvám se, ale asi nerozumím," vypadne ze mne nakonec. "V pořádku, nepotřebuji povětšinou jíst," znovu se na něj usměji. Chlapec z chodby dorazí až k nám. "Třída K má ještě pět kolejí, každá má jinou barvičku. Možná tím mysleli, že se máte držet vaší barvičky," dodám se širokým úsměvem s vědomím, že pomáhám. |
| |||
Chodba Circe, Dolly „Fakt jsi v pohodě? Nevypadáš tak,“ podíval jsem se na něj a ukousl si kusek sendviče. „Každopádně…co včil? Nějak nevím co dělat. Jsem tu asi hodinu,“ ukousl jsem si další kusek sendviče. „Hmm…fakt dobrej. Dej si, jsi nějaký pohublý,“ nabídl jsem mu ještě jednou, ale za mnou se kdosi ozval. Když jsem se otočil, byl tam ten bledej kluk. Spustil cosi o tom, že tu je novej. Jen jsem se na něj zazubil a koukl na toho druhého kluka. „No…to ti asi neporadím. Jsem tu tak hodinu. Ale dej si sendvič, vypadáš bledě,“ řekl jsem a nabídl mu tác s obloženými chleby. „Je tam nějaká šunka, sýr a tak. Prostě co jsem našel v kuchyňce. A rovnou můžem jít k tý nástěnce. Já osobně jsem z ní taky blbý ale kdo ví. Třeba na něco příjdeme,“ dodal jsem a počkal, jak se rozhodne. „Jinak, já jsem Oberon, klidně mi říkej Obe.“ |
doba vygenerování stránky: 1.5588109493256 sekund