| |||
Pozemky Jack, Ary Vzpomínám na to, co mi říkali v ředitelně a jsem si jistá, že to nazývali směs. Nemluvě o tom, že jestli teď hodiny nějak spojili, tak samo o sobě to je směs, ne? Nakloním se k víle, abych viděla na ten její rozvrh. Moc dlouho do něj ale nekoukám, když začne rozruch okolo. Nakonec se vše vyřeší a já opět věnuji pozornost těm dvěma. To už se ozve Jack. Nakloním se i k němu, i když je ten hologram dobře viditelný i odtud. "Každý máte jiné hodiny. Asi už bys měla letět na tu svojí," usměju se na vílu. Otočím hlavu k Jackovi, stále k němu nakloněná. "My bysme se mohli jít podívat na ten rozvrh a jestli opravdu jsme ve stejný skupině, tak bys mi tu mohl provést. Co myslíš?" hledím mu do očí a tiše doufám, že bude souhlasit a že taky nebudu mít hodinu. A že jsem žádnou neprošvihla... |
| |||
všichni na chodbě Jen chviličku před začátkem další hodiny se brána opět otevře. Rychlými kroky se přesouvám dovnitř. Jdu téměř pozdě. Nicméně vzhledem k tomu, co se dělo, se není čemu divit. Projdu kolem skupinky v chodbě, kterým věnuji pohled, nicméně na ně nepromluvím. Vzhledem k tomu, že z učebny dva stále slyším ruch, opřu se o zeď vedle dveří a založím ruce na hrudi. Stočím hlavu zpět na skupinku, abych viděl, zda se již rozcházejí. |
| |||
Za budovou Rekki, Shae “Už nepotřebuji, děkuji.” Odpovím na otázku a sleduji, jak odchází pryč. Co teď? Zkusím se někoho zeptat. Rozhlédnu se koho půjdu oslovit, nakonec si vyberu dívku, která sedí na ledovém trůnu. Stojím k ní čelem. “Promiňte, jsem tu nová a netuším, kde se mám hlásit? Poradíte mi, prosím?” pronesu zdvořilým hlasem. Jsem u toho trochu nervózní. |
| |||
Učebna 1 - Chodba skupinka u dveří, především Awila Čekám na odpověď, ta je ale přerušena někým vtrhnoucím do dveří a jejich slovní přestřelkou. Doufám, že jen díky tomu mne dívka úplně zazdila. Když míří ke dveřím, povzdechnu si a otočím se zpět na profesora, abych se s ním rozloučil. Díky tomu si nevšimnu, jak se dívka proměnila. Zamířím také ven, ale hned ve dveřích se zarazím. Do citlivého čichu... A hlavně je to trochu nepřehlédnutelné... Mne udeří vlčice přede mnou. Povytáhnu obočí. Zvláštní, vůbec jsem vlka necítil. Jsem teď poměrně zvědavý, kde se tady ta vlčice vzala. Ukročím jen ze dveří, abych nepřekážel a opřu se o zeď vedle nich, abych mohl tiše sledovat, co se bude dít. |
doba vygenerování stránky: 1.749480009079 sekund