| |||
Pozemky - Chodba Awila, všichni cestou Překvapeně se na ni podívám, když se také zvedne. Usměji se na ni. "Potíže? Proč by to měli být potíže?" zeptám se s tázavým výrazem, když se obléká. "No..." podívám se zpět ke skupinkám. O chlapce se již starají, a vlčice běžela pro lékaře a ta první vlčice říkala, že nikdo jiný ho vyléčit nemůže... "Rád tě doprovodím," dodám nakonec. Skoro za ní běžím, jak je vysoká a má dlouhé nohy. "Hodně štěstí na hodině," popřeji jí, když zmizí ve dveřích. Otočím se a podívám se směrem k ošetřovně, kde probíhá rozhovor mezi lékařem a vlčicí. Trochu nerozhodně přešlápnu na místě. |
| |||
Pozemky - Učebna 1 Dolly, všichni cestou, Wayne, Naberius "Děkuji Ti, budu moc ráda, pokud mě doprovodíš" měkkým hlasem odpovím mladíkovi. Jaj, co to? Vypadalo to přeci, že zůstanu v kožichu několik hodin. Tahle škola a celé tohle prostředí..... je hodně zvláštní, pomyslím si. V okamžiku, kdy Dolly vyskakuje na nohy, začnu se také zvedat. Pomalu přitáhnu přední nohy k hrudi, který se opět vyplní do určitých křivek. Postavím se na nohy, mezitím se vlčí chlupy pomalu ztrácí v jakési lehké mlze či snad kouři. Pohodím hlavou, rukama si promnu obličej a vlasy opět přehodím přes určité křivky. Jestli mě nevyhodí za přeměňování, tak možná za obnažování, zakřením se nevesele. Natáhnu ruku k mladíkovi a jemně uchopím svetřík. "Jsem moc ráda, že jsi tu se mnou. Normálně začnou v tuhle chvíli dost potíže." Rychle přes sebe šedý svetřík natáhnu. "Um, tuším, že mám být v učebně 1, chceš mě i tak doprovodit, jestli nemáš nic jiného?" usměji se. Moje oči jsou stále rudé a pleť velmi světlá. Protože jsou moje smysly už zase dost tupé, tak se jen rychle rozhlédnu po okolí a pokusím se rychle zmizet z pozemků a to tak, abych se co nejvíce vyhnula kontaktu s jinými tvory. Rychlým tempem překonám pozemky, chodbu a dojdu ke dveřím učebny 1. Rozloučím se srdečně s Dollym, pokud šel se mnou až sem. Cestou se všimnu zavazadel stojících u dveří učebny 2. Zaklepu na dveře učebny 1 a rychlým zatlačením je otevřu. Nakouknu dovnitř a pošlu omluvný pohled směrem k profesorovi. Následně se podél stěny potichu přesunu k jedinému tvorovi ve třídě. Posadím se na židli tak, že složím nohy pod sebe. Trochu vyčuhuji, tak se lehce nahrbím. Podívám se na studenta a špitnu "Jsem Awila. A asi rozbitá." Podívám se na tabuli a snažím se trochu pochopit výklad a poznámky. |
| |||
Vchod do budovy - náhodná chodba/místnost Stále se stejným - tedy žádným - výrazem ve tváři sleduji masivní bránu otevírat se a vpouštět mě do útrob místa, jež by mě mělo naučit, co jsem se doposud naučit schopen nebyl. ,,Vůbec nechápu vo čem mluvíš." Rozezní se v myšlenkách cizí hlas poměrně veselým tónem. Skvělé. Teď je veselý. Zhluboka se nadechnu. Po dlouhém čase, kdy roky plynuly jako dny, stejné, monotónní a naplněné hořkostí samoty, jíž jsem se však už dávno poddal a přijal ji za svou, je tento den jiný... ,,Moh' bys už utnout ten monotónní monolog a jít?" Pokračuje hlas. ,,Tady z dálky je houby vidět na tvorečky co tam sou," mrmlá, načež se zahihňá. Zhluboka si povzdechnu. ,,Budeš-li tak laskav a na chvíli sklapneš?" zamumlám k hlasu, přičemž se otáčím ke staršímu studentovi, abych mu poděkoval a rozloučil se. Pravděpodobně jen dočasně. Ale takové věci jsou stále snad slušností. Po cestě tmou, během níž Démon kupodivu utrousí jen pár poznámek k mému loudání, se ocitám uvnitř budovy, do níž jsem byl nasměrován. Mé oči okamžitě začnou místo prohledávat a po pár okamžicích skutečně vidím zmíněnou nástěnku. Vydám se tedy k ní, vzpomínajíc si, co mi bylo sděleno, že mám dělat. Mám dojem, že dnes už se mám účastnit výuky. ,,Mám takovej pocit, že deš trochu pozdě," uculuje se hlas, když mé oči narazí na rozvrh, dle nějž se mám řídit. Na Démonova slova jen unaveně zakroutím hlavou a promnu si kořen nosu. Mám dojem, že mi bylo řečeno, že bych se měl držet hodin pro daný učební blok... Dokud nedostanu vlastní rozvrh od svého třídního učitele. Vědět tak co to znamená. Během chvíle mého zamyšleného mračení se do rozvrhu, v němž netuším kam bych se zařadil, se v mé hlavě ozývá huronský smích. ,,Když se budeš tolik smát, bude tě bolet břicho," zamumlám bezmyšlenkovitě k Démonovi, čímž však dosáhnu opaku svého záměru. Má slova totiž Démona naopak rozesmějí ještě víc. ,,Jak... j-jak ha! Jak by mě mohlo... hahahá... Bolet břicho...!? haha ha... Žádný nemám...!" Hýká smíchy. Povzdechnu si. Ježto se v tomto kusu papíru vyznám asi jako v umění improvizované konverzace, budu muset najít někoho, kdo mi taje rozvrhu objasní. Nepříliš nadšeně se tedy rozhlédnu kolem, načež se vydávám poměrně náhodným směrem hledat někoho, kdo působí kompetentně. |
| |||
Pozemky - chodba - jídelna Luis, Max, všichni na chodbě Luis mě napomenul, že nemám vyrušovat. Asi to bude jeden z těch vzorných studentů. No nic. Zkusil jsem dávat pozor a soustředit se na výklad profesora o těch magických bestiích. Jak se chovat a nechovat v lese a co dělat nebo nedělat. A že o tom bude i závěrečná zkouška. Super. Umřu. Hodina po pár minutách na to i skončila. Ještě jsem se ani pořádně nestihl postavit, když kousek od nás se zase začaly dít různé věci. Maxík tam odběhl. Po chvilce se Luis vydal za ním „Jo mám.. nějak to najdu,“ odpověděl jsem mu než zmizel a já tak zůstal sám. Ještě chvíli jsem tam jen tak seděl, než někde udeřil blesk. Radši jsem se zvedl a zamířil dovnitř. Procházel jsem chodbou a doufal, že mě můj nos dovede k jídlu. Ale tahle budova je obrovská a já pořádně nemám přehled. Takže někde u ošetřovny jsem blbě odbočil a došel až na konec slepé uličky a musel se tak zase vrátit na rozvětví u ošetřovny. Stálo tam pár postav, a tak jsem jen kývl na pozdrav a odešel druhým směrem hlouběji do školy. Pomalu jsem procházel kolem učeben, stále hlouběji a hlouběji, než jsem dorazil na otevřenější místo. Jedním z tech vchodů jsem tu přišel společně s tím velkým ptákem a polomrtvým králíkem. „Tam je tedy hlavní vchod. A tam by měla být i mapa…“ pokud si dobře pamatuju, holub tam něco četl. Prolezl jsem tedy dveřmi a našel nástěnku na zdi. Chvíli tam jen tak koukal, kde co je ale hlavně jsem studoval mapu oblasti a kde je jídlo. K mému štěstí je hned..“ za těmihle dveřmi,“ usmál jsem se a prošel zpět do haly a pak dveřmi rovnou do jídelny. „Tak…copak tady máme?“ promnul jsem si ruce a těšil se, co dobrého tady najdu. |
| |||
Pozemky-Učebna 2 Když jsem už na půli cesty zpět do školy, někde za mnou se ozve prasknutí podobné blesku. Otočím se, reflexivně, ale nic neuvidím, krom skupinky studentů všelijakého vzezření. Potřesu hlavou, já si prostě jen tak nezvyknu. Ale taky už se nemíním vracet, odkud jsem přišel, napadne mě. A tak se obrátím zpět ke škole a vejdu dovnitř. V hlavě si opakuju "učebna 2, učebna 2". Vejdu do školy, projdu chodbou, pak vlevo, naštěstí jsou každé dveře označené, jinak bych tu asi bloudil pěkně dlouho. Netrvá dlouho, a najdu co hledám - ve dveřích stojí ona studentka, které jsem před chvílí vlezl bez povolení do hlavy, takže jsem chvíli na rozpacích. Naštěstí je ale nezabírá celé a tak projdu dovnitř, a řeknu nesměle "Dobrý večer". |
doba vygenerování stránky: 1.4601359367371 sekund