| |||
Ve dveřích Konečně se to začne rozcházet a prostor na ošetřovně se začíná uvolňovat. Nestihnu ale snad ani vydechnout, když se místností, a troufl bych si říct, že i hodnou částí budovy, rozline velmi silná magie. Páni, to je potenciál. A to si holka tak moc nevěří. Netroufnu si ale soudit, může to být cokoliv a nemusí to také znamenat nutně dobrotu. Pak se strhne mela, jak se vlk a vrána vrhnou na studentku, přeměněnou v tarbíka. Nakonec to ale schytá právě Sharika. Ork jde na pomoc, ale jsou si vyrovnaní, takže se mu nepodaří Shariku vyprostit. Tohle je opravdu unavující. Kdo to má pořád všechno léčit? Dojdu rázně k vlkovi, čapnu ho za čumák a s telekinetickou podporou svých vlastních rukou mu zkusím mordu otevřít tak, aby Sharika mohla vytáhnout nohu a ork ruku (47%). Kimero! Naklusej, zdivočelo ti tu štěně! houknu telepaticky. |
| |||
HALA - Chodba, dveře u učebny 1 Ryoshi, Alyssa, Wayne, všichni v chodbě "Jééjej, díííky," usměji se na Ryoshi a ocením jeho galantnost. Zaznamenám teplou krev v chodbě, ale vzhledem k tomu, že oba cizinci projdou druhými dveřmi a vydávají se po chodbě dál, pouze je sleduji očima a jazykem zkoumám vzduch. Zajímalo by mě, proč mám zrovinka tuhle formu? Přemýšlím v duchu. Moje fyzické formy jsou zejména mojí ochranou a přizpůsobují se okolnímu prostředí tak, abych byla kladně přijata. Když zahnu za roh chodby, všimnu si velmi teplých tvorů. To znamená, že mají napilno, že by boj? napadne mi. Ze zvýšeným zájmem sleduji naprosto vhodnou svačinku. Ovšem hlad vůbec nemám. Moje hadí smysly se zúží a soustředí na vlka. |
| |||
Ve dveřích ošetřovny Podaří se mi sevřít do zubů maso. Krev vyprýští do mordy, v hrdle se usadí lehký spokojený vrkot. Přitáhnu si tělíčko po zemi blíž k tlapám a převalím se na břicho, aniž bych ji pustil. Někdo ke mne doběhne a sevře mne v zátylku, vrkot se změní na varovný. Když se mi snaží otevřít čelisti, podaří se mu je trochu povolit. (13%) Reaguji na to ovšem tak, že tesáky zatnu pevněji a hlouběji, klidně i s jeho rukou, mordu na to mám velkou dost. Pod tesáky cítím křupnutí kosti. Loupnu po zelenáčovi pohledem a stále zakousnutý ve své kořisti se mu pokusím vymanit ze sevření. (10%) Z mého místa ale, kde z jedné strany je zeď, z další lehátko a ze třetí ten co mne drží, se mi kroutí skutečně špatně. |
| |||
Ve dveřích ošetřovny Dolly, Sharika, Wayne Položím Dollyho na postel a snažím se najít nějakou vodu, bylinky nebo lektvar, ale nic takového nenajdu. Během mého hledání se hluk venku zhoršuje. Já pokračuju dál, doufaje že se to brzy uklidní. Přestanu ve chvíli když slyším jak někdo venku volá o pomoc. Vyběhnu z místnosti a vidím to štěně zakouslé v noze té malé osůbky co mi předtím pomohla. Rychle k němu doběhnu a pravou rukou ho chytnu za kůži na zátylku. Druhou se mu pokusím otevřít čelist. (12%) "Zlobivej vlk! Pusť!" Pokud se mi to podaří, tak ho od ní odtáhnu a trochu nadzvednu do vzduchu, s tím že ho pořád držím za zátylek. |
| |||
U ošetřovny Můj let zbrzdí dotyk peří a otočka. Když se mi vrátí zpět smysl orientace, postavím se stabilně na nohy. "Teď už jo," zazubím se na něj. Úsměv mi však okamžitě opadne, když slyším dopad na zem a zoufalý zvuk od Shar, rychle přikročím a když vidím co se děje, rychle zhodnotím, že tady prostě není dost prostoru, abych s tím mohl něco udělat. "Potřebujeme tady pomoc!" zvednu opět hlas do křiku a podívám se přes masu chlupů na léčitele. |
| |||
Ve dveřích ošetřovny Seskočím na zem a hned při pohledu do chodby se mi neskutečně uleví. Žádné roztříštěné tělo, jen Ulgge v náručí havrana. Má radost je ovšem jen velmi krátká. Jak stačím postřehnout, že to nedopadlo katastrofou, v půli kroku vyjeknu, překvapením a bolestí, jak letím na ruce rovnou k zemi. V noze mi začne pulzovat bolest, jak se mi do ní zabořili obří vlčí zuby. (72%) Do očí mi vyhrknou slzy bolesti a z hrdla se mi vydere vyděšené kníknutí. |
| |||
Chodba Ulgge, Alyssa Podaří se mi jí chytit, jak se tam tak roztomile rozplácla. Sotva se narovnám, letí na nás týpeček z ošetřovny. Ukročim dozadu, aby nepadl na mou pravou ruku a zachytím ho levou rukou v objetí. Otočím se s ním kolem dokola, abych plynule zpomalil jeho pohyb a pomůžu si u toho křídly (97%). Zastaví tak rychle, bez ducnutí a ani mi to nepocuchá pírka. Myška zůstane v bezpečí. "Všechno cajk?" zeptam se ho, než ho pustim. |
| |||
Za školou Nicota kolem zmizela, moje mysl se vrátila z toho šílenství, srdce se mi znovu rozběhlo a do prázdných plic se konečně vrátil vzduch. Bolí mě ale každý nádech nebo trochu rychlejší pohyb. Zase jsem skončila se zlomenými žebry. To by mi zase tolik nevadilo, nebýt faktu že musím využít dalších sil na svoje léčení. Ozývalo se další praskání, tentokrát jak jsem svoje žebra narovnála jak by měly být. Dneska už podruhé. "Takže takhle to tady bude…" zašeptám zklamaně po chvilce ticha kdy se soustředím na hojení zlomených žeber. To sice nezabere tak dlouho, to mě se jen nechce nic dělat. Někoho to hodně mrzet. Tuhle hru umí hrát víc bytostí. Ale vlastně, když už tak je to bude mrzet všechny. Je docela ironie že na místě které mělo být bezpečným útočištěm před Ministerstvem bylo vlastně mnohem nebezpečnější než to bylo venku. To už je teď naštěstí vzdálená minulost. Rozhodně se nehodlám přičinit ke zdejší bezpečnosti. Naopak. Stěží se zvědnu, i když to vypadá jako bych dál tak napůl ležela. Trochu nepřítomně se podívám na elfku vedle. “Mo…mohla bych se od tebe…trochu napít?” zeptám se dívky vyčerpaně. |
| |||
Hala Awila Povytáhnu obočí, když se jí v řeči protáhnou sykavky. "Pravda, jsme tu kvůli výuce, jistě to má nyní přednost," pokývnu hlavou, vzhledem k tomu, že to zní rozumně. Navíc by tam jistě měla být i ona. Zůstávám na ni pohledem, když se začne svlékat. Že by se opět chtěla proměnit? Nicméně se chová jinak než před tím. Poměrně razantně. Skutečně fascinovaně si prohlížím její proměnu, tentokrát však do hada. Tedy není vlkodlačice? Že by patřila mezi mnohoformové dlaky? Běží mi hlavou, zatímco se změní zcela. Ze své fascinace se proberu až když si všimnu, že se blízký strážce obezřetně přesouvá tak, aby nás měl oba na dosah ruky. Když se na mne podívají ta hadí kukadla, úsměv se mi rozšíří. Je na hada neskutečně roztomilá. "Na hodinu přeci míříme oba..." proberu se, když se rozloučí a rychlými kroky přikročím ke dveřím, abych jí je mohl podržet otevřené. V ten moment halou prochází další dvojice. Oplatím jim pozdrav, avšak vypadá to, že někam spěchají, takže je nezdržuji. |
doba vygenerování stránky: 1.7238941192627 sekund