| |||
Mersi, prof. Pyri Když se na mne Saturia letmo podívá, jen velmi lehce pokrčím rameny. Promluví na tu věc a má to asi stejnou účinnost, jak kdybychom na to začali házet hrášek. Semknu rty. Jako kdybych něco takového nezkusil. Poté do té koule švihne ocasem. Upřímně mám sám chuť toho kluka profackovat, ale nechám to na ní, nerad bych z něj nadělal ještě hnusnější zrůdičku než je. Alespoň švihnutí mělo nějaký efekt. I když to napřed vypadá jen ošklivěji než před tím. Myslím, že nějaký čas vynechám kalamáry. "Pokrok, aspoň již tuší, že tu jsme," poznamenám na upřené pohledy. Když nakonec promluví, znovu si promnu kořen nosu. Poté promluvím rázným hlasem a podívám se na to. "Netuším, jak jste se do toho patetického stavu dostal, ale rozhodně si za něj můžete sám. Bylo by záhodno, kdybyste se zase spravil a dorazil na hodinu, jako hodný student. Sice jsem již jedl a z Vás se mi dělá špatně, ale duše je duše." Netuším, jestli dokáže vnímat i mne, ale mám tohohle kočovného cirkusu tak akorát dost. "Jste ve škole a jediný, kdo si pro Vás přišel, jsou profesoři. Ne zrovna nadšení profesoři." Oznámím mu po jeho splašených otázkách. |
| |||
U západní zdi Naberius, Saturia Koule na hlasy nijak nereaguje. (39) Teprve, když je udeřena, tak se celá zachvěje, jak úder cestuje měkkou tkání a postupně utichá v podobě malých vlnek. Na kouli se začnou vynořovat útvary, které vypadají jako zavřená oční víčka. Postupně se otvírají. Je jich mnoho. Mají různé velikosti, ale všechny mají olivově zbarvenou duhovku. Pokud umí někdo číst v očích, tak jde spatřit náhlé zmatení. To však není všechno. Když se zrovna vynoří ona černočervená chapadla a na nich se vytvoří oči, tak jsou úplně jiné. Hněv, nenávist a touha po destrukci, ničení. Pohled tak pronikavý a plná krvelačnosti, že normální člověk by možná dostal i infarkt, když by měl sebemenší problémy se srdcem. Postupně jsou však opět pohlcovány. Stále však upírající pohled na Saturii a Neberiuse. Takto se občas zase někde vynoří na těle. Z hmoty se vynoří ještě jedna ústa. Vypadají lidsky a na rozdíl od ostatních úst mají i normální lidské zuby. Jen jsou tedy velikostně úměrná kouli. Tato ústa a stejně tak všechny další ústa na těle promluví na ráz. Jsem zmatený a vyděšený. Tohle. Tohle přeci není moje tělo. Tohle celé je? Proč tak vypadám. Proč vypadám, jako nějaké zrůda? "Co? Co se to stalo? Já, já nejsem mrtvý? Kdo, co?" Seká se mi hlas, jak jsem vystrašený. V jeden moment vyjedou ony červenočerná chapadla, na kterých se vytvoří několik úst. "To onaaa! Onaaa!" Hlasy spíše šeptají, než aby přímo mluvili. Když se opakují, tak znějí mnohem více naléhavěji a nenávistněji. "Kdo to řekl?" Než se dočkám odpovědi, tak chapadla jsou opět pohlcena. Jediné čeho se dočkám je, jak se mi jaksi mihne obraz nějaké ženy. Kdo je to? Nejsem si plně jist co to znamená, ale jsem stále v šoku. Ještě před chvílí jsem si byl jist, že jsem mrtvý a předtím.... předtím jsem byl vězněný! "Kde jsou? Jsou tady stále? Přišli si pro mě?" Těkám očima po okolí ve snaze najít někoho ve vojenské uniformě. |
| |||
Naberius, Mersi Jak se přibližuji k Naberiovi, objevuje se za ním koule chapadel. Co tam s tou duší zase vyvádí? Projdu kolem dvojice studentů, rovnou k duši. Koutkem oka se podívám na Naberia. Povzdychnu si, i když to na mě není moc znát. Stále spuštěnou lucerničku rozsvítím a zajistím si zvýšenou hlasitost, aniž bych musela křičet. "Vraťte se zpět do svého těla a proberte se. Neumíráte." Pokud by to nezabralo, lucerna zhasne a já jí schovám zpět do chocholky svého ocásku. Tím se rozmáchnu jako bičem a švihnu chapadlatou kouli, aby mě poslechla (73%). A že ho to bude pěkně bolet. Dokáži svým ocáskem zranit i duši. Můj hlas je téměř bez intonace a bez emocí. Stejně tak můj výraz. Působí znuděně než co jiného. V kombinaci s mým celkovým vzhledem, tak působím jako znuděné, nezaujaté dítě. Alespoň mi to všichni říkají. Za všech okolností se můj výraz nemění, ani způsob mluvení. |
doba vygenerování stránky: 1.5708858966827 sekund