| |||
Když se mi konečně podařilo uhnat někoho mimo směnu, dám jim pokyny k tomu, aby vyrazili a sama vyrazím napřed. Pokud jde o rychlost, nemohou se mi měřit ani upíři, takže... Záblesk nad lesem a již se za skupinkou u brány opět otevírá. Otevře se jen na maličkou škvírku, než zaklapne zpět. Jen na zlomek vteřiny se objevím ve vzduchu u skupinky, než na ně mrknu, pokynu jim prsty v pozdravu a opět zmizím v jiskrách. Ta chvilka mi stačila na to, abych postřehla, kde je největší schumel energií a kde budu asi potřeba. Následně se tedy objevím ve své plné výšce šestašedesáti centimetrů ve dveřích učebny. Zacvakám zuby. Ta scéna je jak z levného hororu. Nevidím všude, kvůli své velikosti, ale čerstvou krev cítím i tak. Nehledě na různě čouhající popadaná těla. Zableskne se objevím se mezi chlapcem, kterého zachraňuje Kimero a vílou. K ní se skloním, přetočím jí na záda, nehledě na to, jestli si u toho udělá něco s křídly. Její život je přednější, křídla jí pak jistě spraví. Na nic nečekám a pustím se do jejího rozdýchání. (101%) "Jaká je situace chlupáči?" zeptám se Kimera mezi cykly, když víle masíruji srdce. Když víla naskočí, rozhlédnu se, kde více bych mohla pomoci a vypadá to, že tygřík má trochu problém s tím křehkým človíčkem, takže přiložím ruku k dílu, abych mu pomohla ho rozdýchat. (59% + 58% = 117%) |
| |||
Za bazénem Probírám se zmatenější než obvykle. Kde to jsem? Nový život? Neskončila ta poslední moc mladá? Zamžourám do svého okolí. Jak je možné, že jsem pořád tady? Projde mi hlavou, když poznám své okolí. Pak si uvědomím, že ležím na trávě. Má uniforma! Vystřelím do sedu a ze sedu do stoje a začnu se horečně oprašovat a srovnávat, i když se u toho motám jak s deseti promile. Třeští mne hlava a motá se mi, ale to mne nezastaví od toho, abych se nesnažil zkontrolovat škody, které mé zhroucení udělalo. Poté si však všimnu ještě někoho na zemi a tak se s povzdechem potácivě vzdálím směrem ke zdi, abych někoho nezabil jen svou přítomností. |
| |||
Pozemky za školou - Ošetřovna Sleduji dění kolem brány. Kromě skoro zhrouceného třídního se tam nic moc zajímavého neděje. Ti co ho nesli přiběhnou rozdýchat bílýho, zatímco se brána zcela otevře a dovnitř vejde... Zamrkám. He...? Než nad tím stačím ale nějak více dumat, profesor mne vyzve, ať svůj monstrózní výtvor donesu na ošetřovnu. Jen kývnu na souhlas a vstanu. Jak to ale udělám? Pokud bych jí chtěl nést, mám obavy, že bych cestou kus ztratil. Telekinezi se ten pitomec nikdy nenaučil. Takže mi zbývá moje vodní magie. Zvednu pod rusovláskou malou mořskou vlnu, která ji ponese vedle mne. Bude to s ní sice houpat, ale nic strašného. Přesunu se k ošetřovně, kde zabouchám na dveře. Nečekám na vyzvání a strčím dovnitř hlavu. "Mám tu dodávku jedné skoro mrtvé ledové sochy. Kam s ní?" houknu tak obecně do prostoru ošetřovny. |
| |||
Když se začne Max probouzet, lišky ho zvědavě očuchávají. Když se jich zeptá na Luise, jedna se jen podívá k hlavní budově, zatímco ta druhá štěkne, aby získala jeho pozornost a tím směrem popoběhne, než se k němu zase vrátí. Nakloní hlavu lehce na stranu, jestli pochopil. Sám dostanu dostatek informací k tomu, abych se mohl trochu uklidnit. Zvedám se, že se přesunu k chlapci, když vidím přibíhat dvojici od brány. Místo toho tedy zůstanu stát a rozhlédnu se nad tím, jak to zde vypadá. "Odneste ji na ošetřovnu, tady pro ni nic neuděláme," vyzvu nakonec Modrého u krvavé ledové kostky. Ohnivá dívka vypadá nedotčeně, chlapec ani naga se ještě neprobrali. Přejdu tedy ke kocourkovi. "Jak Vám je?" ponížím se u něj na jedno koleno. |
doba vygenerování stránky: 1.5343890190125 sekund