| |||
Pozemky – Učebna 2 Yqi ,Lillith, Ysea, Gill, Remmi, Sukui, Kimero, Aryania Nějakou dobu ležím zatímco se moje myšlenky vrátí k poslední podobné situaci kdy se náš třídní rozhodl s Miko udělat exemplární případ protože podle něj za vše může právě ona. Kdyby se nesnažila všechny okolo zkamenět nebylo by ani té velké vodní vlny. V Kmotrovi někdo řekl že lepší je umučit nevinného než riskovat že tu budeme mít zrádce který všechny ohrozí. Jistě to není úplně přesný případ, ale jen tvrdé a přísné tresty vám zaručí respekt, musíte je neustále držet pod krkem a pak máte jistotu že se o nic nepokusí. Potom vstanu a rozhodnu se vydat zpátky do učebny abych viděla zda to zasáhlo i ty co jsou tam, chvíli se rozhlížím než si všimnu obrovského těla Yqi dojdu k ní a chvíli si jí prohlížím než si všimnu že pod ní leží Lilith. Napadne mně si z démonky nevystřelit a tak si k ní přidřepnu. „Ahoj Lilith nepotřebuješ pomoct? Počkej uvidím co se dá dělat.“ Zapřu prsty pod kentaurku a dělám že se jí snažím zvednout a přitom vydávám zvuky jako bych vynakládala velké úsilí, potom se opřu ten velký kobylí zadek a chvíli oddechují. „To nezvládnu, je na mně moc těžká přivedu pomoc.“ Dobrá to jsme se pobavili kdo tu je dál? Rozhlížím se než si než si všimnu víly která leží na zemi a tak dojdu k ní. Opět si dřepnu a chvíli si jí prohlížím, vezmu jí za ruku, tu pak pustím a opatrně nadzvednu jedno její křídlo. „Fascinující.“dodám než ho položím a pak se otočím k chlapci který nám byl představený jako Gill. „Jsem ráda že to ještě někdo přečkal,O co tu jde?“ |
| |||
Učebna 2 Sukui, Remmi, Kimero, ostatni v učebně Ani trochu se mi nelíbí co vidím když se dostanu do dveří učebny. Sukui v Gillově náručí než se jí další kluk pokouší zbytečně oživit. Copak nevidí že tohle není srdcem? Přeletím přes těla a jen se dostanu k Sukui, odstrčím ho od ní stranou, jen lehce aby nebyl opět nějaký problém (2%). Stejně nic neudělal. "Zmiz od ní! Tohle jí teď nepomůže! Co kdyby jsi se raději šel starat o nikoho jiného?" pokývnu nahoru do patra kde tu couru co s ní strávil zbytek první hodiny postihlo úplně to samé. Nemusela bych se sice starat a varovat ho. Jednoduše bych se jí tak zbavila…což asi nastane tak jako tak protože tenhle nedokáže nijak pomoc. Ale takhle tady tenhle alespoň nebude překážet. Telekinezí odsunu vílu stranou a pokleknu těsně k Sukui. Co mám dělat? Moje léčení není pro takové jako je ona. Jenom by jí uškodilo. Oči se mi zalijí slzami. Nedokázat pomoc je vážně ten nejhorší pocit bezmoci. Jemně jí pohladím po tváři. "Nemůžu tě přece ztratit, teď když jsem tě zase našla" zašeptám, jen pro sebe. Sotva slyšitelně. "Nejsou zranění. Umírají" odpovím rovnou na profesorovu otázku, stejně tak na chlapcovu výzvu ať jde Gill někoho kontrolovat. Není co kontrolovat, všichni jsou na tom stejně. Všichni umírají. Nějaká boule při pádu je teď vůbec nemá co zajímat. "Dělej něco nezbývá jí moc času!" křiknu zpátky na profesora zoufale bezradným hlasem. Vlastně nikdo z nich nemá moc času, ale ostatní nejsou důležití. Proto ani nezmiňuji že venku nastala stejná situace. Proč nic nedělá? Proč se pořád neobjevil žádný léčitel. To jsem jediná kdo vidí co se to děje? Nebo jsou to všechno jen ignoranti. |
| |||
Po potlesku, ke kterýmu se přidám, když třídní představí třídního zástupce, se strhne nesmyslná debata. Půlka studentů následuje Shizeie a půlka se asi baví nebo já nevim. Každopádně třídní si někam odejde a nechá na mě, abych tu chásku dovedl na další hodinu. Naštěstí se tady místní debatéři uvolí k odchodu a já se zrovna chystám popohnat zbytek, když se tu půlka skácí mrtvolně k zemi. Chvilku jen stojim a nevěřícně na to koukám. Jak je možný, že tady jde o život snad každou půlhodinu?! Z tranzu mě probere třídního telepatická informace. Rychle se rozhlídnu, kde je potřeba akutního zásahu. Vpravo je dost studentů při vědomí, tak se o sebe snad postarají, z toho co vidím. U kentaurky je taky démonka při vědomí, takže se rozejdu k těm dvěma uprostřed. Za nimi sedí v lavici studentka, také při vědomí. Než tam ale stihnu dojít, démonka se po kentaurce rozmáchne kosou. Nemám čas jí v tom zabránit. Naštěstí má kentaurka dost kvalitní brnění a vypadá to, že jí to nic neudělalo. Ve dveřích se objeví další studentka. Pokračuju k chlapcům. Zkontroluju životní funkce. Nic. Hlavně nepanikař. To se snadno řekne, když nevim, co se děje. Třeba nejsou mrtví. Zatím. "Remmi, vypadá tam u tebe někdo zraněnej? Kromě toho... stavu." |
| |||
Sleduji pohledem odcházející Kristy, nesoucí svého společníka. I když mi na tváři sedí neutrální výraz, přijde mi, že bychom měli zapracovat na prevenci. Když pokaždé před začátkem vyučování budeme řešit hodinu a čtvrt zranění studentů... Nikdy se nic nenaučí. Jako kdyby se Velká matka snažila potvrdit mé myšlenky, téměř polovina studentů se bez hlesu svalí do trávy. Lusknu prsty a mezi padlé se rozběhnou obě lišky, aby mne informovali, jak to vypadá. Sám opět vstanu, abych mohl zakročit. Nicméně všichni působí jako mrtví, jako kdyby podlehli baziliškovi. Žádná fyzická zranění... Mimo daňka. Dojdu k němu plavým krokem a kontroluji jak na tom je. Zvednu pohled ke zbývajícím studentům, kteří vypadají, že jim nic není. "Dokážete ho někdo dopravit na ošetřovnu?" vznesu dotaz, očekávaje, že se někdo nabídne. Pokud k tomu nedojde, nakonec poprosím oba upíry, stojící na posledních dlaždicích. Když se v mé hlavě ozve hlas třídního, uvažuji nad tím, co to znamená. Bude to pokračovat? Máme očekávat, že padne i zbytek? Nebo ještě není nic ztraceno? Následující věta také příliš nepomohla s tím, abych se rozhodl, co máme dělat teď. Ovšem mluví-li o panice... Přejedu pohledem po studentech, abych zjistil, jestli někdo prokazuje iniciativu v záchraně, či panikaří. |
| |||
Za školou Mezitím co se dva pitomci hádají jestli se poperou kvůli té slepici já se věnuji krvavé kouli která se u mě vznášela. Přidala si do ní svojí vlastní krve, obohacenou řádnou dávkou magie. Jen abych se ubezpečila že mi nerozprskne tak jako o perličky předtím, nebo se někomu nepoštěstí zastihnout mě nepřipravenou. Tak jsem totiž o svoje koule přišla vždycky. Obsah téhle byl až příliš vzácný než abych se o něj nechala připravit jenom tím že se mě někdo rozhodne smést vlnou nebo jinak rozhodit. Její krev tedy nebyla až takovou vzácností, spíš jen těžko získatelná vzhledem k našemu vztahu. Stačím jen dokončit svojí práci když se mě náhle zmocní strach a zoufalství které jsem doteď nikdy nepoznala. Jistě, někdy přišla nějaká ta obava nebo starost ale vždycky měla důvod. Tohle přišlo najednou a bezdůvodně. Rudá koule krve dopadne jen kousek od mého bezvládného těla. Ocitám se někde kam bych si nikdy nemyslela že se vrátím - tábora uprchlíků. Alespoň stany, provizorní přístřešky a drobnější chatrče tomu nasvědčovali. Jen to nevypadalo jako žádný kde jsem kdy byla. To možná protože všechno kolem bylo v troskách. Mezi ruinami postupně povstalo na stovky všemožných hlavně humanoidních bytostí. Ale kdoví kolik jich bylo. Těch které jsem poslala nejspíš na jistou smrt. Ale to mi bylo jedno, nikdy nezáleželo jestli budou žít nebo ne, zlato které mi za ně vyplatili, na tom záleželo. A jestli někdo teď snad očekával lítost, pochybení nebo snad něco jako výčitky svědomí tak se nikdy nedočká. Bez mrknutí bych to udělala znovu ale tentokrát lépe. Černá země mě pohltí do nicoty a postavy se postupně ztrácí dokud nezmizí úplně a z ohňů a ruin nezůstane víc než nicota. Taková kterou svojí vahou postupně drtí každou kůstku, silou trhá každý sval, žárem spaluje každou buňku. Nekonečné utrpení. Takhle skončím? Pryč od svého bohatství, obklopená neschopnými tupci? |
| |||
Učebna 2 Gill Vyzubím se na Gilla, když se na mě podívá, jak kdybych vedle něj neseděl už nějakou chvíli. Jen pokrčím rameny na jeho úsměv. Co naděláš..? Přiletí k nám víla a ptá se na benzín. Podívám se na ní. Netuším, jestli jí na to někdo odpověděl, protože okolí mizí pod náporem síly, tlačící na mou mysl. Umně jí přetlačím celkem snadno a rychle (95%). Je to už spíš reflex. Zrak, který jsem měl chvíli zaměřený do sebe, jak se mi protočily oči v sloup při tom nátlaku, se mi rychle vrátí do normálu. Anděl, zrovna dopadá na zem, víla leží v uličce, kentaurka je o dost větší a zalehla démonku, ork i bělovlasý kluk jsou taky na zemi. To všechno je ale v pozadí. Jediný, co mě teď zajímá je Gill. Zrovna si kleká se Sukui v náručí. Když se na mě zoufale podívá, už jsem na cestě k němu. Kleknu si k nim. Je to docela creepy, jak chudák takhle mrtvolně zírá. Na nic nečekám a zkontroluju jí tep a puls. Nic necítím. Jack odskakuje od Wendy a něco si mumlá. U kentaurky zaplane kosa. Ve dveřích se objeví nějaká holka. Všechno je mlhavý a já jen vidím Gillův zoufalý pohled, který žadoní o dobrý zprávy. Jen se němě nadechnu, ale nedokážu nic říct a pomalu stáhnu prsty. Pak ale jako bych dostal facku se proberu. "Polož jí na zem." Jakmile to udělá, pustím se do resuscitace (15%). Nic se ale neděje. Zahulákám telepaticky na Rekkiho. Potřebuju pomoc! Půlka třídy popadala jako mrtví! "Ať někdo zkontroluje ostatní," zavelím Gillovi. Jednak ho to trochu rozptýlí a jednak je to nutný. Co když jdou ještě zachránit? Možná to má co dělat s tím nátlakem, co jsem cítil. Nebyl to běžný telepatický útok. Šlo to zevnitř. Třeba to je nějaký druh paralýzy nebo tak něco. Pak ale najednou vytřeštím oči. Ne, nesmíš! Zavolám telepaticky i nahoru do pokoje. Hádku! Prosím, řekni mi, že jsi v pohodě! |
doba vygenerování stránky: 1.4786059856415 sekund