| |||
Učebna 2 Grimgull "Možná proto jsi zelený, nebo možná měl bys mít jinou barvu?" zeptám se zvědavě. Sklopím pohled, protože si to úplně nedokážu představit. "To muselo být příjemné, když se za tebe postaví tolik tvorů. Ale ani se nedivím, jsi hodný a obětavý, to by se za tebe postavili i neklanový hnědí," zvednu na konci opět pohled plný nadšených jiskřiček. Pokývnu hlavou. "Zvířátka umírají dřív než my. Jistě by byla ráda, když tě mají ráda, aby ti pomohli i po smrti. Teda některá." Zamračím se, jak uvažuji nad zvířátky co na druhou stranu žijí déle než my. "Jsi ale zajímavý a důležitý, bavím se o tobě rád," usměji se na něj zářivě. Uhnu pohledem, když se zeptá na mne. Trošku zrudnu. "Napřed jsem žil s panem a paní mývalicí, paní lasičkou a Hafem, Buffem a Vrkem. Občas s námi přespávali také myšičky, ježci a rejsci. Pak domov byl domeček na kraji vesnice." |
| |||
Učebna 2 Dolly “Jak jsem říkal, sám to pořádně nechápu. Takže možná?” Na chvíli se odmlčím a zamyslím, jak mu popsat život v klanu. “Je to tak trochu jako mít větší rodinu. Sice se všichni navzájem nemusíte mít rádi, ale pořád stojíte při sobě, když je potřeba.” Pak se mě zeptá jestli mi nebylo líto zvířat ze kterých byli vyrobeny moje kožešiny. Tahle myšlenka mě vlastně nikdy nenapadla. “Upřímně ani ne. Takhle to prostě chodí.” “Ale nemusíme se pořád bavit jenom o mě. Ty jsi teda žil se zvířaty?” |
| |||
Učebna 2 slečna Le Mauve "Záleží jen na tom, jak ochotná byste byla případně vyzkoušet něco nového," usměji se na ni. Vypadá poměrně rozptýlena, takže se i já otočím do místnosti, abych zhodnotil kde kdo sedí a pohled se mi samovolně zastaví na nově příchozí. Čím více tvorů tu je, tím je snazší to ignorovat, přesto vytříbený čich dokáže její vůni rozeznat. Má štěstí, že tu upírů již není tolik. |
| |||
Učebna 2 Aliana Usadí se, tak inkoustová kočka vyskočí na lavici, abych měl pozornost nad deskou stolu. Když je profesor odvolán k nějakému jinému pravděpodobně problému, spustí. Vypadá to, že jen nechtěla rušit profesora. Na tom ale tolik nesejde, když se tady mezi sebou baví i ostatní. Je tady z toho docela cvrkot. Podívám se na její křečovitý úsměv. "To zní, že nejste spokojená. Já si myslím, že tato budova nese stopy spousty dřiny a snahy, připravit pro nás něco, kde bychom mohli mít každý individuální pokoj, kde je teplo, máme co jíst a i nadále nám budou pomáhat ovládat a rozvíjet naše schopnosti. Řekl bych, že je toto lepší varianta, i když se nějaké věci stále mění i během naší přítomnosti, než kdybychom byli mrtví, nebo na vlastní pěst předhozeni Ministerstvu v době, v které působila NŠÚ," na tváři mi sedí vážný výraz. Jistě, některé věci chtějí doladit, ale profesoři udělali, co bylo v jejich silách, aby nám zachránili život, měli bychom tedy projevit trochu vděku. Zvláště, když se někteří pro nás obětovali. Mimoděk si promnu zápěstí, kde před tím běžně seděl velký krystalický náramek. "Uniformy nám nařídili, jen protože to tak je běžné na téhle škole. Nikdo z profesorů je potom už neřešil. To řešili jen studenti, kteří byli nespokojení. Profesoři, zdá se, mezitím řešili důležitější věci. Z druhého patra se ozýval ruch, vypadalo to, že ho o víkendu dostavují," pronesu zamyšleně, protože i když jsem měl snahu tam nakouknout, celý víkend bylo druhé patro stále zamčené. Vrátím se ale k původnímu tématu. "I když ho informujete, tak ani pak není jisté, že nezkolabuje. Slyšet to, nebo o tom číst, je něco zcela jiného, než když to vidíte na vlastní oči a jste tomu fyzicky blízko. Nehledě na to, že pochybuji, že v dnešním světě někdo vůbec předpokládá, že někdo neví o míchání ras. Přeci jen, co jsem z toho pochopil, tak v dnešní době je běžné, že se všude vyskytují zástupci více ras. Předpokládala byste potom Vy, že před Vámi stojí jedinec, neznalý magického světa?" |
| |||
Učebňa 2 Wendy Keď to už došlo sem, tak nebude vadiť, ak jej to poviem. Tak sa aspoň presvedčím, či ma bude mať rada aj potom. Ak ju odstraším, znechutím, alebo sa mi začne kvôli tomu straniť, ani by som sa nečudoval. Tak idem na to... Ako sa pozerám na Wendy trochu zasnene, tak potom prehovorím. „Tak...nakoniec som sa rozhodol, že by som ti chcel tiež povedať niečo o svojej minolsti, ale buď pripravená, že to nie je nič pekného.“ Trošku si povzdychnem. „Takže kde by som začal. Som anomaloid. Človek, čo sa zrodil z časopriestorovej anomálie, takže rodičov som nikdy nemal. Vychovával ma jeden vedec profesor Metallo, ktorý pracoval v jednej technologicko-zbrojárskej firme nazývanej Gamatek. Ja som vyrastal v jednom podzemnom komplexe tejto firmy, pretože sa u mňa začali prejavovať neobyčajné schopnosti. Bol tam aj muž, ktorý to všetko viedol. Nevedel som jeho meno, ale všetci mu hovorili Direktor. Ten muž bol cvok, ale velenie firmy ho skôr videlo ako génia. A aj kvôli nemu sa na tam robili často aj nejaké experimenty, ktoré presahovali určité medze a povedzme, keďže som mal neobyčajné vlastnosti, tak aj na mne robili experimenty. Raz sa tam stal aj jeden incident. Všetko, čo bolo pred ním si nepamätám, ale viem, že som sa vymkol z kontroly kvôli jednej experimentálnej droge, čo mi dali a za 3 minúty a 47 sekúnd trvania som zabil Direktora a celkovo všetkých 234 členov vedenia a direktoriátu... keď som prišiel k zmyslom videl som všade iba mŕtvoly a Direktora v hale umierajúceho, a smejúceho sa obeseného za vlastné črevá ako si hovoril, že jeho nová zbraň hromadného ničenia sa vydarila. Od toho incidentu mávam občas ešte zášklby v svaloch, trasenie rúka a občasné náhle zúženie zorníc. Keď prišiel nový Direktor, tak mi ponúkol, že ma pomôže, ale budem musieť slúžiť pod ním. Cítil som sa vtedy hrozne a chcel som sa zabiť, ale akokoľvek som sa snažil, vždy som sa do týždňa zobudil kompletne zregenerovaný... tak nakoniec mi neostalo nič iného, než súhlasiť. Použil nejakú novú technológiu, aby mi potlačil na spomienky na moju minulosť ale slúžil som u neho 3 roky ako personálna jednočlenná čistiaca čata. Takže keď sa niečo niekde pokazilo ako napríklad nevyšiel pokus s mutagénom, tak ma poslal do toho sektoru, aby som tam spravil špinavú prácu, inak povedané zabil všetko, čo je v tom sektore. Po troch rokoch čistiacej služby mi dal slobodu. Potom odvtedy som sa snažil hľadať sám seba alebo svoju minulosť až som sa nejako dostal sem... Tak, to je asi všetko...“ Následne si trochu rozopnem uniformu a ukážem jej ako mám na ľavej časti hrudi vytetovaný nápis „SUBJEKT 117“ a na I.C.O.N. jej ukážem obrázok Gamateku. Tak, teraz to je už vonku. Uvidím ako na to zereaguje a môžem iba dúfať, že ma nebude vidieť iba ako nejaké monštrum... Po tichšie poviem: „Pre toto som to moc nechcel hovoriť, lebo som tu na tejto škole chcel začať odznova s čistím štítom, ale zdá sa, že minulosti sa nakoniec utiecť nedá... Asi si teraz myslíš, že som iba nejaké monštrum a vrah, že ?“ Pozriem sa na Wendy čakám na jej reakciu, aby som videl ako zareaguje. |
| |||
Učebna 2 Marcos "Nemyslím si. Vždy jsem pila jen filtrovanou krev. Ovšem jestli jste ochutnal i jiné varianty, pak chápu Vaše pochybnosti. Možná i máte pravdu." Pohledem sleduji, jak se zbytečně moc ladně zvedá z katedry a mizí ve dveřích. Pohled mi ulpí na té nové svačince. Nejde přehlédnout, jak jí krev proudí v žilách. Odtrhnu pohled, až když se položí na lavici, kdy se jí většina tepen schová. Musím říct, že tahle je dost silné pokušení. |
| |||
Učebna 2 Jigme Když mi Jigme věnuje pronikavý pohled zatrne mi, mám něco na tváří, mám v pořádku vlasy? Ne je to určitě ta kravata která vypadá jako bych se na ní chtěla oběsit, potom se však usměje takže se mi uleví. Posadím se vedle něj a přede mnou probíhá rozhovor který by mně normálně zajímal kdybych neměla jiné starosti. A tak jsem opět nepochopená, ne že by mně to překvapovalo protože na tohle už jsem zvyklá z domova. A potom profesor odejde a já se můžu svěřit se svými dojmy které zatím nejsou moc dobré. „A co si zatím myslíš o tom kde teď jsme?“pokusím se o úsměv ovšem nakonec z toho vyjde něco ve stylu bolí mně zuby či mám zácpu. „Nechci být nevděčná, ale mám pocit že tu jsou jisté věci nedotažené. Třeba se tu řeší věci jako uniformy, ale aby studenta informovali kde je a on zde pak šokem z nového prostředí nezkolaboval jak jsem viděla před chvíli to jim přijde jako naprosto nelogické a nesmyslné. Teď cituji slova profesora se kterým jsem mluvila.“ Nakonec na něj vrhnu omluvný pohled, nechci aby byl Jigme zaplavený mými starostmi, ale potřebuju se s tím s někým svěřit a profesoři mně nevyslechnou. To jsem už zkusila,my to neřešíme prostě to tak je, to je jako my neřešíme že je Země placatá prostě to tak je. A i když jsem byla odkázaná na třídního zástupce nechci řešit své problémy s někým kdo je užitečný asi jako zásobník na led na planetě Hoth. |
| |||
Učebna 2 Jack Chvilku se bojím, jestli jsem to snad nepřehnala, ale když vidím, jak ty jeho reakce pokračují, vydechnu. Ani jsem nepostřehla, že jsem nedýchala. Přepadnou mě rozpaky, jak mi plně dojde, co jsem udělala. Vrátím mu milý úsměv. Chvíli na sebe jen hledíme a na jeho otázku jen rozpačitě pokrčím rameny, nespouštíc z něj oči. Upřímně netuším co teď. Nevadilo by mi ani pokračovat takhle, ani si povídat. Všechno je to fajn. Přijmu bonbon a jak jsem nervózní z této chvilky, tak si pro změnu hraju s kolečky na zápisníku. I když to není funkční ozubená sestava, tak se jednotlivá kolečka stále otáčí. |
doba vygenerování stránky: 1.4369089603424 sekund