| |||
Učebna 1 Kelly, Aryania, skupinka kolem profesora Jak je mé tělo odsunováno telekinezí stranou, drhnu trochu o podlahu a tak se trochu zkroutím. Při tomto pohybu se ozve hlasité praskání, jak to má žebra vzdala na několika dalších místech, kde byla naprasklá od nárazu do zdi. V několika místech hladce projedou mými měkkými šupinami z těla ven. Nová bolest a skutečnost, že už se ani netopím ani nedusím mne probere z bezvědomí takovým způsobem, že sebou prudce škubnu, máchnu tlapami, až poodsunu lavici za zády démonky. Bolest v celém těle a především v hrudníku mne málem odešle zpět do bezvědomí, ale věřím že především svou silou vůle se i přes bolest udržím vzhůru. (97%) Funím, jak kdybych právě doběhl maraton a pohledem rychle hledám Kelly. Jak jsem sebou zaškubal, má hlava se dostala pryč od ní. Když ji najdu a vypadá to, že je v pořádku, tak se mi uleví tak moc, že skoro zase omdlím. Musím ale pro ni zůstat vzhůru. To mi neúnavně bije v hlavě jako jediná myšlenka, která přehlušuje i to, že bych měl být v milosrdném bezvědomí. Po bocích mi prýští temně oranžová, až skoro měděná krev z otevřených ran a vytváří pode mnou povážlivou louži. Nevypadá to ale, že by mne to snad byť jen trápilo. "Jsi v pořádku, že ano?" pronesu ke Kelly, ale nejsem ve stavu, abych směřoval myšlenky, takže mne možná slyší i víla vedle ní a blízké okolí. Chtěl bych se k ní natočit zpět, ale na to nemám sílu, tak jen duchnu hlavou zpět na zem tam, kde jsem. |
| |||
Učebna 1 Jigme "Dyž já v tý mlze nic nevidim..." Pevně objímám jeho hlavu, dokud se mu s rozplynutím mlhy zase neobjeví rohy. "Jé, uš je máš zpátky!" Zajásám a zase se jich chytnu. "Jop! Budu ti pomáhat! Jen nechci do vody..." |
| |||
Učebňa Všetci v okolí, Hlavne Dolly, potom Remni a Gill Dobre, paráda, ale na to nie je teraz čas. Tu más lekárničku. Sú tam obväzy, jedno regeneračné sérum v injekcii a tabletky proti bolesti. Dám vedľa neho oranžovú krabicu s bielim vrchnákom, na ktorom je červený kríž. „Tak, kde ísť teraz ?“ Pozriem sa po triede a vidím, že nejaký chalan tam sa snaží prebrať asi nevládneho Gilla a Sukui, ktorá sa zaujíma o Yseu. Zdá sa, že najhoršie je na tom Gill. Musím mu pomôcť. Síce nevychádzame najlepšie, ale za to, že si chcem s ním zmerať sily a vidím ho ako rivala, tak ho zas nenechám zomrieť... Pribehnem ku Gillovi a pýtam sa toho chalana Ako je na tom Gill ? A mám I.C.O.N. v ruke pripravený pomôcť. |
| |||
Učebna 1 Jack, Alyssa Z bezvědomí mne vytrhne facka, díky které si uvědomím, že mne nic kromě tváře už vůbec nebolí. Prudce se posadím a vykuleně a zmateně zamrkám. Hned jak naberu vědomí, tak díky Jackově dotyku se mi vlasy okamžitě zabarví do černé. Když si vzpomenu, co se stalo, rychle pohledem najdu Alyssu. "Jste v pořádku? Zabralo to?" vypadne ze mne jako první pokud je už při vědomí. Pokud ne, pokusím se s ní zacloumat, abych ji probral. Ani nevím, jestli se mi všechno zahojilo nebo ne, ale je mi to jedno. Nebolí to, takže zvládnu další. Teď mi dojde, že něco takového říkal i neznámý. Podívám se na něj a tak opožděně kývnu na souhlas na jeho větu. "Děkuji." |
| |||
Učebna 1 Max, Luis "Omlouvám se, to byl reflex," řeknu tak nějak oběma, když se natočím. Jak kocour pokračuje v cestě po mých zádech, opět lituji, že nejsem zapnutý v pevném koženém brnění. Když se konečně dostane za můj krk a zmizí mi drápy zaseknuté v uniformě, zmizí i tenze mého těla. Pohled do třídy není rozhodně potěšující. "To bude v pořádku. Máš strategickou pozici. Můžeš mne varovat, kdyby se něco blížilo," pronesu ke kocourkovi, zatímco čekám až se mlha rozpustí, abych v pořádku trefil k raněným. I když... Když prostě po paměti přeletím třídu, neměl bych se o nic přerazit... V stejný moment, kdy Max komentuje zmizení rohů a jsem v této myšlence, tak si uvědomím, že jak mne mlha objala, uniforma na mne plandá a křídla ani rohy nemám. Zvednu překvapeně dlaň k tváři a přejedu si po ní. Kdo to byl? Kdo tohle umí? Snažím se prohlédnout mlhu, ale nevidím ani svou nataženou dlaň, natož původce mlhy. Když se mlha začne zvedat, rozhlédnu se po třídě, ale nevidím nikoho, kdo by mohl být původcem. Až zpětně si uvědomím, že to už byla druhá mlha a pravděpodobně jsem původce měl hledat již napoprvé. To si začínám natolik zvykat, že už ani nerozeznám rozdíl? Jak mávnutím proutku se mi vrátí démonská podoba. Se zvednutím mlhy je také vidět přibývající těla bezvládných draků. Tedy draka a wyverny. Někdo pobízí, aby se léčivá magie použila na ně. Už bych skoro vystartoval, když si uvědomím, že mi Max stále sedí za krkem. "Půjdu pomáhat ostatním. Chceš jít se mnou?" zeptám se ho a tázavý pohled hodím i po Luisovi. |
| |||
Učebňa Všetci v okolí, Hlavne Dolly a Jigme „Môžem. Viem nejaké tie základy...“ Mu odpoviem. Poobzerám sa po triede a keď vydím, že akurát sa Dolly zloží na zem, tak si zoberiem všetko náčinie, čo mám pri sebe a idem k nemu. „Tak dobre. Pustím sa do roboty.“ Pozriem sa na neho a vidím, že je v bezvedomí, tak s pomocou I.C.O.N. Zmení krabičku piruliek proti bolesti na Med-X(Injekcia s látkou proti bolesti a dočasnému zvýšeniu fyzickej odolnosti). Vyhrniem mu rukáv a pichnem mu Med-X na odstránenie bolesti a následne stimpack na zregenerovanie rán. Napočítam do 15 a následne začnem Dollym triasť za ramená, aby sa prebral, lebo účinky by už by mali upadať a mal by byť v pohode. A pokiaľ sa nevzbudí, skúsim ho prefackať. (50%) No tak, preber sa. Vydel som ako su ju vyliečil. Potrebujem, aby si mi išiel pomôcť s ostatnými. |
| |||
Učebna 1 Kelly Ale no tak, to tu nemůže mít ubohá promáčená víla chvíli klidu? Zrovna se mi podaří se postavit, jsem promočená a moje nálada je na stejném bodu jako ta voda když tu někdo řve. Voda začne odtékat a já se rozhlížím po zničené třídě jestli nebude někdo potřebovat pomoc. Ovšem z vody se nejspíš opět stane pára a tak brzy nevidím ani na krok, naštvaně nakrčím nos a chci se vznést do vzduchu než mi dojde že jsem mokrá a dokud neuschnu můžu na létání zapomenout. Potom se však mlha zvedne a zrovna když se znovu rozhlížím mně zasáhne magický výboj. (100%) Na chvíli ztuhnu a mé tělo se začne pokrývat jemnou vrstvou ledu, dotyčný však neví s čím si zahrává. Má rozmrzelost se mění ve vztek a tehdy se opět projeví dědictví po mém otci. Něco s čím by víla nikdy neměla přijít do styku, temná skvrna ... opět ucítím žár který ve mně roste přiživován mým vztekem. Kdo to zase ... on tady nebude klid. Dobrá chceš si hrát, budeme si hrát, upeču tě jako škvarek jen co se zbavím této nepříjemnosti. Led který se začíná tvořit taje a v kapkách stéká po mém těle, magický výboj byl sice silný ovšem to co mnou teď proudí je také silné. Vydechnu a natáhnu ruku před sebe, přečkala jsem v jedné hodině zkamenění a zmražení někdo za to zaplatí. V tu chvíli se ozve racionální hlas že nevím kdo to tentokrát byl ovšem jsem ještě příliš rozčílená na to abych ho poslechla. To je jedno najdi si toho kdo je dostatečně silný, tvůj vztek bude tvým kladivem. Ohnivým kladivem ... A pak si všimnu že jedna démonka zuří i ledové sochy před ní, Miko zřejmě měla poněkud méně štěstí. Nechci být jako ta démonka, ne Jack měl nakonec pravdu měli bychom se spojit právě proti takovým násilnickým studentům, můj zář slábne stejně jako mně opouští vztek rozevřu ruce které jsem měla do teď silně sevřené v pěst. Vydám se konečně na cestu třídou,pokusím se najít známé osoby a přesvědčit se že jsou v pořádku když si všimnu Kely která sedí (klečí) zemi a pláče. „Copak se stalo Kelly?“zeptám se jí jemně a pak se jí pokusím utěšit. „Šššššš to bude dobrý.“pokud je to možné pokusím se při tom utěšování obejmout. |
| |||
Učebna 1 Luis, Jigme Luis mě chce vzít pryč, ale není tak vysoko jako pan Jigme. Zavrtím rozhodně hlavou, že nikam nejdu. "Nic mi není, jenom to tlochu kouslo.." S tím pokračuju ve svý cestě za krk Jigmeho a pevně se chytnu jeho rohů. Vyděšeně se rozhlížím po vytopené třídě. A to že voda klesla nic neznamená, furt je to mokrý... Cuknu s sebou při každým zasyčení páry, která se objeví. Nakonec to tady celý zmizí v mlze. "Pane Jigme, já se bojim..." hlesnu roztřeseně. Moje opěra na ruce mi zmizí. Rychle se chytím jeho hlavy. "Kam vám zmizely lohy? Skolo jsem spadnul..." |
| |||
Učebna 1 Gill Čekám perdu o zeď, ale ta se nekoná. Nebo aspoň ne tak, jak bych čekal. Cítím jak mě někdo chytí a náraz kovu o zeď. Otevřu oči, vhledem k už klidnýmu proudu. Jak jsem si myslel, chytil mě ten týpek, co mě vyzlatil z kamený lavice. Přijdu si teda dost divně, když mam na sobě jen kabát a ještě k tomu jeho. Po takovýdle intimitě fakt neprahnu... "Dí..ky.." dořeknu zaraženě, jak z něj najednou stoupá horká pára. Né že by mě to zrovna trápilo. Každopádně cítim, jak pode mnou tuhne. Jako by fakt byl z kovu. Což je facinující, páč na dotek působí jako jeho povrch jako normální tkáň. Vymaním se z jeho sevření a přemýšlím, jak bych mu mohl pomoc oplatit. Když z dívky někde vedle padne jméno Gill, otočím se k ní. Hledí na nás. Pohled okamžitě stočím k týpkovi a skoro ve mě hrkne. Je jiný, ale jeho rysy a ten úšklebek jsou přece jen stejný. Navíc to i vysvětluje, proč mi tak aktivně pomáhal. "Do čeho ses to zas namočil?" pronesu k němu nešťastně, stále ještě trochu nevěřícně. Musím ho zachránit. Za každou cenu. Nemůžu o něj přijít znovu. Mysli, Remmi, mysli... Co potřebuje tekutý kov, když ztuhne? Bingo! Je to sice riskantní, ale co teď můžu ztratit? Přiložím mu ruce na hruď a sahnu do svých zásob černé magie. Nic (10%). No, ták! Zase nic (10%). Krucinál! Sotva škytnutí... (16%) Zklamanej sám nad sebou přiložím svý čelo na jeho. Vypustím všechny ty emoce, který jsem v sobě dusil celý tři roky. "No tak, Gille! Nesmíš znovu zmizet z mýho života!" Po tvářích mi tečou slzy. Vezmu všechny ty emoce, od dobrých po ty špatné, ze všech našich společných chvil a z jeho ztráty. Dám do toho snad celé srdce a duši. Konečně se ve mě vzedme magie, tentokrát obě dvě (57%). Konečně cítím, jak do něj proudí moje magie a jen doufám, že to pomůže. Soustředím se, dokud to bude nutný. |
| |||
Učebna 1 především Sukui Při jejím doteku zlehka přivřu oči a jen s vypětím všech sil se jí nakonec zahledím do očí. Napřed ke mne vůbec nedolehne, co mi vlastně nabízí. Když se ale k mému oblouzněnému vědomí dostane možnost čerstvé krve rovnou z tepajícího těla, oči se mi rozšíří překvapením. Kdybych racionálně uvažoval, asi by mne napadlo, že za rohem je jídelna. Kdybych racionálně uvažoval, asi bych přemýšlel nad tou nespecifickou pomocí. Kdybych racionálně uvažoval, věděl bych, že tohle vždy vede jen do zkázy. Jsem ale hladový, v přítomnosti čerstvé krve a křehká sladce vypadající dívenka mi nabízí svou krev. Uvažuji momentálně všelijak, ale racionálně to není. (22%) Kývnu hlavou na souhlas, že přijímám její nabídku a že to tak myslím může napovědět i lehký stisk mých dlaní na jejích ramenech. Natáhne ke mne ruku. Pustím její ramena a něžně v dlouhých prstech sevřu její odhalené zápěstí. Sehnu se k němu a už se skoro zakousnu, když dodá tu otázku. Zvednu k ní od její ruky pohled zářivých fialových očí a jen se usměji. Poté již oči zavřu a pomalu ponořím tesáky do kůže. Jakmile proniknou pokožkou, do jejího těla se po úvodním štípnutí vyvalí vlna endorfinu a vitaminů. Je to již hodně dávno, co jsem měl živého dárce. Dobrovolně darované rovnou z těla. Netušil jsem, že něco takového se mi stane na škole. Naštěstí na doplnění sil stačí několik hlubokých doušků. Netuším co nás ještě čeká, tak se napiji dosytosti, ale tak, abych ji neohrozil. Přestanu pít a lehounce se oddálím rty, jen tak, abych mohl ranky olíznout špičkou jazyka. Ranky okamžitě přestanou krvácet, i když jí tam zůstanou dva viditelné vstupy po tesácích. Hned jak přijde k sobě a endorfiny ustoupí, tak se rozhlíží po místnosti. Já zůstanu stát na místě a nechávám si nové síly proudit tělem. Trochu se srovnám, i když to vůbec nepomáhá, jak jsem mokrý. Začne lomcovat andílkem, jenž se nachází na zemi jako hromada peří. Když tak zoufale zavolá o pomoc, udělám k ní těch pár kroků, abych lehce anděla položil na lavici vedle. Snažím se ho položit ze stejné pozice do stejné pozice. Nechceme přeci, aby se zevnitř rozpadl. To už stačila vykřiknout kamsi do místnosti. Jen zlehka natočím hlavu, ale netuším ke komu ze zraněných to mluví. I protože se zrovna místnost ztratí v mlze. Zase. Když se rozplyne, dívenky pozornost je opět upřená jinam. Jen kývnu, i když to nemůže vidět a rozběhnu se upíří rychlostí. Opatrně ji podeberu do náruče a v podstatě mrknutím oka se objevíme u sochy Miko a dračice v momentě, kdy došlápne, nebo si došlápnutí rozmyslí. Položím Sukui na zem a tvářím se nezúčastněně, jako kdybych tam vůbec nebyl. |
doba vygenerování stránky: 1.4448618888855 sekund