| |||
Tu jsem myslím zahlédl v jídelně... "Dobrá tedy, zkontrolujte zbytek pokojů, my zatím vyrazíme na ošetřovnu." Vezmu si Hope a kývnu na vlčka s Mayli v náručí, že může vyrazit. "Kdyby něco, tak pro mě zaběhněte." Pokud kvůli tomu nestihne včas dorazit na hodinu, omluvím ho. I když věřím tomu, že to stihne. Když sejdeme dolů, kolega už tam není. Zaculím se nad dvojicí, která tam stojí v romantickém polibku a nevyrušuji je. Směrem k orkovi jen poznamenám, že by se měl vydat na hodinu. Otevřu dveře na ošetřovnu. Stihlo se to tady docela vypráznit. Na Rubuse hodím odevzdaný pohled a odložím Hope na jedno z čistých lůžek. Vlčkovi asi ani nic říkat nemusím. "Nejspíš je semlelo něco při tom povyku nahoře..." poznamenám k Rubusovi. Pokud to vypadá, že vlček nebude chtít odejít, zkusím ho přesvědčit. "Běžte na hodinu, Rubus se o ni postará, jak můžete sám vědět. Můžete se za ní zastavit o přestávce. Takhle tady budete jen překážet." |
| |||
Kelly, Hillaris, Grimgull, všichni ve třídě Během několika momentů, aniž by nám vůbec věnovali pozornost se do sebe zapletou. Kdyby to byl kdokoliv jiný než Kelly, pravděpodobně bych jim doporučil, ať si to nechají po vyučování někam do soukromí. Takhle jen zvednu ruku a lusknu prsty. V černém puff zmizí skleněné střepy, louže i můj hrneček. Otočím se na patě a zamířím rovnou do učebny. Poněkud nespokojený s tím, že jsem vlastně nestihl vůbec nic z toho, co jsem za tu hodinu stihnout potřeboval. A teď už třída potřebuje dozor. Jen doufám, že tady nebudu většinu školy nahánět ještě za půl hodiny. Hned jak vkročím do místnosti, zarazím se u dveří. Obočí mi poposkočí o kousíček výš, což je v mém podání obrovská reakce. Přejedu třídu zezadu pohledem a i to mi stačí k tomu, abych věděl, že jsem měl pravdu. Ve všem, nejen v tom dozoru. "Dobré ráno třído," pozdravím nakonec jasným hlasem a uličkou, kde není anděl zamířím ke stupínku a katedře. Nesedám si, jen založím ruce na kříži a prohlížím si studenty i zepředu. Řekněme, že se mi ani trochu nelíbí, co vidím. |
| |||
Před jídelnou Hillaris, Tarney, Grimgull Než mám vůbec čas reagovat na jeho odpověď, na otázku, zda jsme v pořádku, na roztříštěné skleničky (které jsem upustila, když jsem ho chtěla zasavit) a na jeho pohled, nečekanou silou, ale ne nepříjemnou, se se mnou pootočí a skloní se nade mě. Z leknutí, že padám, mi ruka z jeho paže vyletí nahoru a chytím ho za krkem. Tělem se instinktivně přitahnu ještě blíže, i když to snad už nejde. S jistotou mě drží svou silnou paží a než se stihnu vůbec vzpamatovat z toho, že nepadám, tak mě políbí. Hledím na něj s vytřeštěnýma očima, nejspíš rudá až na zadku, ale pak se svět kolem nás i spolu s mými aktuálními starostmi rozplynou. Oči se mi samovolně zavřou a já se poddám. |
| |||
Relaxační místnost peklo - Učebna 1 Sukui, Alfa, Relliel Až po bradu ponořená v lávové vířivce si užívám horka které tady panuje, pryč od všech slz, výčitek a neporozumění. Je to skoro jako spirála kterou se dostáváme jen hlouběji a hlouběji do větších problémů. A s tím i dál od sebe. Z čehož se mi hruď svírala až bolestivou úzkostí, a přece se toho nemůžu zbavit. Takže si pohodlí neužívám tak úplně jak bych možná chtěla protože zbavit se těch myšlenek je o tolik těžší než jen odejít pryč a nechat to všechno otevřené. Snad pomůže čas. Nu a dalším kdo značně nahlodával moje pohodlí byl Gill kterého neustále cítím z místnosti nad sebou. Jistě, jsou tam ještě další, ale jejich energie netáhnou zase tolik pozornosti. Když do učebny přijde Sukui a připojí se k němu už mě to vlastně ani nepřekvapí, zamrzí ano, ale rozhodně nepřekvapí. Že se potom objeví anděl přece překvapením je. Nečekala jsem že se zotaví tak rychle. Ale dobře pro Sukui, vědomí že je v pořádku jistě zažene její starost. Osobně jsem doufala že od něj bude nějakou klid ale zdejší léčitel je schopnější než se zdál. Pekelnou místnost tak opouštím jen s opravdu velkou nechutí. A snad jediná pozitivní vyhlídka je že si mám čím nahradit zdroj tepla. Tou ohnivou dívkou z prvního dne. Snad si nevzala to sebeničení příliš osobně. Rozhodně totiž nemůže říct že by se jí to nelíbilo. V danou chvíli tedy. Zpětně ale může být ráda že přežila. Jen vejdu do učebny zhluboka se nadechnu nosem všudypřítomné vůně krve. Snad jsem nepropásla žádnou legraci. Spokojeně si pomlasknu. "Ale ale, ráda vidím že jsi v pořádku. Živ a zdráv" pronesu k andělovi. Spíše taková formalita než že bych byla za sebe skutečně ráda, to spíš za Sukui. Té potěšeně pokývnu na pozdrav, pokud se tedy otočí. Tu vždy ráda vidím, nehledě na nepříznivé okolnosti. Nemám však náladu bavit se o ničem co by mělo jen vzdáleně co společného s andělem. A takové téma by dozajista přišlo. Nepřipojím se tak k trojici, ale cestou k nim se usadím vedle ohnivé. Bez okolků jí přehodím ruku přes rameno. "Doufám že už tě přešla zvědavost” Ujistím se nejprve, potom však ztiším hlas. “Ale jestli chceš klidně si to můžeme zopakovat” Zašeptám jí do ucha vyzývavě. |
| |||
Učebna 1 Úplně se vyděsím, když najednou během mého proslovu začne plakat. Trochu zpanikařím a vezmu ji za ramena. "Všechno to myslím vážně! Není třeba plakat!" kdyby neseděla a já neklečel, už bych jí svíral v objetí. Když ode mne odkloní hlavu, trochu se zamračím, protože ji uklidnilo něco zcela jiného, než bych chtěl. Hlavně ale že už nepláče. I já ji velmi pozorně naslouchám, když začne mluvit o své společnici. Vezmu do svých rukou její dlaň a lehce ji prsty chlácholivě hladím. Pokud se samozřejmě nechá. "A není to také prostředím? Měl jsem dojem, že o Vás má obrovský a velmi upřímný strach," pokývám hlavou a hledám její pohled, který nakonec ulovím, až když se na mne podívá. "Přeci jen to bylo velmi letmé setkání... A musím říci, že jsem se zrovna... Ehm, nereprezentoval, řekněme. Také bych byl mrzutý, kdyby někdo takto nečekaně ukončil mou leteckou chvilku svou neopatrností," pronesu na téma poznávání a mám dojem, jako kdyby se mi krkem sypal písek. Co by jeden pro lásku neudělal! "Možná to je její obranný mechanismus, jak se s takovými věcmi vyrovnat?" navrhnu jednu z variant, proč se chovala jak se chovala, i když jsem nebyl při vědomí, abych si mohl udělat vlastní názor. Konečně! Oční kontakt! Mile se na ni usměji. "Inu myslím, že to velmi rychle poznáte. Pokud tomu tak skutečně nebude, máte tu mnoho podpory, jak se s tím vypořádat. I když tomu nevěřím. Myslím, že to chce jen čas," lehce nakloním hlavu na stranu a aniž bych pustil její ruku, tak vstanu, abych si ji mohl přitisknout na hruď a chlácholivě ji zabalit do mých paží. |
| |||
Učebna 1 Především Sukui a Relliel Pokud andílek nemluví přímo na mne, tak se ho snažím ignorovat. Je to zvláštní rozhovor, nicméně pokud to tak Sukui vyhovuje... Posadí se opět normálně a mne se hlavou prožene ostrá odpověď na její poznámku. Možná by mělo. Minimálně by se pak nehádali a nemusela by kvůli tomu proplakat ráno. Nepodaří se mi vymyslet adekvátní odpověď dostatečně rychle, abych mohl zareagovat před andílkovým proslovem. Když se během toho Sukui opět rozpláče, rty se mi semknou do úzké čárky a začínám uvažovat nad tím, že sice nemohu Sukui utěšit, ale jemu bych facku vlepit mohl. Nebo vyrazit pár zubů. Třeba by ho to probralo. Naštěstí ji má další slova uklidní podobně, jako si představuji, že by ji mohl uklidnit dotyk. Vypadá, že jsem jí něčím zasáhl více, než jsem chtěl. Na její slib velmi vážně kývnu hlavou, že beru na vědomí. Dokonce potom i trochu povolím ramena z mého napnutého posedu. Ze Sukui vypadne poměrně zajímavá informace. "Jak by nemohla moci za své chování?" chytím se informace a hned se zeptám. Odkloní se na andílka a já se zamračím do stropu. Snaží se vás nezabít... Tím bych si nebyl tak jist. Jen to pravděpodobně udělá tak, aby nic neukazovalo na ni. Nakonec úplně zaignoruji i přímou otázku od andílka. Nezdá se mi, že by měl byť sebemenší ponětí, co se tady děje, nebo jak se Sukui cítí. Zvláště když se ji bez ostychu dotýká a nevypadá to, že by Sukui cukla, nebo by se snad něco stalo. A řekněme, že nemám chuť otáčet lopatkami proti větru. |
| |||
Před jídelnou Kelly, Grimgull, Tarney Ani tříštění skla skleniček mne nedokázalo vytrhnout z toho momentu. Ani otázka zvenčí. Hlavou se mi rozběhne přehodnocení celého našeho rozhovoru v jídelně a momentální situace. "Já... Já... Cítím se mnohem lépe než kdy předtím," pronesu nakonec melodickým tichým hlasem, aniž bych jí pustil nebo se oddálil. Nechám energii z jiskření schovanou mezi našimi těly, jako kdyby byla lepidlo, které nás drží pohromadě. Snad ve strachu, že by to mohlo být stejné jako předtím, kdybych se pohnul byť o píď stranou. I já ji hledím do očí a tak si může všimnout, jakou potíž mi dělá se ovládnout, když mi prsty přejede po ruce. I přesný moment, kdy svůj boj o kontrolu svých přehnaně pozitivních emocí prohraji. (16%) V naší téměř dokonalé taneční pozici se s ní zatočím (může tak zjistit, že mám také obrovskou sílu) a dokud ji pevně svírám v náručí, se jí pokusím políbit. Podvědomě se vyhýbám střepům na zemi. |
| |||
Jedáleň Jigme a Aryania Očami si prezriem démona a tiež znovu Aryaniu. Zrenice sa mi na sekundu extrémne zúžia a vyzerám trochu napätý, ale potom to prestane. Potom už s kamennou tvárou a vážnym hlasom povem počas toho ako sa pozerám na toho démona:“ Ja som Jack a len tak by ma zaujímalo aký si dobrý v boji. Pretože povedzme, že by som chcel s tebou utvoriť niečo ako alianciu proti pár individuálom. Z mojej strany by som vyžiadal, že ak sa niečo stane, budeš na mojej strane a na oplátku ti môžem vytvoriť zbrane, zbroj, alebo rôzne iné veci na počkanie za pár minut kedykoľvek. Čo na to povieš? Ak si to chcieš rozmyslieť, tak v pohode. Ja už musím ísť na hodinu. „ Postavím sa, zoberiem tácku, odnesiem ju a odchádzam z jedálne. Pokiaľ ma nikto neosloví, idem hľadať učebňu, kde máme mať hodinu. |
| |||
Učebna 1 Především Gill a Relliel Posadím se normálně a otočím se na Gilla. "Ale... Mě to jedno není..." Alespoň mám jistotu, že to nezmění jeho postoj ke mně. Když pak Relliel mluví o Ys, obrátím pohled k němu, opět se mi spustí proud slz, které mi skapávají na sukni. Gillova slova mě trochu uklidní a slzy přestanou téct. Vyděsí mě možnost, že by snad mohl odejít. "Já.. Slibuji, že už nebudu dělat takové hlouposti," obvzláště, když to mělo opačný účinek, než jsem chtěla. Cukne mi ruka. Jak ráda bych ho teď chytila za ruku, ale nemůžu. O to víc mě štve, že z jeho strany už žádná překážka není. "Když já chci doufat, že se změní. Já jí takovou neznám... A i když za to úplně asi nemůže, tak se mi nelíbí, jak se k vám chová, aniž by se vás vůbec snažila poznat. A proto jsem se s ní pohádala. A taky kvůli tomu brku. A celkově mi přišlo, že si to tvé zranění užívá..." S tím se otočím na Relliela. "A nejsem si jistá, jestli ona se nějak snaží mě pochopit. Ale snaží se vás nezabít, to je lepší než nic..." |
| |||
Chodba před jídelnou Hillaris, Tarney, Grimgull Stihne se narovnat a protože počítám s možným nárazem, tak mě to ani nijak nerozhodí. Jen jednou nohou ukročím dozadu, jak udělá krok ke mně. Spíš to vypadá jako při tanci, když se pár při tangu opět spojí. (87%) Na rozdíl od jeho splašeného tlukotu, moje srdce bije klidně. Na jeho překvapený výraz se mi koutky rozvlní do úsměvu. Uvědomuju si každý náš dotyk - spojené ruce, jeho ruku kolem mého pasu a jeho svalnatou paži, za kterou jsem ho chytila, abychom se nesrazili nějak bolestivě, i to, jak moc jsme k sobě blízko. "Jsi v pořádku?" zeptám se potichu hledíc mu přímo do očí a prsty mu lehce a pomalu sjedu od ramene k lokti a zpět. Na dotazy okolo zatím nereaguji, dokud mi neodpoví on. |
doba vygenerování stránky: 1.557051897049 sekund