| |||
Učebna 1 Především Gill a Relliel Přemýšlím jak to podat, aby mě pochopil. "Já... Mám pocit, že..." když se najednou vedle mě ozve hlas Relliela. Zvednu hlavu a otočím se na něj. Úlevou mi steče slza po tváři. "Jsi v pořádku? Já.. Omlouvám se..." Sklopím, pohled dolů. "Muselo to hrozně bolet. A pak ti ještě Ys vytrhla to brko a já jsem se s ní pak pohádala kvůli tomu a kvůli tomu jak se chová k vám oběma." Otočím se pro změnu na Gilla. "A taky se bojím, že jsem to pokazila mezi námi. A nechci aby se někdo hádal nebo nenáviděl. Co dělám špatně?" Vychrlila jsem to ze sebe, že jsem ani neměla čas se zakoktat. S poslední otázkou položím hlavu čelem na lavici, ruce spuštěné dolů. |
| |||
Dívčí pokoj č. 3 Kimero, Wayne Z chodby se ozve mírný rachot, ale to je tady předpokládám normální, takže se nevzrušuji a vyhlížím z otevřeného okna. Nicméně, když se ozve klepání, nahrnu do sebe zbytek toustu a cestou ke dveřím si vezmu další z talíře. Dveře otevřu a na muže za dveřmi se usměji. Je to ta kočka, tedy kocour, co dorazil k tomu rozruchu v chodbě, pokud si vybavuji správně. "Už je mi mnohem líp, jen se nasnídám. To už je čas hodiny? Mám pohnout zadkem?" zeptám se zvědavě a vyhlédnu na chodbu, jak Wayne lustruje dívčí pokoje. "Není to poněkud... Narušení dívčího soukromí?" povytáhnu tázavě obočí a podívám se na kocoura, protože to vypadá, že je tady autorita a nic mu neřekne. |
| |||
1. patro - Dívčí kolej Kimero, Mayli Vypadá to, že zavřené dveře jsou průzkumný problém. Vůbec netuším, proč nakonec my dva, muži, procházíme dívčí pokoje. Vždyť tím jen zbytečně ztrácíme čas, než Mayli najdeme! A nepochybuji, že ve špatném stavu. Prostě to cítím. Nechám si své pochyby pro sebe a ustoupím stranou, aby mohl kočičák vyrazit dveře. Napřed jsem natáhl hlavu, abych se mu zvídavě podíval kolem těla, ale jak dveře povolí, tak mne do nosu udeří silný pach tlejícího lidského masa a krve, nejenom lidské. Okamžitě zacouvám do chodby a překryji si dlaní nos a pusu. Snažím se moc nedýchat, dokud dveře opět nějak nezavře. Nakonec zavelí k pokračování. Další pokoje beru hopem. Sotva dám čas na reakci, dokud se nedostanu k Mayli pokoji. Tam chvíli počkám, ale i teď se neozve žádná odpověď. Něžně se opřu do dveří a otevřu je. "Mayli?" Přejedu pohledem po pokoji a najdu ji ležet na posteli. Pustím dveře a rychle vkročím do pokoje. V podstatě pokoj přeběhnu a hned kontroluji, zda ještě dýchá. Uleví se mi, když ano. Jemně s ní zatřesu. Když se nic nestane, hodím zoufalý pohled ke dveřím, doufaje, že už tam stojí kočičák a něco udělá. |
| |||
Jídelna Kelly, ti v jídelně Ještě více se zazubím, když se zahihňá. Mám rád smích. "Vááážně? Vypadá to, že oblečená jsi. To nevypadá na činnost u které bych mohl... Rozptylovat," uchechtnu se. Udržuji náš pohled z očí do očí, ale moc dobře jsem zaznamenal, že se vracíme do kolejí, kterých chci. Podezřívavé přimhouření očí, na které se zatvářím tak nevinně jak jen umím, se změní v uvolněné zazubení se. Úplně vnitřně září po takovém malém šťouchnutí. Jsem šťastný a je to na mne vidět. "Te-he. Jsem Hillaris. Většinou mi říkají Hill. Nebo oslnivý společník. Ale to docela nedávno," mrknu na ni velmi pobaveně a při couvání jí vyseknu poklonu. |
| |||
Pozemky, u stromů Lilith, okrajově průchozí Zamrkám, když se tak utrhne. "Já to většinou nechávám na toulci. Většinou ví víc než já," odpovím nakonec s úsměvem. Soustředěně se snažím efekt ledového výbuchu představit. "Mhh-hh," přitakám, když se mne zeptá, jestli to padlo. Na více se nerozptyluji. Více než otázka na společenskou místnost mne však rozptýlí příchozí tvor... Tvorové. Zacouvám za Lilith, když kolem nás ta podivná sebranka prochází. Zvědavě ale pokukuji po tmavém mladíkovi, který jde mezi zvířaty. Na pozdrav jen kývnu hlavou. Když se na mne Lilith otočí, pořád mu hledím do zad. Po jejím pohledu se však proberu a začnu se znovu soustředit. Sáhnu do toulce pro dva šípy a vytahuji je pomaličku, abych do nich vlila co potřebuji. Místo však magií prosycených šípů s ledovým kouzlem vytáhnu dva šípy z ledu. (33 a 34%) "Emmm," vypadne ze mne trochu zahanbeně a šípy odložím. Chviličku volně přešlapuji než to zkusím jinak. Postavím se proti terči a v rychlém sledu vytáhnu šíp z toulce a vypustím ho z luku. Zasáhnu terč (67%) a ten se v ledovém praskavém výbuchu promění v obrovský krystal ledu (93%). "Budu muset hodně trénovat," poznamenám nakonec zamyšleně. |
| |||
Chlapec si odkašle. Otočím se na něj a on ukáže na dveře. Vezmu za kliku a vypadá to, že je zamčeno. Nevím jestli tady už mají studenti klíče, ale bude lepši to zkontrolovat. Zatnu rameno, vrazím do dveří a ty vcelku snadno povolí. (102%) Respektive asi to zámek moc nepřežil... "No do prdele..." Nad tím, co tu vidím, se mi zvedne žaludek. Kdybych zrovna měl zapálený cigáro, asi by mi vypadlo z tlamy. "Nikdo tu není, pokračujem." Zavřu dveře. V rámci možností... Jestli nebudou dveře držet, zámek natavím svým dechem a zavřu dveře nadobro. (106%) |
| |||
Jídelna Především Hillaris Nad tím prohlášením o jeho společnosti se zahihňám. Na tváři mi zůstává úsměv. "Jsem si docela jistá, že bys mě docela rozptyloval," hledím mu do očí a opět smyslně švihnu ocasem. Trochu přimhouřím oči nad jeho druhou odpovědí, jak to zvažuji. I když vím, že to tak rozhodně nebylo. Najednou jakoby mi ocas ožil svým životem. Rozkmitá se poněkud rychleji, jako veselému pejskovi. Na svého oslnivého společníka se zazubím. Nemám ponětí, co to do mě vjelo, ale je mi fajn. (27%) Ocas se mi naštěstí už uklidnil a zase ho plně ovládám. Nahodím tajemný úsměv. "To neznáš... Nejdřív mi řekni jméno ty, oslnivý společníku." |
| |||
Chodba přízemí - Dívčí kolej 1. patro Tarney, Kimero, Grimgull Když se na mne třídní otočí se svou otázkou, zkrabatím čelo a tělem mi zalomcuje vztek. Domněnce? Domněnce?! Něco mi však rychle zchladí žáhu. I kdybych se na něj chtěl utrhnout, ten pach alfy kolem něj mne prostě mate. Naštěstí se do toho kočičák vloží a během chvíle se ocitneme na chodbě, kde jsem se potkal s tou upíří cuchtou. Kývnu hlavou, že rozumím, a zaklepu na první dveře a pak tam strčím hlavu. Nikdo tam není. Druhé dveře však pode mnou nepovolí. Tázavě se podívám na kočičáka za mými zády. Pokud nedává pozor, odkašlu si a hlavou kývnu ke dveřím s tázavým výrazem. |
| |||
Grimgull Jen pokynu hlavou odchozí dvojici a již má pan Shadowmoon mou plnou pozornost. "A co se tedy stalo? Rád bych věděl, kdo to byl. Je očividné, že je potřeba se na to zaměřit při individuální výuce," odpovím na jeho slova a nebýt prázdného hrníčku v mé ruce, působilo by to přísně. "Chápu Vaši potřebu očistného rituálu, ale momentálně na to nejsou ani prostředky, ani čas," pronesu a nějakou dobu se jen soustředím, snažím se zkrotit svou magii, aby to nepřehnala, ale poslechla mne. Poté mu beze slova podám dlaň, aby do ni vložil svou. Na dlani mi víří černá magie. |
| |||
Ošetřovna - pánský pokoj 15 - Učebna 1 Rubus, všichni cestou, v učebně především Sukui, okrajově Kristy Když se proberu, skoro si připadám jako doma. Zelená a bílá. Zamžourám kolem sebe a s potěchou zjišťuji, že jsem sice trochu ztuhlý, ale tělem mi nevibruje bolest. Opatrně se posadím a nechám si pomoci z lůžka. Ještě opatrněji složím křídla. Na slova ošetřovatele pokývnu hlavou že rozumím a poděkuji mu za jeho pomoc. Nezapomenu se zeptat, jak jsem se sem dostal a co se vlastně dělo, když jsem byl v bezvědomí. Ne že by byl příliš sdílný o informace, to se říct nedá. Vezmu do rukou cáry, co mi zbyly z horní poloviny uniformy a vykročím na chodbu. I když jsem v zakrvácených kalhotech uniformy a do půli těla nahý, nesu se, jak kdybych na sobě měl královské roucho. "Dobrý večer," pozdravím profesora před jídelnou, když procházím kolem. Pokud mne nezastaví, dojdu až na kolej, kde se v rychlosti opláchnu a obléknu se do světle šedého obleku, který jsem si přivezl s sebou. Trochu si dopomohu svou magií, abych vše stihl. Netrvá tak dlouho a opět čistý sbíhám schody, abych zamířil do učebny. Před vstupem si oblek ještě pečlivě uhladím, než vstoupím do místnosti. Můj pohled vnější i vnitřní okamžitě nalezne Sukui v první lavici. Nasadím andělský úsměv a projdu uličkou dopředu učebny. "S dovolením," trochu poposunu prstem pavoučí nožičku z uličky, abych mohl se svými křídly pohodlně projít. Zastavím se vedle lavice a když vidím, jak smutně má jasná záře vypadá, hned padnu na jedno koleno, abych se k ní ponížil. Ignoruji, že by jí snad někdo něco v ten moment říkal. "Nemusíte mít nadále z ničeho strach, již jsem po Vašem boku," pronesu naprosto přesvědčen, že jsem řešením všeho, co by jí mohlo trápit. A samozřejmě, že o mne musela mít strach, je to krásná čistá duše. |
doba vygenerování stránky: 1.5528659820557 sekund