| |||
Učebna 1 I přes přítomnost profesora po chvilce končí střed třídy v kameni. Trochu zmateně se situaci věnuji pohledem. Vůbec jsem nepostřehl, co se vlastně stalo, kromě toho, že ta medusa má očividně silnější schopnosti než jiné její rasy. Chvíli pozoruji, co se děje. Profesor se vydává ujistit, že je medusa v pořádku, zatímco pavoučnici posílá pryč. Do třídy vchází další studenti a támhle přes místnost po chvilce vysvitne holý zadek. Když se po skoro deseti minutách nic neděje a žádná zázračná záchrana se nekoná, vstanu ze svého místa. Asi je čas, abych trošku přiložil ruku... Tedy spíše plíce... K dílu. Jinak hodina nikdy nezačne. Ustupuji dozadu do místnosti, kde je dostatek prostoru k mé proměně. Během několika okamžiků se začnou kontury těla deformovat, protahovat, až lidská podoba zmizí zcela. Na místě se vznáší sedm metrů dlouhý asijský drak. Žádná roztrhaná uniforma se na zemi neválí, splynula s mou dračí podobou. Zavlním se ve vzduchu, přeskládám končetiny a zhluboka se nadechnu skrze dlouhé plíce. Zadržím na chvíli dech, aby získal vzduch očistné properity mého těla a potom do místnosti vydechnu mohutnou neprohlédnutelnou bílou mlhu. (99%) Pokud jsem ji podržel dostatečně dlouho v mém těle, měla by všechny přítomné zbavit negativních stavů, jako je právě zkamenění, paralýza, kletba nebo podobně. Nicméně to také očišťuje věci jako jsou požehnání a jiné vlivy, které na tělo či mysl působí. Všechno je to za předpokladu, že to není magie silnější než ta dračí. Pokud je to magie silnější než dračí, pouze se dočasně potlačí než se mlha rozplyne, což bude pár minut trvat. Když jsem spokojen, opět se volně proměním do lidské podoby, dopadnu na nohy a usadím se zpět na svou židli, jako kdyby se mne dění v místnosti vůbec netýkalo. |
| |||
Učebna 1 Především Remmi Snažím se moc nenechat rozptylovat tím, jak si mne celou dobu upřeně prohlíží. Když však někdy jeho pohled zachytím, usměji se na něj. Dokonce si pro sebe nechám i poznámky o tom, že by mi mohl trochu pomoci. Minimálně od té doby, co mu uvolním ruce a jeho předkloněnou pozici. Tak jako tak to ale nevypadá, že by mi dělalo problém vyhnout se jeho trhnutí, když to někde lochtá, nebo je nepříjemné. Čím blížeji má příležitost prohlédnout si mé oči, tím více to vypadá podle lesku, jako kdyby byly zlaté. Je také vidět, že mám problém doostřovat, zvláště, když mi brýle popojedou po nose. Na chvíli se kolem něj ocitnu i v kleku, když se ho snažím vymanit ze zbytku oblečení. Vypadá, jako kdyby byl úplně mimo. Taky se mu nedivím, první reakce známých alchymistů byla, že mne chtěli přikurtovat natrvalo v laborce. Unikne mi tiché uchechtnutí, když si konečně uvědomí, že je před celou třídou nahý. Pravda, před některými zraky ho kryjí sochy, ale stejně. Můj kabát je mu na délku akorát, vzhledem k tomu, že jsme stejně vysocí. Bez něj je vidět, že mi trochu dělal mohutnější ramena. Pod ním mám bílou košili, hnědou vestičku, vše také pečlivě upravené. Z mého oblečení je pro ty sensibilní cítit magie. Když mne chce vyhledat pohledem, musí se otočit, vzhledem k tomu, že jsem momentálně stál za ním. Když si mne tak prohlíží, založím ruce na hrudi a zakřením se na něj. Když je mi odpovědí zamračení, nadechnu se, abych se představil. Stejně mne tady tak všichni již znají. Místo toho ale v podstatě dostanu rozkaz. Vzduch zase vypustím z plic a nasadím úsměv. "Ale jistě," odtuším mu do zad již normálním hlasem a sleduji, jak odchází k meduse. Skoro hned se zamyslím, takže zůstanu stát na místě kde jsem, jen hledíc na dvojici před sebou. |
| |||
Učebna 1 Přicházejí další a další studenti a já jen s napětím očekávám kdo se posadí na vybrané místo. Nikdo se však nechytá, všichni si sedají jen tam kam si sedat nemají. A já si jen nezaujatě prohlížím svoje ostré nehty. Ten nejznuděnější možný výraz. Ach jistě, také tu bylo to čekání na hodinu. To se s příchodem profesora sice sice krapet zkrátilo, přesto to ale bylo otravně dlouhé. A Jackovo debilní žvanění tomu moc nepomáhá. Snad nechce tvrdit že mu ta okatá zrůdička chybí. To by byl asi první. Jeho prohlášení o tom jak dokáže vycítit že se někdo k něčemu chystá. Obrátím oči v sloup. No asi to nebude tak úplně fungovat. Já už mám nachystáno, teď stačí jen vyčkat. Pořád se nic neděje dokud se neobjeví Miko a nenamíří si to rovnou k jednomu z připravených místeček. Jen si sedne hned z místa zase vyletí. S dobře známým syčením té její hadí hlavy. A to prosím není vše s tím jejím syčením přijde pochopitelně taky zkamenění jednoho, dvou, tří...vida, šesti studentů a jednoho zčásti. I když se tvářím dokonale že jsem z události stejně překvapená jako kdokoliv jiná, moje srdce skutečně plesá radostí. 'Chudáčka' Miko něco kouslo do zadnice. Ale né to je mi ale opravdu líto. Vůbec nechápu co se mohlo stát. Hned po tom co se tahle perlička změnila změnila v jednu a probodla Miko záď zase zmizela a stejně jako ostatní nastražené se rozplynula ve vzduchu a splynuli s vůní krve která ve vzduchu panuje. Takhle nikdo nedokáže poznat co bylo původcem jejího zranění. Docela se divím že vůbec nikdo nemá problém s tím že právě zkameněla na půl tuctu studentů. Takže se stačí tvářit jako naprosté neviňátko, že z toho mám sama trauma a smrti ostatních se obejdou bez trestu. No to je vážně nádhera. Nebudu se k tomu nijak vyjadřovat, a zbytečně na sebe tak poutat pozornost. Sedím s tichým, dokonale skrývaným nadšením. Nad událostí si pak jen smutně povzdechnu ale nehnu prstem abych někomu pomohla. Ostatní už se odhodlaně pustily do léčení a odkameňování, a že jim to jde. Teď se alespoň můžu podívat jak je kdo schopný. |
| |||
Učebna 1 Gill, Miko Je fakt divnej ten týpek... Proč na mě pořád tak vejrá? Nakonec uhne a já pohledem hned vyhledam hádka. Sedí u ní nějaká vlčí holka a povídá si s ní. Od těch dvou mě ale rozptýlí horko sálající kousek ode mě. Otočim hlavu co to jde tím směrem. Spíš koutkem oka vidim, jak na stole leží ruce a deska zlátne. Počítám vteřiny a opravdu za nedlouho začne zlato tát. Jakmile cítím, že povoluje i kolem mě, využiju tvárnosti a konečně se plně otočím k tomu týpkovi. Fascinovaně a zamyšleně zároveň si prohlížím jeho ruce. Hlavou mi probíhají všelijaký vzorce a magický formulky, ale nic zatím neudělalo to správný klik. Když pak přijde až ke mě, víc hloubam nad tím, co je zač a jak to funguje, než aby mi došlo, že budu tímhle tempem za chvíli úplně nahej... Kouknu mu znovu do tváře a zkoumam ty jeho zvláštní oči. Jediný co, tak si intuitivně stoupnu, když pode mnou zgumovatí židle. Celou dobu tak stojim jak tvrdý Y a zkoumavě si ho prohlížim. Nečekanej dotek kabátu mě trochu probere z tranzu a já si uvědomim svoje tělo. "Ou!" Zavinu se prudce do kabátu a skryju tak svoje intimní místo, z kterýho ještě nenápadně oprášim zbytek zlata. Všude po mě tečou kapky potu, z toho nesnesitelnýho horka. Zamračím se a pohledem vyhledám jeho ruce, abych je víc prozkoumal. Už je má ale schovaný v rukavicích. Když zvednu hlavu, zase se na mě směje. Zamračim se na něj víc. "Pak si promluvíme..!" Spíš to je rozkaz než cokoliv jinýho. Nečekám ale na odpověď a jdu za hádkem. "Ahoj Hádku," nabídnu jí ruku, abych jí pomohl vstát. Koukám na ní shora s milým úsměvem. |
| |||
Chodba - učebna 1 Ulgge, Sharika, Kelly, Yqi Táhnu se s tou skopovou hlavou a je dost smutný že musím vůbec něco říkat aby mi ten kluk šel pomoc. Přece se pak ale uráčí. Jeho prohlášení o možné o možné pochvale odbydu jen pokrčením ramen. O nic takového mi vůbec nejde. Jak jsem řekla, takhle mám odůvodnění pozdního příchodu. I dívka se rozhodne přiložit ruku. Pomohla nadnášecím kouzlem. To nebyla úplně pomoc o kterou bych stála, netáhnu ho přece ksichtem dolů jen abych ho nemusela vidět... Dostaneme se tak na úroveň učebny když se k nám vrátí vlčí holka a pomůže orkovi. Jak se mu pomalu začne vracet vědomí švihnu s tou jeho prackou o zem. "To vážně? A tohle si jako nemohla udělat rovnou!?" obořím se na dívku vztekle. Srát na ně. Orkovi ani neodpovím a jdu do učebny. Je se trochu zaratím kolik je tady zkamenělích. "To vypadá že jsme zase o tolik nepřišly" prohodím k Yqi a sednu si do lavice vedle ní. |
| |||
Učebna 1 Pavoučí dívka se představí jako Kristy a tak se představím taky. mezitím se nějaký kluk ptá na studenty které neznám zaujme mně až Tarneyho odpověď a tak přemýšlím co vlastně provedli, když o tom mluví on tak to bylo skutečně závažné. Minimálně se pokusili o atentát na nějakého profesora nebo zde propašovali součástky bomby aby jí zde mohli dát dohromady a vyhodit to tu do vzduchu. Ale asi se s někým poprali a tak to prasklo ... Nevím proč by to měli dělat, ale viděl jsem hodně situací kde dotyční byli šokovaní že k něčemu takovému mohlo dojít (nebo došlo). Myslím tím ten koncept že se někdo pokusí o něco co ostatní považují za nemyslitelné, ale dotyčné studenty neznám a neznám ani toho kluka který se ptá a tak nevím proč bych se tím měla zabývat. Ostatně z mých úvah mně vyvede Miko, byla jsem přesvědčená že u zkamenění je nutný oční kontakt obou zúčastněných stran, ale zřejmě stačí jen opravdu silná myšlenka. Nevím něco se stalo co jí popudilo a Miko se rozhodla dotyčnou osobu ztrestat, ale asi neovládla kam to zasáhne ... Tento předpoklad se ukáže jako správný protože Miko se teď choulí pod lavicí zatímco pavoučí dívka se nabízí pro pomoc. Potlačím protočení očí protože pokud nedokáže zvrátit účinky zkamenění tak zde asi moc platná nebude, že to však neumí Tarney mně opravdu překvapí. Jistě není to nic snadného, ale předpokládala jsem že profesoři nebo aspoň někteří profesoři to budou ovládat. Potom se však jeden student rozhodne zachránit situaci, nejdřív si myslím že se rozhodne nečekat na Rubuse a pokusí odkamenět aspoň jednoho studenta, ale ne on se toho ujme způsobem podívejte se co umím. Musím přiznat že jsem zklamaná, proč se do toho vůbec pouštěl? Na druhou stranu pokud se ho teď zeptám To je všechno co umíš asi to nebude vhodně položená otázka. Vím jak byla Yqi zklamaná že jsem neocenila její lukostřelecké schopnosti a uznávám že jsem už předtím měla zohlednit premisu že tu je nervní kentaurka co střílí od boku pro triviální důvody proto jsem tentokrát ochotná toho kluka dokonce poplácat po rameni za dobrou práci. Nebo radši ne, nevím zda bych to dokázala podat dostatečně upřímně. |
| |||
Chodba Přízemí Ulgge, Grimgull, Lillith Málem se přerazím, když procesí z ničeho nic zastaví. Zvednu pohled, abych si všimla vlčice, jenž to nakonec přeci jen musí vyléčit místo mne. Rozpačitě sklopím pohled k zemi a zrudnu. Jsem úplně k ničemu. Beze mne rozhodně ano. Škubnu sebou a když se začne ork zvedat, pustím své kouzlo. Jakmile ho ukončím, na mém těle se projeví úbytek energie. I když jsme popošli sotva půlkou chodby, jsem skoro úplně vyčerpaná. Opřu se o zeď a čekám, až si to vyřeší a co se bude dít teď. Do hovoru se nemíchám, jen těžce a unaveně dýchám. |
| |||
Chodba Přízemí Grimgull, Sharika, Lilith, Kelly , Hillaris Když nám Kelly zastoupí cestu, couvl bych, ale přes bezvládné tělo to nejde, takže se na ni jen tázavě podívám. Když se přiblíží a chytí orka za ruku poblíž té mé, mám dojem že se mi na několik úderů zastavilo srdce. Když mi u toho navíc hledí do očí mám šanci v nich zapátrat po jakémkoliv náznaku... Který tam prostě není. Mám dojem, že někdo dupl do střepů z mého srdce, abych z nich nadělal menší. Když nenajdu vůbec nic, navíc se poblíž objeví oranžový, odkloním pohled a jen počkám, než se ork probere, protože nepochybuji, že ho přišla vyléčit. Nakonec ji ještě před probráním Grimgulla odvolá Tarney, takže se jí alespoň podívám do zad. Když se začne ork stavět na vlastní nohy, pomohu mu, jak můžu a počkám, až se trochu vzpamatuje. Nevěřícně se na něj podívám. Položím mu dlaň na ruku a zahledím se mu do očí. Nemusím se ani moc snažit, abych do nich promítl veškerý žal a odhodlání, které mi momentálně sžírá tělo. "Vážně. Nech je být. Nebo tě jen znovu odešle do bezvědomí. A jednou tady léčivá magie dojde..." promluvím tichým naléhavým hlasem. |
| |||
Chodba Lilith Ulgge, Sharika Nikdy jsem nebyl dobrý v boji a taky toho bylo hodně co jsem nečekal. Nečekal že tak vyjede. Nečekal jsem že bude tak rychlý. A hlavně jsem nečekal, že bude tak silný. Neměl jsem ani čas se pohnout než mě udeřil. Poslední co jsem cítil, než jsem spadl na zem jako hadrový panák, bylo jak se mi láme čelist. Najednou se probudím čelem k zemi, mezitím co mě někdo táhne. Co dělá celou situaci divnější je to, že se moje nohy nedotýkají země, i když necítím že by se jich kdokoliv dotýkal. Pomalu se postavím a podívám kolem sebe. Jsem dost dezorientovaný a musím si dát chvilku, abych si uspořádal myšlenky. Na konec si uvědomím že jsou kolem mě ti dva z chodby a rohatá z jídelny. “Děkuju za pomoc, ale jak to vypadá s tím párem? Už je někdo z kontroloval? Jsou v pořádku?” |
| |||
Učebna 1 Jack, rozruch Nestačím mu ani připomenout, kde jsme vlastně v rozhovoru skončili, když si rozpomene sám. Usměji se, když zmíní skoro samé studenty, které neznám. To mu moc nepomohu. Gillovo jméno poznávám jen díky tomu, že se představoval, když dorazili. Podívám se tím směrem a musím říci, že jsem si všiml o víkendu, že působí nepřátelsky. "No s tímto výčtem asi příliš nepomohu. Ale mohl bych tě seznámit s několika dalšími, jenže se mi zdáli, že by mohli nevyvolávat konflikty," pronesu nakonec. Kývnu hlavou na souhlas, "řekněme, že k mému dračímu brnění mám citový vztah. Nehledě na to, že mi můj kodex neumožňuje nosit jinou zbroj," pronesu opatrně, abych toho zase neprozradil moc. Nicméně mi posléze dojde, že je to asi již jedno. Vzpomenu si na slova profesora v našem uvítání zde a opět se neubráním tomu, že se zahloubám nad tím, jak asi rod dopadl. Podívám se na něj, "jinými slovy, je dobré dávat si pozor, kdo člověk je a kdo není. Bylo by nešťastné někomu ublížit jen protože si neuvědomuješ jeho křehkost," pronesu a zapátrám v paměti, zda mi jeho rasa něco říká, "rád si rozšířím znalosti o rasách," nakonec souhlasím s tím, že bychom si mohli více promluvit. Ozve se výkřik a když vyskočím na nohy a ohlédnu se, už je z většiny třídy kámen. Profesor už má plné ruce práce s tím to řešit a vypadá to, že i někteří studenti uvažují, jak pomoci. Pavoučice dokonce odchází pro Rubuse. Pokud si správně pamatuji, ten už Miko oběti rozkameňoval, takže by takto neměli zůstat dlouho. Pokud jsem si ale správně všiml, mezi zkameněnými je i drak. To si asi Miko úplně za rámeček nedá, až se probere. Opět se posadím, ale bokem, abych stále na situaci viděl. "Jak ti mohlo dojít, je to práce medusy. Místní ošetřovatel se už s jejíma sochama potýkal, tak by to nemělo trvat dlouho," poznamenám k Jackovi a trochu povytáhnu koutek, "jinak máš pravdu, podobné věci se zde dějí na denním pořádku." |
doba vygenerování stránky: 1.6940350532532 sekund