| |||
Dveře dívčího pokoje 3 Kelly Co se děje na chodbě vnímám dosti okrajově. Spíše se snažím soustředit na Kelly. Příchod velké kočky ale zaznamenám. Možná protože prošla kolem mě. Kelly nakonec dorazí, při jejím dotyku si dovolím zavřít oči úplně. Cítím mobilizaci vnitřní nově načerpané energie. Položím svou dlaň přes její dlaň a několik hříšných momentů tak zůstanu. Pustím ji až když promluví a také otevřu oči a podívám se na ní. "Je mi báječně," rozvlním rty do úsměvu, "děkuji." A s tím vezmu její dlaně a spojím je s mými mezi námi. |
| |||
Jídelna Yqi, Grimgull a ostatní v jídelně Naše drobná výměna jak je spokojená s oblečením a tím že nemůže sníst holku vedle šlo stranou když se bandě idiotů opodál povedlo zapálit stůl. Přisune poklop mým směrem tak ho jen pošoupnu blíž a přikývnu že chápu. Pak se pustí do hašení ohně, zatímco já si jdu taky pro něco k snědku. Nehnu ani prstem abych se pokoušela něco hasit nebo někomu s něčím pomáhat. Naposledy když jsem šla pro pomoc při požáru ve společence bylo to úplně pro nic protože když jsem se vrátila bylo to jako kdyby se ani nic nestalo. Yqi se to ale podaří vážně na výbornou a než se vůbec pustím do jídla je už po všem. Já věděla že se na to mám vykašlat. Dobře jsem udělala. Jednomu z těch blbečků se povedlo se o ten oheň spálit. Jako kdyby snad ani neviděl že mu hoří přímo před ksichtem. Přichází Alyssa i s poznámkou na její účet. Tak nejsem jediná kdo si myslí že oblečení na koně nepatří. Nána naproti si pak začne rýpat do Yqi, které se to pochopitelně moc nelíbí. Jaké překvapení. Uchechtnu se když po ní bez varování vystřelí. "Pěkně!" pochválím ji nadšeně. Přeruším na chvilku svojí snídani aby mi teď nic neuniklo. A jak jinak se najdou takový kteří hned musí protestovat jako by jim do toho něco bylo "Hej co se třeba starat sám o sebe. Jen ať si to vyřeší...třeba jí to v tý makovici docvakne!" houknu na zeleného co se musí vrtat do problémů ostatních. Že se ozývá zrovna on, který tady zapaluje jídelnu. Povzbudivě mrknu na Yqi, tedy jestli se na mě otočí. |
| |||
Jídelna Yqeas,Aliana,Mersi,Grimgull Poslouchám jejich vyprávění a jsem ráda že dnes přece jen není něaký speciální den kdy se každý snaží podpálit školu. "Kdo jsou Yqi, Grimgull a Dolly? Nebyl Dolly ten co tam ležel?" Zeptám se zvědavě. Bude lepší když budu vědět kdo je kdo abych to pak nějak nepomotala. "A co je vlastně ten hasící systém?" Zeptám se na podivné slovo co mi utkvěla v paměti. A pak najednou začne na Alianu kdosi střílet. "Panebože proč se tu všichni snaží navzájem pozabíjet ?!" Vyjeknu a odskočím od stolu kdyby na mě snad chtěl někdo vystřelit taky. Dívka co je napůl kůň pak ještě něco zakřičí o zákonech temné džungle a pak přichází zelený obr. Když začne mluvit trochu se přikrčím protože mi jeho velké tesáky a celá jeho velikost trochu nahání strah. |
| |||
přesun do mé ložnice Poté co smím odejít s ošetřovny jsem ráda, že jsem už v pořádku. Zamířim rovnou do své ložnice jsem stále ještě proměněna s toho mého nemylého probuzení z bezvědomí jen doufám, že cestou nepotkám nikoho nepotřebuji aby mne půl školy vydělo jak zmoklou slepici. Musím se hlavně převleknout než začne vyučování. Na to aby se šla najíst nemám ani myšlenky. A pokud na někoho v chodbě narazím cestou dl svého pokoje jen ho pozdravím a jdu dál. Poté co dojdu dl svého pokoje hned ze sebe sundám mokrou uniformu. Pak se jen osuším a obléknu do něčeho suchého. |
| |||
Jídelna Hlavně Kristy, Yqi, Aliana, Mersi, Laudi “Upřímně, mohlo by to být o dost horší.” Odpovím Kristinimu poznatku o ranní atmosféře. Společně s Kristy se otočím za zvukem vystřelených šípů, které se právě zabodly do dřeva. S Kristyným vzdechem naprosto soucítím. “Ano.” Pak se otočím zpátky na Kristy. “Prosím omluvte mě.” Ani nečekám na její odpověď a vyjdu ke skupině, kde se právě navzájem vyhrožují. “Nemyslíte že to by stačilo? Nevím proč jste na sebe agresivní a se vší úctou je mi to jedno. Už teď máme příliš raněných a já se odmítám starat o někoho dalšího, kvůli nějaké malichernosti. Takže se všichni v klidu najíme a vy se zatím můžete zamyslet, jestli vám kvůli čemukoliv oč se jedná, stojí za to vyzívat jeden druhého na duel.” To celé řeknu jasným a pevným hlasem. Je na mě vidět že teď vážně nejsem v nejlepší náladě. |
| |||
Ošetřovna - Před ošetřovnou Ysea, Sukui Samozřejmě, že jsem věděl, že ho spíš máme přinést, ale já ho sem sotva donesu... Když se otáčím zpět ke dveřím, zarazím se pohledem na dvojici dívek, které sem donesly anděla. Oklepu se nad pohledem na jeho křídlo. Celkem soucítím se slečnou, která to vše napjatě sleduje, je to fakt nepříjemný pohled. Už se chystám vrátit se do jídelny, když sem začnou vcházet další. Radši se nehýbu, abych nepřekážel. Jak se to děje hrozně rychle, stihne se nejspíš profesor vydat i pro zraněného do jídelny. Aspoň že tak... Bude to rychlejší. Před očima mi proletí pero z andělových křídel a když se na ní podívám, vidím jen krutost. V očich se mi mihne vyděšení. Následně jsme vyhnaní ven a andělka, co byla na ošetřovně, položí svou otázku. Dodatek si navzdory svému strachu z ní ale neodpustím. "Ploč jste mu to udělala?!" Sotva si uvědomím možné následky, nečekám, jestli se na mě podívá, schovám se za tu dívku, co přišla s ní a tlapkama se chytím za lem její sukně. Vykukuju zpoza ní a jen doufám, že se tady neodváží něco mi udělat. I když nikdo z nich jí tu nevadil, když mu trhala to pero... |
| |||
Jídelna Především Grimgull, všichni v jídelně “Velice mě těší.” Pozorně si Grimgulla prohlédnu, když v tom slyším cizí rozhovor. Neměla bych poslouchat. Nevěnuji tomu tedy velkou pozornost. “Docela živo takhle po ránu, nemyslíš?” Koukám na něho, když mě z našeho rozhovoru vytrhne zvuk šípů, jak se zabodnou do stolu. Rychle otočím hlavu tím směrem a slyším jak Yqi na někoho křičí. Silně si povzdychnu, až je to slyšet a vrátím pohled na Grimgulla. “Mohl by tady být trochu klid. Nechceme přece tuto školu zničit...” Řeknu to klidným hlasem. Můj úsměv je nyní posmutnělý. |
| |||
Jídelna hlavně ork, Aliana a Alyssa Pan daněk poslechne a tak jsou plameny úspěšně uhašeny. Zamračím se na šíp, který neudělal, co jsem chtěla a krapet skloním luk. Když zaslechnu slova díků, ukloním se jeho směrem, abych mu vyjádřila úctu a uznání k tomu, co se přihodilo. Když však promluví ta holka... Ta... slepice! Zůstanu na ní dobrou chvíli jen hledět s polootevřenou pusou, jako bych chtěla něco říct. Neslyšela nikdy o tom, že když hoří strom, může shořet les pokud si nedáte pozor? Zavřu pusu a zamyšleně nakloním hlavu na stranu. Nebo je možná slepá nebo spadla ze stromu a neviděla, že se tu všichni neválíme v agonii v plamenech jen díky odvážnému zásahu zeleného muže. Pokývnu si hlavou a pohodím ocasem. To bude ono. Chudinka s kaší místo mozku. Ani řádně nezaregistruju cupitajícího kocourka, ale všimnu si velkého kocoura, který si přijde pro zraněného. Sleduji ho po jídelně pohledem, protože nevěřím, že jsem ho už viděla. Nadskočím a Alysse se ocitne hrot mého šípu milimetr od nosu. Mohutně vydechnu vzduch z plic. "Ahoj Alysso. Radši se kolem mě takto nepliž... Mohla bych ti jednou omylem prostřelit hlavu..." Poznamenám, zatímco sklopím luk a vracím šíp do toulce. "Jsou nám šité na míru," odpovím jí a pak se zarazím. Podívám se mezi ní a tou dívkou s uzeninami. Ukážu na ní. "Nejste sestry?" Zeptám se docela se zájmem. Díky tomu mám ale svou pozornost směřovanou tím směrem a zaposlouchám se, když slyším své jméno. Krev ve mně začne bublat ale vzpomínám na učení profesora Svena. A všechno, co jsem se tady naučila. Mé rozpoložení lze poznat jen podle kmitající špičky ocasu a lehounkému podupávání levým předním kopytem. Pak to ale zopakuje. A ještě hanlivěji. Má ta slepice snad skvrny na mozku? Myslí si, že se tady bavím nebo jsem tu kvůli převádění se? V ten moment se mi v hlavě zrodí plán, který uskutečním, vzhledem k tomu, že její slova byla poslední kapka do poháru mé trpělivosti. Následující události se dějí ve zlomcích vteřin. Poposkočím směrem k desce stolu, založím dva šípy do tětivy. Tentokrát si dám pozor, abych pečlivě zamířila. (82% a 75%). Mířím co nejblíže její ruce, tělu nebo poklopu (dle toho co je dostupné) tak, aby se šípy zarazily do desky stolu nepříjemně blízko. Oba dva šípy jsou detailně vypracované a černé. Hned jak se zaboří do desky stolu, tak Alianu zasáhne napřed vlna nejhoršího strachu (75%) a potom vlna největší euforie (77%). "Kdybych se chtěla předvádět, tak to poznáš! Ber toto jako tvé jediné varování. Příště tě za takovou urážku potáhnu do souboje dle zákonů temné džungle." Křiknu na ni přes jídelnu. |
| |||
Jídelna Mersi,Laudi Mersi potom vyjádří až přehnanou starostlivost a tak se rozhodnu že se k tomu také vyjádřím. „Jistě by se tu objevil nějaký profesor aby zabránil tomu aby k nějakému ohrožení došlo a to nemluvím o hasícím systému který by se o to postaral kdyby se oheň moc rozšířil. Jsme přece v budoucnosti,navíc tady bylo spousta jiných kteří by se mohli přetrhnout aby ho uhasili.“ Neříkám že kdyby někde hořelo a já bych byla jediná kdo by mohl ten oheň uhasit tak bych si na něm opékala klobásy. Pak Mersi popisuje co se zde stalo, zřejmě to byla náhoda, Grimgull je asi ta zelená bytost ovšem u něj jsem si žádného zranění nevšimla. „Počkat, ale popálenou ruku měl Dolly.“pokusím se to uvést na pravou míru. |
| |||
Ošetřovna - chodba Mám už napůl vykročeno ke dveřím když se ke mě Rubus otočí. Vyplašeně se podívám po ostatních, jako bych v nich snad hledala oporu než se podívám zpátky na něj a začnu horlivě přikyvovat že mě slyšel správně. O zraněných bych si opravdu nedovolila žertovat. Než stačím říct něco dalšího otevřou se dveře a vejde dvojice a vznášející se anděl. Rychle se klidím stranou aby mohly projít dál. Jen si všimnu jeho zranění instinktivně skloním křídla jako bych je chtěla schovat za svoje tělo. Krve by se ve mě nedořezal. Bylo to otřesné zranění samo o sobě, ale bylo to ještě o tolik horší že měl zlámané křídlo. Musím rychle odvrátit pohled, nemůžu se na to dívat. I tak se mi to vryje do paměti, jako všechno ostatní. Křídla byla vždy citlivé téma, i když ta moje byla černá a často jsem se za ně styděla. I když vlastně ani nevím kdo to je a vidím ho poprvé, mám o něj obavy. Ačkoli mám z jeho přítomnosti poněkud rozporuplné pocity, pořád je mi to příjemnější než být v blízkosti démonů. Aby toho pak nebylo málo donesou sem jak ty z chodby, tak taky i z jídelny. Snažím se na nikoho nekoukat a nikomu ani nepřekážet. A víc než ochotně zmizím když nám, nejspíš profesor, řekne ať jdeme pryč. Proč jsem tady vůbec zůstávala tak dlouho? Měla jsem odejít pryč hned. Když vyjdu ven, trochu nesměle oslovím dívku která přišla předtím se zraněným andělem: "P-promiň, ale můžu se zeptat? Jak...co se mu s-stalo?". Byla bych jim takhle neskákala do řeči ale nějak to musím vědět. Její opravdu vysoké společnici se pohledem raději vyhýbám, nemám z ní právě dobrý pocit. |
doba vygenerování stránky: 1.4952390193939 sekund