| |||
Ve dveřích dívčího pokoje 3 Především Kelly Usmíváme se na sebe a ticho se poněkud protáhne. Ne nepříjemné ticho, přesto mám potřebu něco říci. Rozlepím rty od sebe, nicméně mi dojde, že vlastně nevím, co chci říct. Vzduch se kolem zavlní, ale je to hned pryč, když se u nás zastaví skupinka s kocourem. Poprvé mám šanci si tak nějak prohlédnout, co se vlastně stalo, takže reakci nechám na Kelly. Za okamžik se ocitáme na chodbě skoro sami. Miko si moc nevšímám, protože sama o sobě tak zajímavá není. Něco se kolem ní děje, až když má kolem sebe svůj gang. I tak se k ní ale podívám, když ji Kelly pokývne hlavou. Vypadá to, že ani Miko nemá v úmyslu zrovna navazovat nová přátelství. Vrátím se pohledem k vlčici a uvědomím si, že stále držím její dlaně. Pustím ji a ukročím hlouběji do pokoje. Prohrábnu si vlasy a nenuceně se zazubím. "Tak co teď?" |
| |||
Před ošetřovnou Především Ysea S trochu vyplašeným výrazem se zarazím. Asi jsem to podala špatně... "N-ne, tak jsem to nemyslela..." Jsem v tomhle vždycky tak špatná... Chvíli se motám ve svých myšlenkách, abych to vysvětlila správně. Její odpověď i následná otázka na andělku jen přidá do chaosu v mých myšlenkách. Přehrávám si v hlavě náš rozhovor v knihovně a snažím se najít nějaké vysvětlení. Na co ale nedokážu přijít je to, jestli je taková, protože chce nebo protože jí to nutí. A pokud jí to nutí, vadí jí to vůbec? Snaží se s tím bojovat? "Já jen... Za tu dobu co jsi tady, tak mám pocit, že tě vlastně vůbec neznám a to mě trochu děsí..." S tím sklopím pohled do země a ruce spustím volně dolů. Postřehla jsem, že kočičák zmizel. "P-promiň. J-je to všechno moje vina..." Nesnažím se zastavit slzy, které již kapají na podlahu. |
| |||
Před ošetřovnou Ysea, Sukui, Luis, Aine Naježí se mi chlupy na hřbetu a celý ocásek. Sklopím uši. Ani nedutám a poslouchám jejich rozhovor, až mě z toho bolí drápky, když se baví o trhání nehtů. Jakmile si všimnu Luise, okamžitě k němu přeběhnu a tentokrát mu skočím kolem krku. Chlupy stále naježené. Jakmile jsem v bezpečí u něj, začnu se trochu třást. |
| |||
Před ošetřovnou Sukui, Ysea, Max Hned po mě přijde ještě ten kočičí kluk a zeptá se druhé dívky na pírko. Trochu nechápavě na ni pohlédnu, snažila jsem se jí pohledem vyhýbat tak jsem si toho ani nevšimla. Nestačím se pak ani divit co se děje jí pírko bere. A ještě jí za to kára jako malé dítě. Jistě se už znají, jinak by si to přece nedovolila. Nebo já tedy rozhodně ne...ne teď. V té své druhé podobě bych si tím nebyla tak úplně jistá. A rozhodně to zkoušet ani nechci. Každopádně mi tím odpoví na otázku jak anděl přišel ke svému zranění. Stalo se mu to jen tím že ona vzlétla? Vytřeštím oči hrůzou i překvapením zároveň, až mi spadne brada. Jak velká je jen její dračí podoba? Tedy jen hádám že je drak, protože má šupiny jako má Nybe. Její vysvětlení toho pírka mi není tak úplně jasné ale nebudu na to raději nic říkat. Rozhodně bych s tím ale taky nesouhlasila. Rychle se zase vzpamatuju a přestanu na dračí slečnu zírat. Pak se ale dračice obrátí s otázkou na mě. Vyplašeně se zajíknu a udělám rychlý krok zpět. Křídla znovu přitáhnu v naději že je je schovám ale zafunguje to asi stejně špatně jako kdykoliv jindy, takže vůbec. "C..c...cože?" Vykoktám nechápavě. "J...jako nehet?" rychle se ohlédnu za levým křídlem. "To nevím, snad ne!" odpovím rychle, přičemž horlivě kroutím hlavou. Nemůžu říct že bych věděla jako to asi může být, peří mi nikdy nikdo netrhal. A zlomeninu vedle? Jenom z představy že bych měla mít tak zraněná křídla na mě jdou mdloby. Na to taky rychle zakroutím hlavou, ještě důrazněji. |
| |||
Jídelna Především Grimgull, všichni v jídelně Grimgull projde kolem mě a posadí se. Vrátím se pohledem na děvčata. Je vidět, že už by mohl být klid. Rozejdu se směrem k pultům s jídlem, vezmu si prázdnou sklenici a karafu krve. Otočím se do jídelny a pozorně se podívám, kdo kde sedí. Můj pohled se zastaví na Grimgullovi, rozejdu se a posadím se o pár míst vedle na židli. Nechci se mu nijak vnucovat. Do prázdné sklenice si naliji krev a pomalu ze sklenice upíjím. Mé zadni pavoučí nohy se neustále dotýkají podlahy. Tak a teď snad konečně bude chvilku klid, hlavně si musím hlídat čas, abych na hodinu nepřišla pozdě. |
| |||
Jídelna Yqi, okrajově Grimgull, Aliana Spokojeně se ušklíbnu když mi ork ani nijak neoponoval a jen poníženě sklonil hlavu. Trefa do černýho. Nebo spíš teda do zelenýho. Tím klesl ještě víc. No vážně jak hluboko může ještě klesnout? Moc už asi ne, ten se za tu chviličku stačil dostat skoro na dno. Yqi souhlasila že nemá cenu a přestalo z ni doutnat. Takže to nebyly jen tak obyčejné šípy. "Aha, hmm" zamručím zamyšleně. "Tak když nefungují emoční útoku tak nějaký ten fyzický už určitě musí zabrat" prstem ukážu na ten její magický toulec. "Z toho můžeš udělat jakýkoliv šíp ne? Tak třeba třeba nějaký co by jí trošku... víš, štípnul" navrhnu ironicky aby bylo jasno že nemyslím "jen trošku". "Ale už jsi jí teď jednou varovala, nechceš to přece dělat pořád" připomenu ještě. "Už teď to nevypadá že by tě brala nějak moc vážně." "No a když zkusí utíkat..." kouknu ke skupince a zvlášť na holku o které teď byla řeč. "I když na to je asi moc blbá...no tak třeba nějaký co paralyzuje nebo něco podobného. Co je lepší když tvoje kořist nemůže utíkat a jen beznadějně čekat na konečnou ránu" otočím zpátky k Yqi s nadšeným úsměvem. |
| |||
Leonor, Kimero, okrajově skupinka před ošetřovnou Jako kdyby ta nána pitomá vůbec nepochopila co jsem jí říkala má ještě tu drzost odmlouvat. Však ono jí to přejde. A když ne... Než však stačím říct nebo udělat něco dalšího rozhodne se do toho vložit chlupatec. Jako kdyby snad neměla mít dost starostí s raněnými. Tak jen děvenku zpražím nevraživým pohledem než se otočím k chlupatému. "Jestli chceš ohánět tresty začni laskavě jinde!" odseknu na to jeho vměšování a ukážu na dvojici na zemi. Konečně se tak ale dostaneme k přenosu raněných na ošetřovnu. A on při tom zřejmě špatně pochopil mojí výhradu k nabízenému kouzlu. Nešlo mi totiž ani tak o krajní situace jako takové, jako spíš o to že to nebylo kouzlo které by bylo právě spolehlivé na delší dobu na kterou bych ho potřebovala. Navíc by to bylo snad teprve po druhé co bych se o něj pokoušela. Neobtěžuji se to však vyjasňovat. Bylo ale ujednáno, on vzal vlka, já spálenou a ona půjde sama. I když by mi vážně udělalo radost jí tam odvléct klidně za vlasy. Když odložíme raněné na ošetřovně on se hned ochotně vydává pro další, tentokrát prý do jídelny. Na první den tak na ošetřovně skončilo překvapivě hodně studentů. Jen ty které bych tam viděla nejraději zůstaly bez úhony. Po opuštění ošetřovny se jen krátce zastavím u skupinky na chodbě. Zdálo se že mají nějaké neshody. A vypadá to že je to kvůli...andělskému brku? Opravdu? Vážně roní tolik slz pro jediné peříčko? Malichernost! S tím můj zájem opadl. Po této kratičké zastávce se vydám do koupelny pro rychlou očistu. Naštěstí se se nemusím obtěžovat se svlékáním, mé brnění jednoduše zmizí. Osušky následně taky není potřeba, kapičky vody se vypaří v zašlehnutí pekelných plamenů. Také na sebe vezmu svou druhou podobu, která je k nepoznání od mé skutečné, démonické podoby. Dokonce aura mojí démonické moci je potlačena. Cestou přes chodbu do pokoje nechám ještě změnit louži s tajícími kousky ledu v oblak páry který se po jednom silnějším poryvu větru rozplyne v chodbě. Třísky svých dveří jen odsunu stranou. Budu si muset vyžádat nové. Pro zatím to však nechám být, nejprve je na pořadí snídaně. S těžkým srdcem ze sebe nechám zmizet oblečení a obleču se do toho obyčejného které mi tady bylo přiděleno. Jistě, padlo sice na míru, ale nebyla to ani zdaleka taková kvalita na kterou jsem byla zvyklá. Nad tím že není magické se raději už ani nezamýšlím. Převlečená do školní uniformy tak vyjdu na snídani. Jak procházím kolem jen koutkem oka zahlédnu démonku v pokoji. Zdá se že má intimní chvilku s chlapcem tak je nebudu rušit. Sejdu dolů do jídelny kde si jen krátce prohlédnu osazenstvo, do rozhovorů se však zatím nepouštím. Případně jen někomu pokývnu na pozdrav. Napustím pohár čerstvou krví a usadím se kousek od okna (E58). |
| |||
Jídelna Hlavně Lilith, Yqi, Alysa, Kristy Poznámka bledé o tom že nemám žádnou čest mě hluboko zasáhne. Mezi mými lidmi je tohle ta nejhorší urážka která se dá někomu říct, máme pro to i slovo, jenže nechci vytvářet větší konflikt a ještě kdybych to udělal, tak bych byl pokrytec. Proto jen mírně sklopím hlavu a mlčím. Mezitím mi malá osoba vysvětlí, že to pro ni opravdu je normální situace. Při tom se i podělí o tom jak vypadala její předchozí škola. S tím se podstatně uklidním a můj výraz zesmutní. “V tom případě je mi vás upřímně líto. Protože tohle by nemělo být pro nikoho normální. A je mi líto že jste si toho prožila tolik, že vám to tak připadá.” Ta s tělem talbuka si podle všeho vzala moji otázku špatně, jelikož ji zapulzují rohy a začne z ní stoupat kouř. Přesto mi ale nic neřekne. Aspoň se ale celá situace nějak vyřešila a ty dvě na sebe neútočí. Otočím se k ní a mírně se pokloním. “Pokud vás moje otázka urazila, tak se moc omlouvám. To jsem opravdu neměl v úmyslu. Chtěl jsem jen vědět proč se tahle situace stala. Jestli mi nechcete odpovědět, rozumím a nebudu vás proto nutit. Doufám že budete mít příjemný zbytek snídaně.” Poslední větu směřují i na všechny ostatní. S tím se vrátím na své místo a ponořený ve svých myšlenkách začnu konečně jíst. Fialové a její pavučině nevěnuji nijak moc pozornost, ale to jen proto že už tolik nevnímám okolí. |
| |||
Jedáleň Aryania “Nie je za čo...toto je iba maličkosť...“ Trochu sa usmejem a zas je vidieť moje kovové zuby. “Kde som k tomu prišiel ? Vyrobil mi ju jeden priateľ, ale cítim k nemu skôr taký otcovský vzťah. A ani človek zas tak docela nie som. Som anomaloid. Bytosť stvorená z anomálie. Nejakej trhliny v časopriestore, alebo tak mi to hovoril aspoň profesor Metallo...“ Trochu mi následne klesne úsmev a ja sa pozerám na stôl, pomaly si vzdychnem a pokračujem: “Vieš... ja som väčšinu života bol zavretý v laboratóriu a tam ma všelijako skúmali. Prakticky som tam žil. Mal som tam izbu, alebo ako to oni volali: Zabezpečovacia miestnosť pre humanoidné subjekty, ale bol tam aspoň profesor Metallo. Ten sa o mňa staral a nakoniec aj vďaka nemu som následne začal pre tú firmu pracovať a potom som prišiel na túto školu, aby som sa naučil niečo nové, niečo čo je za hranicami firmy. Tak to bude asi všetko. A čo ty ? Chce sa ti rozprávať o sebe ?“ Následne sa pozriem na Aryaniu s otázkou visiacou vo vzduchu. |
| |||
Jídelna Grimgull, Alyssa, Lilith, ostatní okolo Odfrknu si, poté zatnu zuby a v růžkách mi zapulzuje energie. Z jeho slov odkapává posměch a urážka a od mých kopyt začne jemně stoupat v točitých kudrlinkách tmavý dým. Udělám krok jeho směrem a musím držet všechny své nervy a sebeovládání, abych neponičila uniformu svým zvětšením. Když promluví Lilith, je to jako hojivý balzám. Trávit čas jsme spolu začali náhodou a je to někdo, kdo mi opravdu hodně sedne. Očividně si... jak je to slovo... přátelé? Ano, přátele budu muset hledat mezi démony. "Máš pravdu. Vždyť už se věnuje něčemu jinému..." promluvím tedy nakonec a založím luk abych se mohla věnovat své snídani. "Nějaké nápady, co by fungovalo jako větší varování? Děs s ní ani nehnul... A ani se tomu nesnažila bránit..." Cukne mi ocas, když se vedle odehrává rozhovor o zranění v první hodině. Jeden zraněný za hodinu? To je ještě slušné skóre. Někdy může být i celá škola mrtvá. Hodlám je ale nadále ignorovat, když neumí poslouchat. |
doba vygenerování stránky: 1.423238992691 sekund