| |||
Dívčí koupelna – jídelna Yqueuas, Dolly, Grimgull Vykonám ranní očistu a pak se dívám jak se umývá Yqi a jak se potom snaží usušit, když pak Yqi odchází tak nevím jestli mám počkat nebo jít napřed, ale nakonec se rozhodnu jít na snídani s tím že se tam setkáme. Když dorazím do jídelny tak si všimnu Yqi ovšem něco mně na ní zarazí a tak přijdu o něco blíž abych si jí prohlédla pozorněji. Potom dojdu až ke kentaurce a oslovím ji. „Ahoj Yqi co to máš na sobě? Myslela jsem si že pokud se někdo může vyhnout tomu nesmyslu s uniformou tak jsi to ty.“ Ano předtím jsem ve škole neřešila tak triviální věc jako je uniforma, ale spíš to že nic neumím. Ne že by to vypadalo tahle, spíš lépe tohle vypadá jako jeden styl, s tím že uniformy pro dívky obšlehly podle uniforem pro kluky akorát přidaly sukni. Vypadá to že se na tom moc nenadřeli, vybaví se mi rozhovor v jídelně na téma uniformy od toho kluka ze kterého se pak stala dívka. A to že máte sukni neznamená že jste žena, ale třeba že jste Skot. Tak tohle byl dobrý vtip musím ho později použít až se budeme bavit na tohle téma. Potom však zjistím že hoří stůl zeleným plamenem a dodám k Yqi. „Promiň hned se vrátím ...“ Dojdu až ke stolu a k tomu zelenému plamenu a chvíli ho pozoruju než nadšeně zatleskám. „Tohle je skvělý, vážně jak jste to udělali?“ Oslovím toho kluka a to divné zelené stvoření nečekám však až mi odpovím a položím hned další otázku protože dostanu jistý nápad. „Dokážete ho udržet než najdu něco co bych si na tom mohla opékat?“ Ani teď nečekám na odpověď a pak se rozeběhnu k pultu kde se pokusím najít něco vhodného na opékání a případně i něco čím bych to mohl držet abych se k tomu ohni nemusela moc přibližovat. Ano hoří stůl, ale já ho nezapálila. Když se mi podaří najít klobásy tak se s nima vrátím ke stolu se zeleným plamenem, pořád však zbývá najít způsob jak je opékat. |
| |||
Kúpeľňa-Chalanská Izba č.13-Jedáleň Všetci, ktorí by sa mohli vyskytnúť v priestoroch kde akurát som. Idem sa umyť, potom, čo už sa to chlpaté klbko rozhodlo, že mi nebude visieť na nohe a vrátim sa do izby, kde sa prezlečiem do uniformy, pripravím sa, zoberiem I.C.O.N. so sebou a idem do jedálne. Keď prídem do jedálne, tak si naberiem na raňajky rožky so syrom a šunkou. K tomu nejaký čaj. Najprv sa len tak poobzerám, že kto tam je a pokiaľ ma niekto neprizve k sebe, tak si sadnem iba na nejaké náhodné voľné miesto a začnem jesť. Ak si všimnem horiaci stôl, tak len pozdvihnem obočie a pokračujem v jedení s jednou rukou a s druhou držím a obzerám I.C.O.N. Malú čiernu kocku, od ktorej sa jemne odráža svetlo vo farebnom spektre. Vyzerám zamyslene a stále mám pod očami tie čierne kruhy z nedostatku spánku. |
| |||
Knihovna - Pozemky Ysea, Relliel Na všechno, co pak ještě padne, se již jen usmívám nebo s úsměvem přikývnu. Ohledně jejich radikálních řešení se usměji poněkud posmutněle, ale již se v tom nevrtám. Stejně ničeho nedocílím. Alespoň ne teď… Nakonec jsem donucena svůj pohled odtrhnout. S lehkým ruměncem přijmu rámě a mlčky dojdeme ven. Souhlasně pokývnu na její pokyny a nadšeně čekám na její proměnu. Když to chvilku trvá, sleduji ji s povzbudivým pohledem. Poté, co jí vidím v celé její velikosti, div mi nespadne brada. Páni… Nadšeně se otočím na Relliela, abych zjistila, co si o tom myslí. Dojde mi, že mám stále zaháknutou ruku v té jeho. Okamžitě zrozpačitím, ale naštěstí se na mě nedívá. Když si ale všimnu jeho postoje a upřeného pohledu, nemůžu si pomoci a zahihňám se. Ys skloní hlavu a já jen přikývnu, že můžeme. Vynese mě na svůj hřbet a vzletí. Kolem mě duní vítr od křídel a přece jen jsme docela vysoko, takže jen vidím, ale neslyším, jak se Relliel překotí. S obavami pozoruji jak se zmenšuje. Snad mu nic není… |
| |||
Knihovna - Pozemky Sukui, Ys Varovný pohled jsem nezaregistroval, jak jsem utopený v jejích očích. Pak přijde ten návrh a mne se na tváře opět přikrade úsměv. Milady mě chce s sebou. Jak příhodný můj příchod sem byl. Když Ysea promluví, jen lehce kývnu hlavou na souhlas, vzhledem k tomu, že nechci pohled odlepit. Poté se však rozejde, takže Sukui nabídnu rámě. Ať již přijme nebo ne, doprovodím je ven. Po cestě ven a venku zachovávám mlčení, pokud samozřejmě Sukui nebude chtít o něčem hovořit. Povytáhnu obočí když Ysea zmíní, že je poněkud větší než ostatní draci. Nakonec jsem za toto varování rád já. Nečekal jsem, že tak MOC výrazně větší. I když jí chvíli trvalo se proměnit, chápu to, vzhledem k jejím proporcím. Snažím se udržet jakoukoliv důstojnost a potlačit své překvapení. Minimálně strnulostí a upřeným pohledem se to však dá určit. A také tím, že jsem si neuvědomil, kvůli zaražení, ten jednoduchý fakt toho, jaké poryvy budou provázet její vzlet. Instinktivně před sebe dám ruku, abych si ochránil oči, ale nohy mi ujíždí na trávě vzad. Pokusím si pomoci křídly, ale jakmile je dostanu od těla, plocha nabere vzduch a se mnou to napřed smýkne směrem nahoru a potom vzad. (36%) V tento moment nejsem schopen manévrovat, ani řádně vybrat svou srážku se zemí. Nehledě na to, že mě od nepřirozeného ohnutí dozadu ukrutně bolí křídla. Ve vzduchu hodím jakýsi neobratný kotrmelec, než se za hlasitého křupnutí rozplácnu na zemi. |
| |||
Knihovna - pozemky Rozzářím se nadšením když přijme můj návrh na to jít se proletět. Po přibližujícímu andělovi šlehnu varovný pohled. To že jsem ho neoškubala když nás před chvilkou smiřoval přece není znamení aby si nedržel odstup nebo že jsme snad přátelé. Vždyť bych nemusela udělat snad ani krok a mohla bych mu rozdrzit krk jako suchou větvičku. "Když nebude překážet" pokrčím rameny na to že ho chce zapojit. Vlastně je to spíš rada pro něj, protože jestli si myslí že budu brát ohled na to kde kolem mě si zrovna plácá křidýlky tak se šeredně plete. Vyjdeme kousek před školu kde jí dám znamení aby počkala. "Až budeš připravená tak mi řekni, pomůžu ti nahoru" poučím jí stručně předem. Pak už se totiž domluvíme jedině pokud bude pokládat otázky na které se bude dát odpovědět buď ano nebo ne. Potom už se vznesu kousek nad zem a vyletím tak o desítku metrů dopředu dál od stromů a keřů před školou. Po prvním metru se ale zastavím a otočím na okamžik zpět k Sukui. "A ještě jedna věc... nezapomeň že jsem o něco větší než ty které jsi viděla předtím v jídelně, tak ne že se vylekáš" upozorním s úsměvem než pokračuji dál. Je to přeci jen už celkem dlouho co mě viděla v dračí podobě a ještě to bylo jen krátce. Taky bude první i poslední komu něco takového nabídnu. A kdyby s tím za mnou někdo přišel, jen bych se mu vysmála. Obočí svrastěné soustředěním. Chvilku trvá než přeměna vyjde. Vznikne napětí které jsem úplně neplánovala. Ale přece se povede. Normálně bych se nesnažila tolik, ale teď nechci kazit plány. Musím se v tom zlepšit, takhle to přeci nejde. Konečně přeměněna pak skloním hlavu k Sukui a zadívám se na ni jedním dračím okem. Jen jak řekne zvednu jí telekynezí na záda, mezi první pár křídel. V podstatě ale sedí na mém štítu, o ostré šupiny by se totiž jinak nepěkně zranila. Do vzduchu vzlétnu jak nejplynuleji jen dovedu aby měla co největší pohodlí. Poryvy větru zvedají prach, ohýbají stromky a lámou jejich větve. Trochu jim tu pocuchám zahrádku. Sukui raději dál nenápadně přidržuji, aby náhodou nespadla. Vyletím vysoko nad střechu školy a obloukem zamířím k lesu. Je to jen poklidný let a spíš by se dalo říct že jen tak plachtím a udržuji výšku. |
| |||
Jídelna Hlavně Dolly Ten plamínek co jsem vyvolal musel Dollyho zaujmout, protože se přisune blíž a ještě se na mě vesele usměje. Pak napodobí moje pohyby a nejen to. Dokonce vyvolá veliký plamen, mnohem větší než jsem kdy stvořil já. Jenže to ho muselo vyděsit natolik, že přepadnul ze židle a plamen omylem hodil na stůl. Ten se začne okamžitě šířit a já teda nemám moc čas čekat. Proto rychle strčím ruku do ohně, abych se přímo napojil na jeho energii. Sice něco takového nedělám poprvé, ale tohle je jiné, horší. A tak se musím držet abych nekřičel bolestí, zatímco my plamen spaluje ruku a žíly na dané ruce se zvýrazňují a zelenají. Když už jsem na oheň napojený, pokusím se ho vtáhnout do sebe a vstřebat (86%). Jenže se šíří rychleji než ho dokážu vsát a tak ho pouze zpomalím (možná i zastavím). Otočím se na Dollyho, zatímco pokračuju ve svém úsilí. “Potřebuju aby ses napojil na oheň a začal ho vtahovat do sebe. Ty jsi ho vyvolal, takže máš s ním větší spojení než já, proto do něj ruku snad strkat nemusíš.” Řeknu mu skrz zuby s tak klidným výrazem jak to jen jde. |
| |||
Nybe, Miko Jak tam tak Miko a Nybe stojí v objetí, dostane Nybe neukojitelnou touhu se proletět. Beze slova se pustí Miko a vyběhne přes společenku na balkon, ze kterého se odrazí a pak už neexistuje nic jiného, než příjemný vánek proudící kolem jejích křídel. (Nybe - létáš v humanoidní podobě, dokud nenapíšeš... Je jen na tobě, jestli nepřijdeš pozdě na hodinu - je to tvoje odstavení z děje ;) ) |
| |||
Posun na Luny okrajově Alyssa, Rubus Trochu se vzpamatuju když se jídelna začne vyprazdňovat. Taky už musím pryč. Nechci jít úplně s davem, naopak se chci vyhnout kamu jen můžu. Nacpu tak do sebe alespoň něco k jídlu, i když nemám vůbec chuť. Cestou si pak z chodby ještě vezmu svoje kufry než se schovám v pokoji. Potřebuju být sama. Potřebuju si srovnat a smířit se s tímto co se stalo. Že by to ale šlo nějak dobře říct nejde. Jedna moje část se snažila přemluvit tu druhou že jsme se s Lailah vlastně ani neznaly tak dlouhou a že jsme toho jedna o druhé vlastně zase tolik nevěděli. Druhá oponovala zase tím že jsme toho měli dost společného...i z toho mála co vím a že byla vlastně první moje kamarádka. A takhle se to točilo pořád dokola. Taková známá písnička. Pere se ve mě zlost s žalem, takže ani nevim jak se mám vlastně cítit. Zkusím se tak raději rozptýlit a vybalit si. Bohužel toho ale nemám zase tolik takže jsem s tím celkem rychle hotová. Mezi věcmi najdu i svůj prsten s ohnivým rubínem od mamky. Ten mi vždycky přinášel útěchu a mnohokrát mi pomohl když bylo potřeba se ukrýt před démony. Jistě by mi pomohl i teď, ale stydím se nasadit si ho. Vždyť si to ani nezasloužím. Doslova po hodinách úmorného soustředění a snažení se mi přece podaří proměnit se nazpět. Jak zmizí všechna ta nenávist a vztek které mi do té chvíle ani na chvilku neopustili, rychle se navrátili výčitky svědomí co jsem komu za celou tu dobu řekla, jak jsem se chovala nebo komu jsem ublížila, nebo jen ublížit chtěla. Vážně mě děsí co všechno jsem napáchala. Jak už to tak většinou bývá všechno se mi vybavuje příliš živě. Když už se mi během víkendu podaří konečně usnout, je to spíš vyčerpáním ze všech těch vzpomínek které mi neustále hýří myslí a je to spánek sotva na pár hodin. Pro jídlo se zastavím většinou jen krátce a beru jen to co můžu sníst buď po cestě zpátky do pokoje nebo mi to v pokoji neudělá nepořádek. Koupelnu se taky snažím navštívit co nejpozději a nejlépe když už jsou ostatní v posteli. Školní budík hlásící nový den zaspím. To až křik na chodbě mě vzbudí. Nechci se jim motat do jejich sporů. Převleču se do školní uniformy, hřebenem si upravím rozcuchané vlasy a nervózním přecházením sem a tam počkám až se to venku uklidní. Když už se rozhostí klid a za dveřmi se ozývají už jen tlumené hlasy přece se odvážím pootevřít dveře a opatrně vykouknout na chodbu. Uleví se mi když za dveřmi nevidím nikoho. Jak se ale podívám dál chodbou uvidím Alyssu se kterou jsme se viděli předtím ve společence...a taky když tehdy měli ten střelecký souboj. Okamžitě se mi vybaví co jsem řekla a hlavně na co jsem v tu chvíli myslela. A všechna barva mi z tváře zmizí. Zhluboka se nadechnu a svižným krokem vyrazím chodbou přes kousky ledu a kolem ní. Pohled zabodnutý do země, ale ne protože bych nechtěla uklouznout ale aby se naše pohledy nestřetly. "Promiň mi" špitnu jen když procházím kolem Alyssy. Potom raději ještě víc přidám do kroku abych se dostala z chodby co nejdříve. Oddechnu si až cestou po schodech. Doufám že si nepamatuje co se událo. Opravdu nechci mít s nikým potíže. Už jsem skoro u jídelny když za nedalekými dveřmi ucítím čirou andělskou moc. Jen ať si mě nevšimne. Nechci se s ním střetnout o nic víc než s démony kterých tu je až příliš. Jen po pár krocích do jídelny se zarazím. Od myšlenek o andělech a démonech mě vytrhne stůl v zelených plamenech. Co to je? Vždyť jim hoří přímo před nosem. Není to tak že by zrovna chytil plamenem...nebo se jen rychle šíří. Nerozhodně cuknu zpátky ke dveřím. Měla bych pro někoho zaletět, ale už mám vážně hlad. Těžko se ale něčeho najím když jídelna vyhoří. Raději se dlouho nerozhoduji a rovnou vyletím chodbou ke kabinetu profesora. Byl démon, takový ze kterého mám obzvláště špatný pocit a jistě bych ho vycítila kdyby v kabinetu byl. Jsem vlastně ráda ze za nim nemusím. Tak ani nezahýbám a pokračuji dál. Dál až k ošetřovně. Tam už bohužel nedokážu předem poznat jestli někdo je nebo ne. Nebo jestli s tim dokáže pomoc. Někdo to ale přeci vědět musí. Sotva složím křídla vejdu. "Prosím, v jídelně hoří stůl!" vyhrknu poplašeně na Rubuse. Nervózně z něj odvrátím pohled. Ani k němu jsem totiž nebyla zrovna přátelská. |
doba vygenerování stránky: 1.5478050708771 sekund