| |||
Jídelna Grimgull, Dolly, všichni ostatní I na mé tváři se usadí po jeho první otázce poněkud překvapený výraz. O to víc se prohloubí, když se přese mne nakloní ke karafě. To se skoro přišpendlím k opěrce židle a vydechnu až v okamžiku, kdy se opět usadí. Roztržitý pohled široce otevřených očí teď - asi z šoku toho, jak se na pár chvil zrušil osobní prostor - nechávám v jeho tváři. Haló?! Peklo volá Qhesoth! Co blázníš?! Je to jenom tělo, takových si viděla... tohle je možná zelené, ale co?! Prostě je to také jenom maso a kosti! Znovu nasucho polknu a pevně svírám opěrky židle. Ani po jeho druhé větě a ujištění se můj postoj ještě chvíli nemění. Napětí ve tváři, i tonusu svalů, by se dalo využít jako slušně připravená tětiva luku. Nechce krev... nechce krev!! Zamrkám a vypustím z plic i jakýsi velmi tichý povzdech, zatímco se mi uvolní ramena a poprvé se mi do tváře dostane cosi jako polovičatý úsměv - asi jako když mi pravý koutek chytne křeč. "Měl podobné..." A prstem nestydatě ukážu na jeho kly/tesáky: "... zuby. Jen shora. Marcos... Dovysvětlím mu svůj pochod mysli a pak ruku stáhnu, jak se k němu pomalu i natočím tělem a bradou ještě kývnu k té karafě. A pak prsty zabubnuji jakousi rozpačitou melodii na opěrku židle. "Takže...." Zatěknu k němu pohledem a pokývám si u toho hlavou v onom gestu: to máme dnes ale krásné počasí, že? "... otázky... myslím tím, že jsi... jste? Že jste měl otázky?" Oči mi semtam ujedou k těm jeho, mnohem častěji však přejíždějí po jeho těle - u krku, klícní kosti, sem tam na ruce. Podobná stavba těla. Humanoid. Na první pohled prostě jen vetší člověk se zelenou kůží, Qhesoth. Dokonce se zaměřím i na pulsování tepny, která vbíhá po straně krku a přivádí kyslík do mozku a porovnám s klasickým tempem lidské tepové frekvence, či potřebu nádechu - dle toho jak se zvedá jeho hruď. (54%) |
| |||
Dívčí koupelna hlavně Miko "Hmm...S tou energií sama nevím, ale povídám že jsem si to dělala celý den" zopakuju pořád nadšeně. Má pravdu že s tou energií je to trochu divný ale asi se mi v tom nechce zase tak nimrat. Ať už jsem ji vzala kdekoli, jsem si jistá že neni nic jiného k čemu bych ji využila raději. Tohle byla určitě ta nejlepší možnost...ani mě vlastně nenapadaj žádný další. A se Shrey pokračujeme dál. "Fakt? Kvůli ní? Hmmm. Já už ani nevím, vím jen že si zmínila rohy a já nevěděla proč když plán byl co nejvíc se přiblížit lidem" takhle nějak to myslím bylo. Ani Miko si koukám není úplně jistá jak jsme se k tomu předtím dostaly. Její smích se Shrey číslo dvě okomentuju jen mumlavím "fakt pecka". Druhá Shrey se ale taky zdekuje a Miko pak taky souhlasí se snídaní. Skoro jako po másle jak říkají člověci. Vystřelím z vody hned za Miko. Ta se hned začne klepat jako osyka. "Tak co ti je?" zeptám se nechápavě. Nastavím jí ruku abych jí mohla kdyžtak chytit kdyby se rozhodla sebou seknout. "Zase taková zima tady není..." vlastně není zima vůbec. Snad správně odhadnu že to je tím že se musela vzdát teplíčka. |
| |||
Jídelna Qhesoth, Dolly Rohatá je stále stejně vyděšená jako předtím. Už silně uvažuju nad tím, že odejdu, aby měla klid, ale pořád se jí potřebuju na pár věcí zeptat. Cosi mi zamumle o společnosti, jenže jí pořádně nerozumím nebo jsem ji jen nepochopil. Zase není moc ochotná se mi podívat do očí, až nakonec se naše pohledy konečně zase střetnou a ona vyhrkne že neví kde jsou zásoby krve. Rozšíří se mi oči překvapením a chvíli jen na ni koukám. “... cože? Proč by mě měla zajímat krev?” Podívám se směrem kam jí ucukla hlava a všimnu si nádoby. Nahnu se abych se do ní podíval a pak si k ní čuchnu. Ano, to je krev. Potom se otočím zpátky na rohatou a něco ve mě prostě klikne. “Počkat, nemyslíte si snad že jsem sem přišel abych vypil vaši krev, že ne? Pokud ano, tak se moc omlouvám. Nevím sice proč vás to napadlo, ale pokusím se aby se to už nestalo.” |
| |||
Jídelna Grimgull, všichni ostatní Když se posun talíře zastaví, nebo lépe řečeno když narazím na odpor, vyšlu k němu tázavý pohled a když je mi objasněna situace, tak začnu svou nabídku opět až bolestivě pomalu stahovat zpět k sobě a lehce u toho kývnu. Takže krev nevypadává ze hry... Situace jak z animované grotesky, jak u toho mám otevřenou pusu, kterou se snažím chytit vidličku s vajíčkem, které odpadne cestou, takže už sklapnu rty jen kolem prázdného příboru. Což odkvituji zmateným pohledem nejdřív na vidličku a pak ho zaseknu na tom kusu míchaného zlata na desce stolu. Skvěle, Qhesoth.. skvěle! Imaginární ďábel na rameni se určitě za břicho popadá. Už natahuji prsty k odklizení kusu jídla, když padne další věta, jen kolem vaječného žmolku sevřu články a odkašlu si, jak ho odklidím na lem talíře a odložím vidličku způsobně vedle. Tak teď jsi to vážně zachránila. V duchu si pogratuluji k antré vhodné šlechty, než pohled odklidím kamsi k jeho krku. A ještě chvíli mlčím, než trhaně přikývnu a pak rychle zavrtím hlavou. "Myslím tím, že mi nevadí... společnost?" Ruce stáhnu do klína, kde si je začnu žmoulat. Čím dál lepší! Co to s tebou je, holka?! Hlubší nádech a už si to i moje oči míří k těm jeho, odvaha sama! "A netuším kde jsou tu zásoby krve, tohle si přinesl... Marcos!" Vypadne ze mě to co mě tíží - tedy můj zajisté naprosto správný úsudek, že jde zelený po krvi, nedejsatan po té mé, že ano! Bradou i cuknu ke karafě s pohárem, která po upírovi z rodu Ortegů na stole zůstala. |
| |||
Jídelna Qhesoth Nejdřív se mi rohatá vyhýbá pohledem, ale nakonec se stejně na mě otočí. Z jejího výrazu je jasné, že ji moje přítomnost není moc příjemná. I přesto si sednu vedle ní na židli, kterou mi nabídne. “Moc se omlouvám jestli vás děsím. Opravdu jsem to neměl v úmyslu.” Řeknu ji s lehkým úsměvem. Zastavím ji talíř když ho ke mě sune. “Děkuji, ale mám vlastní.” A kývnu na svou mísu s jídlem. “Pokud vám tady vadím, klidně okamžitě odejdu. Jen jsem se vás chtěl zeptat na pár věcí.” |
| |||
Jídelna Grimgull, všichni ostatní Z přemítání nad tím, zda-li opravdu držíme stráž nad hříšnými dušemi, nebo si jen cosi nalháváme, mne vytrhne až okamžik, kdy se mnou zelený spojí pohled. Div na židli neposkočím, když si až po krátkém okamžiku uvědomím, že se jeho oči střetli s těmi mými. Co to prosatana vyvádíš, Qhesoth? Jako kdyby ti snad měl někdo tady odpovědět, koukej se srovnat! Čert ví jak to vůbec je! Pohled strhnu ke své snídani, byť periferním pohledem tu humanoidní horu stále sleduji, urputně u toho ale začnu šťouchat do vajíček, která mám na talíři. Prostě jsem najednou hrozně moc zaměstnaná! Ou.. ne ne ne... Až vidlička zaskřípe na povrchu talíře, jak sebou opět cuknu, když si uvědomím jak blízko se najednou ocitne. Dýchej, třeba míří úplně jin... Hlavu otočím přesně opačným směrem, než ze které je položena otázka o přisednutí, jako kdybych snad čekala, že se někdo v poslední chvíli zhmotnil kus ode mne a svalovec mluví na někoho jiného. I my v pekle máme přece právo na zázraky! Jakmile ale do mozku přiteče informace, že vedle mne opravdu nikdo nestojí a přisednutí bylo myšleno k mé osobě, otočím se pomalu na mluvčího. Vzhledem k jeho výšce se mi pohled nejdříve zasekne někde u jeho pupíku a pak je to scéna jak vystřižená z béčkového filmu, když můj zrak pomalu ale jistě stoupá k jeho tváři. Hmpf... Kdyby mé oči měly bělmo, možná by vypadaly i nevinně, takhle prostě jen... vypadají poněkud více otevřeny, trochu jako rty. Není to plně spadnutá brada, ale jisté ohromení ten výraz asi přeci jen vyjadřuje. Kde ten se tu vzal?! Co to probůh.. upír? To ne... ten měl zuby seshora... Přesně tohle se mi honí v hlavě během toho trapného ticha, které panuje přitom, jak si ho prohlížím - a v ruce držím vidličku, jejíž zuby se dotýkají talíře. Jeden by mohl říct, že je to pohled až komický. Dělej něco, Qhesoth! Zaklapnu pusu a volnou rukou pomalu odsunu z místa kam se chce posadit svůj kožený váček s dívčími nezbytnostmi a nasucho u toho polknu. "Prosím..." Vysoukám ze sebe, jak uhnu pohledem k té prozatím volné židli, alespoň nějaké slušné gesto, no ne? A pak lehce vykolejeně nasměruju vidličku tak nějak poslepu k puse, jak se periferně snažím stále zachycovat jeho pohyby - ne že by byl s jeho rameny přes celá záda zrovna přehlédnutelný. Pije také krev? Má hlad?! Znovu se děsně nenápadně - což mi nikdy nešlo tak napůl otočím k těm tesákům, které mu trčí ze rtů a skoro samovolně k němu přistrčím svůj talíř s toasty. Pud sebezáchovy, nebo projev dobré vůle? |
| |||
Jídelna především Luis a Max "No pak mě jedině napadá ještě jeden způsob, kde není přítomna žádná voda, ale bude to trochu divné." Povím Luisovi poté co okomentuje můj návrh ohledně vykoupání Maxe, když spí. Nejlepší by bylo jej prostě hodit do vody, nebo něco podobného, ale jelikož to má jít po dobrém, tak je to mnohem složitější. "Zítra přiveď Maxe ke mě na pokoj a uvidíme, jak na to bude reagovat." Celkově si myslím, že to pro Maxe bude trochu šok, ale pořád lepší než koupání. |
| |||
Jídelna Dolly, Qhesoth I přes výhružky a jasné projevy toho, že tady nejsem vítán, mi nezmizí úsměv z tváře. Na konec nemám ani moc příležitost se zapojit, což nakonec je možná i lepší. Přece jenom můj hlavní důvod sem jít, bylo se ujistit že je všechno v pořádku. A nakonec se ukázalo, že to jsou jenom přátelé kteří se pohádali, takže bude nejlepší, když si to vyřeší mezi sebou. Když už všichni z trojice odejdou, tak se narovnám a zachytím urputný pohled rohaté, směřovaný na mě. Prohlédnu si ji a zamyslím se. Že by byla jednou z nich? Celkem na to vypadá. Potom už si dojdu k pultu s jídlem a naplním si mísu slaninou, šunkou, salámem, paprikou a salátem. Poté co mám nabráno jídlo si dojdu k rohaté. “Throm-Ka. Bude vám vadit když si tady sednu?” |
doba vygenerování stránky: 1.2832510471344 sekund