| |||
Jídelna především Max nebo Mersi Usměji se nad myšlenkou, jak to s ním Mersi řeší. Já jsem jakékoliv domlouvání se s Maxem vzdal už před čtrnácti dny. Když mi na otázku, jak se jmenuje zavejská Fufík a na jednoduché otázky jako odkud je mele absolutní nesmysly, tak to jednoho přestane bavit. A většinou nemá problém s tím, co pro něj rozhodnu. Bránit mu ale nebudu, třeba bude mít většího štěstí než já. Hodím po Mersim podezřívavý pohled, když nezní moc jistě. Po prvním propíchnutém volském oku, jenž se snaží jíst vidličkou to vzdám a odložím svůj příbor do svého talíře. "Teď jsme tě vykoupali a oblékli do čistého, půjč mi to," promluvím na Maxe pomalu a vezmu mu vidličku z ruky. Pokud je potřeba použiji svůj nůž abych naporcoval jídlo na malé kousky a nakrmil ho. Nakonec mu na vidličku napíchnu slaninu a vidličku mu vložím do rukou. "Opatrně," upozorním ho důrazně a dám se do svého jídla, vynechám samozřejmě nůž od masa. |
| |||
Jídelna rozpačitá slečna Povytáhnu obočí, když mi odpoví ticho. Avšak to spadá do šoku. "Dobrá tedy," potvrdím její objednávku, "není zač, slečno." Pokývnu jí hlavou na její krkolomné díky. Poté se již vydám k pultu s jídlem. Naleji si plnou karafu čerstvé lidské krve a vezmu si pohár. Pro nově příchozí slečnu vytvořím obložený talíř snídaňového výběru, držím se kontinentálních pravidel moderních hotelů své doby. Několik toustů a nějaký červený džus na zapití. Vzhledem k tomu, že je toho tolik, nesu svůj výběr zpět ke stolu telekinezí. Pro soustředění mám zvednutý jeden dlouhý prst ve vzduchu, pod jídlem. Když se vrátím ke stolu, naservíruji snídani před příchozí slečnu a sám se opět usadím na své místo. "Dobrou chuť," popřeji jí, zatímco si sám naliji do poháru krev a lehkými doušky ho vyprázdním. Jakmile se krev dotkne mého patra, mé šedo-stříbrné oči se slabě rozzáří fialovou září, jak se mi celé duhovky zabarví do fialové. |
| |||
Jídelna Především Luis a Mersi S úsměvem Mersimu rozhodně kývnu na souhlas. Podám Luisovi svůj talíř, který když nesu, tak soustředěním plazím jazyk bokem, abych to nerozsypal. Vyhopnu mu zpět na ramena. Jakmile nám položí talíře na stůl, hopnu na židli a okamžitě začnu jíst. Už se chystám vzít si první sousto do tlapky, když přede mnou přistane vidlička a lžíce. Sklesle stahnu ruku od talíře a poslušně si vezmu vidličku. Jsem s tím schopný sníst téměř všechno až na slaninu. Ta mi nejde napíchnout, takže vidličku odložím a vezmu jí do tlapek. Kdo se na mě podívá, může si všimnout, že i když to jím vidličkou, tak jsem stejně zamazaný všude, jak mám velké kusy a okusuju to z vidličky. Teď mám i masné tlapky. Olížu si čumáček a tlapky od mastnoty. |
| |||
Klučičí pokoj č. 2 - Jídelna Grimgull, všichni v jídelně "Jsi stejně hodný jako můj otec," usměji se na něj s trochu nostalgickým výrazem. Přikývnu na souhlas. "Už jsem tě zdržoval dost, pravda," řeknu a na tváři mi už opět sedí můj pozitivní úsměv, "vzhůru tedy," a s tím jako první vykročím z pokoje. Avšak ohlédnu se, jestli jde taky a počkám na něj, než půjde taky. Zamířím dolů do jídelny, kde se za dveřmi zastavím a podívám se na něj. "Kam si chceš sednout?" |
| |||
Jídelna Marcos, všichni ostatní Na židli se usadím lehce prkenně a ještě hmátnu po svém váčku, skoro jako kdybych si myslela, že mi ho chce bělovlasý sebrat. A nebo prostě také jenom proto, že mi to dodává pocit jakéhosi uzemnění. Ale do jsem abych soudil, že? Nádech, výdech... nejsou o moc jiní, než obyčejní hříšníci, tak co tě tak vyvádí z míry, Qhesoth? Nakonec pohled zvednu k tomu jeho a v židli se vykloním, aby ten posed byl pohodlnější. A... inu, mlčím. Ještě jednou, vítejte v klubu trapného ticha. A pak zamrkám, jak mi i ruka samovolně pustí državu. Aspoň něco je podobné tomu, jak je to doma... "Hmm... toast?" Povytáhnu obočí, pro pozorovatele mimo mojí hlavu to může vypadat jako výzva pro mne... Skvěle, výbornej výběr... toast. Skvělý. "Díky... Vám?" Dodám ještě až překotně rychle, jak si uvědomím jeho vykání a ve vzpomínkách zalétnu na předvíkendvé setkání s profesorem. |
| |||
Jídelna jen Sukui Jakmile cukne z mých rukou tou svou, prohrábnu si volnou rukou vlasy a druhou si položím na hruď v oblasti srdce. Podívá se kamsi pryč. Rád bych zjistil, na koho že to hledí, ale nechci s ní přerušit tento intimní okamžik. Trpělivě čekám, až zpracuje tuto mou náhlou a velmi štědrou nabídku. Mívám takový efekt a to především na smrtelníky. Je tak rozkošná, takhle rozpačitá! Trochu pozvednu jedno obočí a můj úsměv se ještě rozšíří. "Nikdy jsem nevěřil, že by mohla být nervozita takto kouzelná. Přesvědčila jste mne o opaku, mylady," promluvím, když konečně promluví. Snažím se chytit pohled jejích hvězdných očí, nicméně mi s nimi utíká. Ovšem, nevydrží se na mne dívat. Je to taková sladká jahůdka. "Samozřejmě, někdo tak krásný jako Vy jistě již má plány. Buďte ale té dobroty a ulevte mému srdci... Prozraďte mi své jméno..." s tím se zvednu a jestli mne nechá, znovu jí vezmu za ručku, abych jí mohl palcem přejet po prstech. |
| |||
Jídelna především Gill a Relliel Cestou moc nevnímám, co se děje kolem mě a div že se nerozběhnu. Do reality mě vrátí ten dotyk, který mě na místě zastaví, jinak bych do něj narazila. Úsměv mi opadne. Vyděšeně se podívám na pokleknutého anděla, ale hlavně na mojí ruku, za kterou mě drží. Instinktivně s ní ucuknu z jeho sevření. Když sdělí svojí nabídku, s panikou vyhledám Gilla pohledem. Všimnu si, že se na nás dívá opřený o stůl, ale nejsem nyní ve stavu, abych se nad tím zamyslela. Chvilku tam mlčky stojím, než mi to dojde. Nevěřícně se podívám na svou ruku. Nic se nestalo. Ale... Jak? Proč? Uleví se mi a okamžitě mi dojde, jak dlouho již musí čekat na mojí odpověď. Na tváři se mi okamžitě objeví rozpačitý výraz. Na co se to ptal? Něco o snídani. Ano, už vím... Nedokáži se mu dívat do očí, tak raději koukám na své ruce, které opět nervozitou žmoulají sukni. "Umm... P-promiňte. Je to od Vás velmi milé, ale m-možná jindy..? N-někdo na mě již čeká..." Tohle není tak úplně pravda, ale potřebuji s ním mluvit. Těknu pohledem na Gilla. |
doba vygenerování stránky: 1.3444969654083 sekund