| |||
Jídelna Ysea Skoro zalapu po dechu když pořádně nahlédnu do její mysli a ten pocit který mi radil nepouštět se dál zmizí a okamžitě mě pohltí nesnesitelná chtíč cítit bolest. Když jsem pustila ruce z Ysei, slezla ze mě a jen se přesunula na stůl hned naproti mě. Z její mysli se tak stejně vůbec nic nedozvím, protože se nedokážu soustředit na nic jiného, jako by všechno ostatní prostě přestalo existovat. Jediné co teď zůstalo je neúnavná snaha uspokojit se. Drásat si kůži z tváří až na holou kost čelisti, z rozervaného hrdla krátce zabublá krev v dalším slastné výdechu. Moje krev se rozstříkne kolem ale teče jen krátce, než se zranění zase zacelí. Otevřené rány jen chviličku nepříjemně štípou než se zase, téměř okamžitě zacelí a bolístky jsou pryč. Prsty nebo lolty se zkroutí i za pomoci telekineze a v doprovodu odporného praskání kostí do nepřirozených uhlů. Několik prstů dokonce skončilo na podlaze nebo na stole, spolu s další krví. Nic ale není dost, sotva je pustím abych pokračovala v něčem jiném, ty co mi zůstaly se začnou zase rovnat a bolest rychle odezní. Ale moje chtíč i přes všechno zůstává. Chci víc, víc a víc. Chci jí všechnu. A čím déle strávím na kousku tím déle se v ní můžu vyžít než zmizí. |
| |||
Jídelna Jigme,Mersi Ten kluk se představí jako Mersi a podá mi ruku, má to jeho jméno něco znamenat? Nevím odněkud mi to jeho jméno přijde známe i když to zase tak moc řešit nebudu. Potřesu mu rukou a pak je tu zase Jigme a jeho chování které ho neopustilo ani teď když je v démonské podobě a protože mně představí tak se nemusím představovat já sama. Posadím se aby se mohl posadit i Jigme a pak se rozhodnu věnovat tomu čeho jsem si všimla už předtím. „Co se stalo s tím náramkem který si měl předtím?“ Ano i jeho brnění je teď jiné ovšem mám pocit že jeho náramek měl co dělat s jeho podobou. Myslím nejsem si tím jistá na druhou stranu tohle asi nebude dobrovolné. Zeptala bych se ho na to, ale tady nevím jestli to je vhodné. "Nebo bude lepší zeptat se o čem jste se předtím bavili?"nervózně si uhladím sukni zatnu prsty obou nohou a poklepám jimi o podlahu. |
| |||
Chodba - Jídelna Kelly, Ulgge, Shaba a ti v jídelně Když dvojice v podání Kelly a Ulgge vyrazí, nikterak se ne za nimi nerozbíhám. Nechám si pěkně odstup, jak se ještě na pár okamžiku zavrtám chlapci do zad. Nic? Mlasknu, tiše, v podstatě se to může ztratit v krocích, jak ’ochutnám’ vzduch, který za sebou zvíří. Můj výraz se ještě o něco více podmračí, jak nenajdu zhola žádnou známku toho co hledám, nebo co jsem čekala že najdu. Takže z nebe nespad. To je to jediné, co dokážu vycítit, vše ostatní je nad (nebo pod?) moje rozlišovací schopnosti. A když dojdeme znovu do místnosti za vchodem, zavěnuju pozornost tomu co mi vlčice ukazuje. U toho se znovu obejmu rukama. Uh.. tak to doma je rozhodně větší teplo, co Qhesoth? Zdá se, že realita mne dostihla. Adrenalin a jistá míra stresu zřejmě opdadla, jak se do mě zakousne místní chlad. Holt jsem zvyklá na trochu toho přitopení pod kotlem, jak se říká. Krom husiny se však má chladná nelibost, na kterou by se musel jeden zaměřit, nijak neprojevuje, rozhodně ne třesavkou - alespoň ne zatím. "Díky." To je to jediné co ze mě vypadne a to ještě tak nějak mimochodem, poděkování a rozloučení v jednom, zřejmě. Navíc ještě zády k té dvojici, jako kdyby naše společná cesta a zdvořilosti právě teď nabraly konec. Dvacet dva... Udělám pár kroků k nástěnce, přičemž se umně vyhnu jakémukoliv fyzickému kontaktu, a začnu si ji prohlížet, přesněji onen plánek bzdovy. Zvednutou dlaní se vztyčaným prstem pak začnu přejíždet po papíru, dokud se nezastavím na svém pokoji, nebo tedy tomu co mi byl přidělen. Pokud i poté ona dvojička hrdliček, a průvodců v jednom, zůstane na místě, nevěnuji jim moc pozornosti. Kmitnu pohledem ke stupním dveřím, přes rameno. Tohle prostě není doma, Qhesoth... není to doma. Nepatrně zavrtím hlavou, zkousnu si spodní ret a s následných hlubokým nádechem a výdechem se rozejdu ke dveřím za kterými se dle vlčice, a vlastně i mapy, nacházela jídelna. Než vůbec vkročím promnu si zátylek rukou. No tak fajn, co bude čekat tady? ’Spolužáci ti budou svědčit, někdo kdo řeší podobné problémy jako ty...’ Jistě.. jistě. Stisknu kliku snad o něco prudčeji, než bych bývala chtěla, takže i můj vpád do místnosti působí možná o něco rázněji, ale kdo ví jaké jsou v těchto končinách zvyky.. já to rozhodně nevím. Tímto antré však skoro vrazím do postavy stojící za nimi. "Co tu k čertu..." Vyletí ze mne v podstatě jako naučená reakce drzé 117ky, než se zaseknu a jako dnes už po několikáté, udělám dva kroky zpět, plosky bosých nohou s kapkami bahna nevydají naštěstí žádný zvuk. A než vůbec zvednu pohled k tomu narušiteli soukromé zóny, uhladím si látku sametových šatů ve fialové barvě, které na ramenou drží jen tenká ramínka - někdo by snad mohl říct, že model ze všeho nejvíc připomíná noční košili, tvary těla totiž až tolik neodhaluje. Teprve pak zvednu pohled na humanoida před sebou, skoro až v otázce, jako kdybych snad čekala omluvu a nebo možná royal přivítání. Kdo ví co výraz s pozvednutou bradou a rukama skříženýma před tělem znamená, že? Možná taky jakousi obranu. To si musí přeložit druhá strana konfrontace. |
| |||
Jídelna, chodba Dojedla jsem a tak se rozhodnu že zatím s nikým mluvit nebudu, sice mně napadne Hope, ale pak to opět zavrhnu protože nechci aby mně viděla v této podobě. Takže vezmu svou krabici a vydám se k nástěnce. Dobrá kde je můj pokoj. Roztáhnu křídla a použiju prach aby mohla krabice ve vzduchu levitovat zatím co hledám kde je můj pokoj. Můj pokoj má číslo 11 takže krabice přestane levitovat a já jí uchopím a vydám se ke svému pokoji, nemám chuť s nikým mluvit a stydím se za svůj vzhled. Doufám že se mi podaří nají někoho kdo mi pomůže opět ve změnu v dívku dřív než to vyprchá. Tohle je vážně obtěžující a do toho ještě ta buzerace s uniformami ... Z mých ne zrovna veselých myšlenek si všimnu že se na chodbě něco děje a tak se zastavím dostatečně daleko abych zjistila co se děje a jak se mám zachovat. |
| |||
Jídelna, chodba Potom co se najím vstanu, vezmu svou krabici a vydám se do haly abych zjistila kde mám pokoj. Čas na seznamování přijde poněkud později nejdřív se rozhodnu nějak zabydlet. Položím krabici než se mi podaří najít můj pokoj je to číslo 21 takže opět zvednu krabici a pak se vydám ke svému pokoji dokud na chodbě nenarazím na něco co se tam děje. Zastavím se v dostatečné vzdálenosti a pokusím se zjistit co se tam děje než se rozhodnu jak budu postupovat. |
| |||
Chodba před kabinetem Tarneyho Ulgge, Qhesoth Ještě než stihne novinka reagovat, uhnu s pokynutím hlavy démonce, která jde do kabinetu. Nicméně novinka se ani nepředstaví a radši zírá na Ulgge. Ne, že bych se jí divila, ale trocha slušnosti by neuškodila... Vypadne z ní jediné slovo a to jídelna. "Tak pojď," pokynu jí a rozejdu se chodbou k jídelně, nepouštíc Ulggeho ruku. Jak se k ní otočím zády, jen prokroutím oči. Občas lituju, že jsem na všechny tak moc hodná... Zastavím se před jídelnou. Ukážu jí dveře do jídelny, kde najde nástěnku s mapkou a kudy na pokoj. |
| |||
Chodba před kabinetem Tarneyho Qhesoth, Kelly Vrátil bych ruce za hlavu, nicméně mne Kelly chytí za ruku, takže se v podstatě od ní nechám vést. Na tváři se mi opět usadí klidný poloúsměv. Dopadlo to vlastně ještě lépe, než jsem čekal. Když mne Kelly představí, pokývnu nové hlavou. Někoho by mohlo znervózňovat, když na něj někdo takhle zírá, nicméně já jsem mistrem trpělivosti. Její upřený pohled jí oplácím klidným, možná trochu duchem nepřítomným, pohledem nad úsměvem. I když momentálně přes všechny ty pachy, co se na mne zachytili při roztříkávajícím se úmrtí spolužáků NŠÚ, skákání skrze pukající zem plnou lávy a horké páry, je poměrně těžké z mého osobního pachu něco zachytit, není nikterak krytý. (84%) Může tak zachytit slabý hint elementární magie a zvířete, jestli na to má správný čich. Když se rozhodne, kam chce jít první, nechám vést Kelly. |
| |||
Chodba před kabinetem Tarneyho Ulgge, Kelly, Shae Zaslechnu ještě vlčici jak si vymění slovo či dvě s učitelem a jen se zlehka podmračím. Nakloním hlavu k straně a pak si stisknu předloktí, než se otočím znovu k jejímu hlasu. Nicméně pohled mi, spíš než na ni, padne opět na dlouhána vedle ní. Mimoděk od té dvojice poodstoupím - o půlkrok bosých nohou, jak po jejím představení nechám tmavé zorničky viset na bělovlasém. Hezky beze slova. Klub trapného ticha asi nabírá nové členy. Odkud jsi pro všechny ďábly světa spad? Chřípí na zátylku se mi po hlubokém nádechu, kterým se snažím zachytit jeho pach, začne stavět. Skoro jako kdyby stál na druhé straně barikády, než já? (88%) Už by se mi snad z hrdla vydralo jakési podrážděné zavrčení, to ovšem přeruší až průchod dívky. Udělám další krok vzad a ruce spustím podél těla, zatímco dlaně párkrát otevřu a zavřu. Tohle není zákopová válka, Qhesoth... na strany se tu zřejmě nehraje. A když už se oči odlepily z bytosti, sjedou na jejich spojené ruce a pravé obočí mi vyletí o něco vzhůru, než se podívám zpět na chlupatku. To mi ovšem zrovna dvakrát dlouho nevydrží, hlavu otočím směrem do chodby kamsi ke knihovně, kudy mě prvotně vedly kroky, a pokrčím holými rameny. Stoupnu si na jednu nohu, druhou položím na nárt, zřejmě abych eliminovala dotyk studeného kamene. "Jídelna." Periferně mi přeci jen oči sjíždí k prapodivnému páru - uznejme si to, k bělovlasému, jak si ruce opět spojím za zády. |
doba vygenerování stránky: 1.4117150306702 sekund