| |||
Jídelna Ysea, okrajově Jigme Ještě se mi nestalo že bych měla pocit který by mi říkal abych někomu nečetla myšlenky. Vždycky to buď šlo, i když třeba těžce, nebo to nešlo. Rychle se proto při téhle neznámé reakci zase stáhnu pryč. Bylo na ní vidět že se jí nechce moc věřit že jsem vážně holka. Do mysli už jsem jí raději nahlížet nechtěla ale nejsem hloupá. Možná by mi mělo být jedno jestli mi to někdo věří nebo ne ale přece se mě její nedůvěra dotkla, stejně jako její zkoumavý pohled na mém těle. Nikomu jsem ještě nemusela něco takového dokazovat a teď by to šlo taky těžko. Chtěla jsem si na tom dál trvat i když sama řekla že je jí to jedno. Tak proč si mě tak prohlížela? Jestli ona byla zmatená tak já už jsem pak úplně mimo. Od toho tématu pak úplně odbočí když spokojeně chválí horko. Proč chtěla víc tepla, vždyť už takhle je to ostatním sotva k vydržení. Nevadilo mi že si všechno vzala pro sebe, tak nevím co jiného po mě chtěla. Rozhlédnu se myslí po ostatních v jídelně pro pomoc. Co mám v takovéhle chvíli dělat? Jediný s kým jsem tady měla nějaký delší rozhovor byl Jigme na druhé straně stolu. Ale něco mi říká že ten se mi bude chtít spíš vyhnout po našem posledním setkání v jídelně. Hlavně tom nepříjemném pocitu který jsem mu způsobila když mi pomáhal s jídlem. Ucítí tak jen naléhavou pozornost něčí mysli ale než se stačím soustředit dost na to abych mu mohla něco sdělit vytrhne mě z momentu Ysea. Těžko říct jestli to ale dokáže poznat a přiřadit si to. Nejistě ucuknu před jejím náhlým dotekem, ale pak se přece poddám a trochu nemotorně ji tedy položím ruce kolem pasu, nejistá jak vlastně na to. I když mě ten varovný pocit její mysli prvně odradil, zároveň taky posílil mojí zvědavost o to víc když chtěla obejmout. Možná proto mi to nakonec stejně nedá a nahlédnu přes ten odpudiví pocit, který opět přišel, do její mysli. |
| |||
Jídelna Jigme Pokývnu hlavou s ústy do rovné linky. Nevím jestli mám být rád, že jsem to poznal, nebo naopak ne, jelikož jde o smutek. Myslím, že vhodnější je druhá možnost, ale rovná linka je nejlehčí. "To je mi líto. Musí to být hrozné." Rasismus je jen pouhý strach a předsudky, které vyvolávají nenávist. Jedením z účelů mého rodu bylo, aby tohle už nebylo. Žádný rasismus, žádné války. Už nikdy. "Omlouvám se. Utěšil bych tě, ale bohužel nevím jak na to... Mohu ti však nabídnout, že tě zbavím smutku, nebo jej oslabím, i když o to stát nejspíše nebudeš hádám." Povím nakonec, jelikož smutek je sice něco s čím je lepší se vyrovnat, ale na první den se myslím moc nehodí. Avšak každý se mu chce podle všeho postavit a moci se jej zbavit je sice lákavé, ale jak již vím, tak emoce jsou důležité. I strach. Uvidím jak se rozhodne. Pokud si chce svůj smutek prožít, tak je to něm. |
| |||
Jídelna Mersi Trochu rozpačitě pohodím hlavou a opět ve výplňovém gestu upravím prsty ofinu. "To je to tak znát?" zeptám se spíše řečnicky a nechám opadnout úsměv do smutného výrazu. "Jednak se mi přesně to, co jsem řekl stalo a stále mi to přijde nespravedlivé do dnešního dne... Bylo to dost rasistické gesto a na začátku rozhovoru, který mohl skončit přátelstvím..." složím ruce na stole a trochu nepřítomně se do nich zahledím, "a jednak mi to opět připomnělo, že po tolika letech jistě budou všichni mí přátelé a rodina dávno mrtví. Přeci jen, ač se můžeme dožívat úctyhodného věku, tři sta let to není." |
doba vygenerování stránky: 1.430083990097 sekund