| |||
Průůůůžkum a potom ossssetžovna! především Shizei a všichni na ošetřovněRůzně poletuji, abych měla dobrý výhled, prstem si poklepávajíc na bradičku. Tahle banda nikdy nezklame. Potom se otočí na mne. "Ay ay!" křiknu nadšeně, vzhledem k tomu, že to znamená, že jsem přizvaná do chaosu. Vyrazím napřed nahoru, kde se toho moc neděje, k mému zklamání. A taky žádní chlupáši. V prvním patře toho taky moc není. Prosvištím tedy do sklepení, než obkroužím školu a vrátím se do přízemí, kde proletím místnosti. Nakonec přeci jen dorazím na ošetřovnu. Vykulím oči. To by bylo mažlíkování teď... Zastavím se hoovřit vprostřed místnosti. "Všude špoušta čákanců, blbě vypadající dva v márniči - i když není divu v márniči že jo - a dva zapatlaní v tělosvišně vedle. A má kžídla!" dodám důležitě, jako kdyby to snad mělo někomu něco říct. |
| |||
Merlin, Gwen, Lyla, Gany, Rara, Aryania, Maid, Remmi, všichni cestou a na ošetřovně Další útok se nekoná a liány se začnou stahovat za dalších otřesů školy. Zamračeně se podívám směrem k druhému zasaženému chlapci. Bohužel nezvládám být na dvou místech zároveň a i částečná proměna v takto malém prostoru by byla nebezpečná. Naštěstí se o něj záhy stará další ze studentů. Na jeho dotaz jen pokývnu hlavou a zaklidím zbraně zpět do sayí. Následně již zvedám zraněného studenta do náruče. I přes můj zásah je na kraji života, to se dá cítit a je to vidět i dle jeho bledé pokožky. "Proleť školu a zjisti kde jsou další zranění," vyzvu Raru dost nekompromisním tónem. "Prosím postarejte se o Maidku," vyzvu pro změnu vílu, zatímco kolem kráčím dlouhými rychlými kroky. "Jestli můžete být užiteční na ošetřovně, následujte mne," vyzvu obě příchozí dívky, ptající se na pomoc. Školou v podstatě proběhnu. Protáhnu se kolem dvojice na chodbě na ošetřovnu, dlouhým krokem překračujíc louži krve z které sálá teplo. Poněkud ho ovšem zastiňuje teplo sálající z dívky v chodbě. Na ošetřovně to vypadá, jak kdyby tu někdo spustil řetězové destrukční kouzlo. Díra ve zdi, rozlámané lůžko, všude krev a jí podobné substance, nehledě na ošetřovatele a lékaře, kteří vypadají hrozně. A to mírně řečeno. A pak je tu díra ve stropu. Jsem si poměrně jistý, že vím, kam vede. Překonám ošetřovnu dalšími rychlými kroky, abych odložil chlapce na volné lůžko. "Provedl jsem první pomoc, je na tom ovšem velmi špatně," informuji do prostoru léčitele. Nejsem si jistý, kdo z nich je vlastně ještě schopný léčit. Když začne opadávat adrenalin, ztěžka se opřu o kraj lůžka vedle zraněného. Nejsem tak vyčerpaný, aby mne to více postihlo, ale pln energie také zrovna nejsem. |
| |||
Chodba 1.patro Lyla, Ary, všichni v chodbě Jdu s ní až ke staršímu muži a nechám Lylu mluvit. Snad už je po všem. Z mého zamyšlení mě vytrhne dívčí hlas. Otočím se k ní, abych viděla, kdo to je. Páni, další víla. “Ahoj jsme. Tohle se tu děje častěji?” Koukám na ni trochu nechápavě, kvůli tomu, že ještě před chvilkou zde byly liány, které se snažily studenty pozabíjet. |
| |||
Márnice - Chodba před ošetřovnou Abby, Oberon, Eric Vypadá to že ten nový nakonec přece měl nějaký způsob jak se o sebe dokázal postarat, vlastně ne jen o sebe ale i o toho druhého. Nebo…tak to alespoň znělo. O co přesně se snažil nebo jestli se mu to podařilo nevím. Ale poděkoval tak snad. Už nekřičel bolestí a horká místa která měla zůstat kde mě držel se taky vytratila. Ani jeden z nich se ale nezvedá ze země. Měla bych dojít pro někoho kdo dokáže opravdu léčit, a možná je i dostat pryč odsud. Cesta ze sklepení teď není tak jednoduchá jako cesta tam (66%). Jediné na co se bez své vize můžu spoléhat jsou poslední zůstatky tepelné stopy která na chodbě ještě zůstává když tudy procházel. Taky si ještě pamatuju kudy jsem šla. Vím kudy. Prostě za energiemi které jsou na ošetřovně. Nejde to přímo, zdi mi překáží a ze všeho nejobtížnější je to z ven laboratoře, dál už to docela jde. I když po, slepu nesnažím se jít o nic pomaleji nebo opatrněji než normálně. Nechávám se vést podél stěny na kterých zůstávají stopy tam kde jsem se dotýkám. Na ale ani tak se to neobejde bez bolestivého pádu na schodech. Naražené koleno mě nijak netrápí, stejně se zranění zahojí hned. Louži přede dveřmi neobcházím a s švachtáním to vezmu rovnou přes krev. Ta zase začíná dráždit v nose a odvádět od důvodu proč jsem tady. Zastavím přede dveřmi, než abych je úmyslně rozrazila abych si získala pozornost těch uvnitř obrátím se k postavě stojící na chodbě. Naléhavě na něj zamávám aby šel se mnou. Ještě ukážu zpátky do chodby kam se mnou má jít. Snad pochopí co se mu snažím říct a půjde za mnou rovnou. Domluvit se s ním telepaticky by nejspíš nebylo jednodušší. Ne s tím kolik je vedle raněných. Už s těmi dvěma jsem měla problém předat smysluplnou myšlenku. |
| |||
Nybe, Aine, Ysea Před budovou to vypadá, že se něco děje. Netrvá ale dlouho a liány se začnou stahovat. "Myslím, že již můžeme přistát." odpovím dračici. Přeci jen, i když jsou záda jen bolavá, není to moje terapeutické sofa. "Jste v pořádku?" pošlu myšlenku dívkám dole, když nad nimi prolétáme. I když to vypadá, že jim nic naštěstí není. (pozn. vypravěče - doplnění hodů: 50%+40%+16%=106%, léčení trvá o něco déle, ale Aine je kompletně vyléčena) Jakmile někde přistaneme, je mi jedno kde, opatrně se protáhnu a předstoupím před dračici, abychom na sebe viděli. "Děkuji, slečno Nybe. Musím říct, že svoji iluzi zvládáte dost dobře. A ten magický kousek se taky vyvedl dobře, moje záda můžou povídat," uchechtnu se. "Jestli se na to cítíte, můžeme pokračovat v hodině." |
doba vygenerování stránky: 1.5686500072479 sekund