| |||
Jídelna Jigme Jak jsem očekával, tak jsem svými slovy vyvolal více otázek, než odpovědí. Raději jsem to tedy utnul. Možná jednou povím co jsem zač, ale ne tady a teď. Už takhle toho o mě ví více, než by měl. Ona touha se svěřovat je opravdu problematická. Měl bych se jí pokusit odstranit, ale na to budu potřebovat vhodný subjekt. "To rád slyším." Opravdu. Mému poslednímu společníkovy jsem lezl opravu hodně na nervy, podle cukajícího oka a toho pohledu, který měl, když jsem se chtěl zeptat na něco dalšího. Podívám se na Jigmeho udiveně. "Z toho co vím, tak to funguje vždy něco za něco. Pomoc za službu, něco hodnotného, nebo sexuálního. Slyšel jsem sice o nezištnosti, ale měl jsem to za výmysl sci-fi." Tak přeci svět funguje, nebo ne? Vše má svou cenu. Pokud někdo někomu pomůže, tak očekává, že od něj pak něco může chtít na oplátku a dotyčný nemůže říci ne, jelikož je dlužen a pokud se pokusí říci ne, tak jemu jeho blízkým bude vyhrožováno smrtí. "Mojí obranou proti nepříjemnostem je většinou zmizet, nebo odvést pozornost." Povím opět sklesle. "Doufám, že se nenajde nikdo, kdo by kvůli tomu dělal nepříjemnosti." Založím ruce a podívám se dolů na své nohy. |
| |||
Jídelna Mersi Lehce přivřu oči, jak zpracovávám pravděpodobně upřímnou odpověď na svou převrácenou otázku. Pokud by nestárl ve třech letech, jistě by nevypadal jako teenager. Chci se doptat na doplňující věc, ale když se ozve s jasným náznakem, že o tom nechce nadále mluvit, jen to setřesu pokrčením ramen. "Dobrá," zamručím na to jen a nechám to být. "Tak pokud je to jen tím, zjistíš, že jsem poměrně trpělivý tvor," usměji se na něj. Zamrkám a zatvářím se překvapeně. "Proč bych za to měl něco chtít?" "Inu, myslím že všem s trochou špetkou rozumu došlo, jak to pravděpodobně bylo," pokrčím rameny, "je to vskutku na tobě, jak to ve výsledku dopadne, já ti mohu dát jen tuhle radu." |
| |||
Chodba před kabinetem - 1. patro - pokoj 11 všichni před kabinetem, všichni cestou Pokývnu hlavou na souhlas. Stručné a jasné. Tak to mám rád. "Děkuji. Dobrou noc," popřeji všem, než se otočím a zamířím pryč. Zamířím napřed k hlavní nástěnce, abych se podíval na oba dva pokoje. Nepředpokládám, že by Max chtěl vlastní pokoj, takže se podívám, který bude vyhovoval více a ten zabereme. Vyberu nám pokoj 11 a posléze vyrazím do patra. Pokud cestou potkáme, někoho dalšího, pokynu jim hlavou, ale nezastavuji. Byla to náročná cesta a přijetí také neprobíhalo zrovna hladce, jak bych si představoval. Když vkročím do pokoje, zavřu za námi dveře a pokusím se Maxe sundat, abych ho mohl položit do postele. |
| |||
Jídelna Jigme "Díky. To bude tím, že nestárnu." Neustále se obnovující buňky. Hádám, že něco takového by mi tu možná mohl někdo závidět, ale Jigmemu jsem v hlavě jistě udělal další otazník, v podobě toho jak jsem se mohl narodit a mít už takovéto tělo. "Jednou ti to vysvětlím." Povím raději, aby jsem se vyhnul dalším osobním otázkám, které bych probíral, když už, tak někde jinde než v jídelně. "Prý dovedu lézt na nervy, ale nevím to jistě." Odpovím poněkud vesele, jelikož je to beru jako humornou odpověď, i když ne nijak moc. Humor budu muset trénovat určitě. "To toho pro mě budeš dělat opravdu hodně. Sice jsem chtěl dát otázkám utrum, ale... co za to budeš vlastně chtít?" Sice jsem se na nic už ptát nechtěl, ale moje zvědavost je bohužel silnější, než má slova. "Nic jiného nezbývá. Sice jde o neškodnou schopnost, ale poté co začali hořet, tak to muselo vzbudit mnoho neklidu." Povzdechnu si smutně. "Nějak se s tím budu muset vypořádat." Pravda by byla nejednoduší, ale pochybuji, že by tu ostatní pochopili můj strach. |
| |||
Jídelna Mersi "To je vskutku... Zvláštní... Jak to poddat... Na svůj věk vypadáš dobře," pronesu nakonec a přejedu ho zkoumavým pohledem. Teď jsem poměrně nalomený zvědavostí k tomu zjistit jeho rasu, když biologicky stárne tak rychle. "Je nějaký důvod, proč bych měl?" povytáhnu jedno obočí a podívám se na něj. I když je to poměrně přímočará otázka a její poddání by se mohlo zdáti přísné, spíše ho tím škádlím, než co jiného. "Oho, děkuji," hodím po ním dalším smirkem. Pokývnu hlavou, na jeho poslední slova a nechám si chvilku, abych si mohl připravit, jak chci vlastně podat to, co chci říci. "I na tom se dá zapracovat. Každopádně mi nevadí komunikovat v této věci za tebe. Minimálně do té doby, než se to řádně naučíš," pokývnu hlavou, "co se týče toho druhého... Možná by nebylo na škodu se omluvit a osvětlit, že to byla pasivní schopnost, pokud na to někdo narazí, či k tobě bude projevovat velkou nedůvěru." |
doba vygenerování stránky: 1.4359569549561 sekund