| |||
Zdravotnický stan Dolly Regenerovala jsem se rychle a i díky tomu jsem vnímala ruch kolem sebe. Příliš jsem po tom ale netoužila. Jediné, kvůli čemu jsem jsem napínala sluch, bylo dění kolem portálu. Trvalo to, ale přicházeli další a další. |
| |||
Pozemky - Jídelna S tím vším co se dělo kolem jsem se nedokázala pořádně soustředit vůbec na nic. Já bych to ani tak snad ani nevnímala, ale myšlenky utrpení, paniky a zoufalství ostatních na mě doléhaly ze všech stran. A tak jsem udělala jedinou věc o které jsem věděla že v takové chvíli zaručeně bude fungovat - uzavřela jsem svojí mysl aby se mi tyhle věci už nemohly dostat do hlavy. S tím jsem ale přišla i o svojí možnost vidění. Kolem mě tak vlastně zůstaly jen zářivé body energií ostatních a teplo které vydávaly jejich těla. Alespoň něco podle čeho jsem se mohla orientovat. Pak najednou zmizely i energie a zůstala jen naprostá černota. I zvuky nebo pachy byly pryč. To bylo poprvé co jsem nebyla schopná vůbec něco 'vidět'. A zároveň taky poprvé co se mně skutečně zmocnila panika. Tma trvala jen okamžik a pak se kolem mě opět rozsvítily postavy. Můj náhlý nával strachu tak rychle odezněl. Nebyl to příjemný pocit, i tak bylo zvláštně... příjemné cítit ho takhle silně sama od sebe. S z vlastních pocitů jsem většinou dost zmatená a těžko si je vlastně dokážu sama pojmenovat takže nevím jestli "příjemné" je zrovna dobrý popis. Výjimečné by možná bylo lepší. Tak jako tak to ale neznamená že bych si to snad chtěla zopakovat, bohatě se spokojím s tím když ho pocítím od někoho jiného. A taky tu byla ta věc že jsem pořád byla kluk...ne zrovna pohodlný stav. Naslouchala jsem dění okolo a stále jsem měla pocit že je kolem příliš velký zmatek a moje mysl tak dál zůstávala zavřená. Nemám jak zjistit kudy bych se měla dostat do jídelny a tak mi nezbývalo než někoho následovat a doufat že tak zrovna půjde. Můj nedobrovolný průvodce si cestou složil ruce za hlavou, a když zabočil doleva usoudím že jdu správně. V chodbě byly ještě pozůstatky energií těch co tudy prošli předtím tak si jsem celkem jistá. Trochu šmátrám a chvilku mi trvá než se mi podaří nahmatat opěradlo židle a můžu se taky posadit (57M). Teda jestli to jedna z takových židlí která mi začne hořet pod rukama, tom případě si sednu se zkříženýma nohama rovnou na stůl, zády ke dveřím. |
doba vygenerování stránky: 1.5177140235901 sekund