| |||
Nybe, Aine, Ysea Před budovou to vypadá, že se něco děje. Netrvá ale dlouho a liány se začnou stahovat. "Myslím, že již můžeme přistát." odpovím dračici. Přeci jen, i když jsou záda jen bolavá, není to moje terapeutické sofa. "Jste v pořádku?" pošlu myšlenku dívkám dole, když nad nimi prolétáme. I když to vypadá, že jim nic naštěstí není. (pozn. vypravěče - doplnění hodů: 50%+40%+16%=106%, léčení trvá o něco déle, ale Aine je kompletně vyléčena) Jakmile někde přistaneme, je mi jedno kde, opatrně se protáhnu a předstoupím před dračici, abychom na sebe viděli. "Děkuji, slečno Nybe. Musím říct, že svoji iluzi zvládáte dost dobře. A ten magický kousek se taky vyvedl dobře, moje záda můžou povídat," uchechtnu se. "Jestli se na to cítíte, můžeme pokračovat v hodině." |
| |||
Chodba 1.patra - Ošetřovna Remmi, všichni cestou a na ošetřovně Vzhledem k tomu, jak se pode mnou rapidně zvětšuje zlatá louže usuzuji, že moje štěstí skončilo někdy před dvěma lety. A to jsem myslel, že se ke mne vrací, když se tady ukázal Remmi s Rekkim. Takhle pěkně daleko. Nevím co se přesně děje, vzhledem k tomu, že jsem ke všemu zády, ale jak se nečekaně a prudce vytrhnou ostny z mého těla, škubne to se mou napřed dozadu, než mne setrvačnost pošle rovnou na obličej k zemi. Natočím hlavu a pokusím se zaostřit na Remmiho, což jde poměrně ztěžka. Přisuzoval jsem to tomu, že někam opět odletělo alespoň to jedno sklíčko, ale je to spíše tím, jak slabší a slabší jsem. Nějakým zázrakem se však stále držím při vědomí. Začnu pociťovat tlak na těle, přesně v ten moment kdy se mi začne chtít neskutečně spát. Do bezesného spánku mne ukolíbá Remmiho hlas. |
| |||
Chodba 1. patra Rara, Gwen, Merlin, Shizei, Lyla, Gany, Maid Ke Gillovi mezitím přijde nějaký kluk a mluví spolu, zatím co profesor se rozhodne zachraňovat toho shrbeného kluka u kterého klečí nějaká dívka. Což mně překvapí protože jsem to vzhledem k tomu jak na mně zapůsobil nečekala, myslela jsem si že někdo jako on přátelé nepotřebuje neboť si vystačí se svým egem. Profesor nakonec vypadá docela vyčerpaně a já se otočím opět k Raře a čekám na její odpověď, během té doby se však pro jistotu vzdálím od Gilla protože mám pocit že tohle ještě neskočilo. A můj pocit se potvrdí když se mezitím liány přeskupí a vytvoří novou strukturu se kterou zaútočí ovšem profesor se o ně opět postará. Možná by zde zabrala moje přírodní magie ovšem já se k jim nechci přibližovat. Rara potvrdí že to co obsadilo ošetřovnu jsou další liány takže se tam budeme muset prosekat, pokud tedy někdo neovládá účinnější způsob. Gill mezitím vstane aby ho další liány poslaly zpátky na zem, pak se škola opět začne chvět a zatím co sleduji zdi a čekám na další liány tak se to co zde už je začne poněkud nečekaně stahovat zpátky do učebny. Nakonec se vyškubnou i ostny z Gilla a mně se uleví když vše zmizí, předpokládám že zmizelo i to co obklopovalo ošetřovnu. Co mně však zarazí je že Gillova krev je zřejmě mnohem teplejší než by se dalo čekat, vyvodila jsem sice že Gill není člověk přesto ... co to říkal Jack o stvoření z časoprostorové anomálie? Nakonec Gill i ten kluk odcházejí a já přemýšlím co teď budu dál dělat, mohla bych se vrátit na svůj pokoj a převléknout se a konečně zout boty, Jasně předpokládám že můj problém se odkládá a až mně Gill uvidí příště tak se asi nebude tvářit moc nadšeně. Ale dobrá jsem ochotná akceptovat tu příšernou uniformu pokud mi dovolí nenosit boty. Nebo pokud na tom trvají tak by tu byla ještě jedna možnost, co ta dívka měla na nohách? Byla to jen podrážka kterou přidržoval kouzek něčeho, tyhle zvláštní boty by byly aspoň vzdušné a netlačily by se mi v nich nohy a nepotily prsty. Z mých myšlenek mně probere až příchod dvou nových dívek a tak se vydám k nim a oslovím obě najednou. „Ahoj vy jste zde nové? Tak co tomu zatím říkáte?“protože už je po všem tak se mi vrací dobrá nálada. |
| |||
Ošetřovna - Ostrůvek nikdo konkrétní Jakmile liány uvolní východ, vystřelím nejkratší cestou ven, na chladný vzduch. Což je momentálně díra ve zdi. Natáhnu na sebe zpět triko, jen, abych se hned vzápětí proměnil. Odrazím se a vzletím co nejvýš to jde. Jen chvilku ale kroužím nad pozemky, než se začnu snášet směrem k vodě. Protnu mlhu nad jezírkem a přistanu na stromu na ostrůvku. Tam se uvelebím s pohledem upřeným na zamračenou oblohu. |
| |||
Vzhledem k tomu, že se rozmlžený pohled nelepší, spíše se horší, nechám si pomoci na tlapy. Dávám ale i tak pozor, aby se chlapec nepopálil. Na to, jak je to blízko nám to zabere zbytečně dlouho času. Střihnu ušima, když zavolá na ošetřovnu. Tohle by nikdy student neměl muset vyslovit, zvláště ne o zaměstnanci. Přesto zaregistruji, jak mi fráček na těle těžkne. "Bude... Bude potřeba... Sklepení... Vážně zranění..." snažím se předat informace alespoň studentovi, vzhledem k tomu, že nemám sílu, abych zvedl hlas, aby mne slyšel některý z léčitelů. Jakmile předám tuto důležitou informaci, začnu vláčnět a ze Salazara sklouzávat, jak se pohled rozmlží úplně a upadám do šoku a bezvědomí. |
| |||
Chodba 1.patro - Ošetřovna Remmi, Gill, všichni cestou a na ošetřovně Dívky očividně jsou plné elánu pomáhat. Jen lehce ducnu hlavou o zeď, až se hádci rozutečou do stran. To je záhy přejde. Pomyslím si a podívám se do chodby, kde se Remmi činí. Poté již vyrazí mým směrem. Přijmu jeho ruku a vytáhnu se do stoje. Jdu s ním, protože vypadá, že tentokrát bude potřebovat podpořit on. Pořád jsem z nich řádně nevytáhla, cože to mezi nimi vlastně je, ale vypadá to, že je to důležité. Když dojdeme na ošetřovnu, říkám si, zda by někdo nepotřeboval trochu šupinek. Zůstávám potichu a poblíž Remmiho, abych ho případně mohla natulit. |
| |||
Chodba 1.patro Miko, Gany, Shizei, všichni v chodbě Medusy shrnutí situace je vskutku... Stručné. Gany působí jak hyperaktivní hlídací pes. Když však promluví, otočím se k ní a povytáhnu obočí. "A jak přesně by ti pomohl proti splašeným liánám?" zeptám se jí poměrně se zájmem. Než však stačíme tuto skutečnost rozebrat, liány se rozhodnou, že toho již měli dost a začnou se stahovat. Chlapci z kterého je ementál pomáhá jiný a rychle spěchá pryč. Vezme s sebou i medusu. Ustoupím jim z cesty, aby měli jak bezpečně projít. Gany to samozřejmě komentuje. "Věř tomu nebo ne, ale také mám oči," zlehka u toho pokrčím rameny a vyrazím chodbou, až když malé procesí projde. Zastavím se až u dospěle vypadajícího muže. "Můžeme nějak pomoci?" optám se, protože i tento mladík vypadá vážně zraněný. |
doba vygenerování stránky: 1.3360469341278 sekund