| |||
Jídelna všichni přítomní Tak nějak přejdu pokusy naší malé skupinky o osahání, či snad nasednutí na koně. Nevím o co tu jde, ale rozhodně mi to nepřipadá jako dobrý nápad. Kyoki budovou kráčí, jak kdyby byla doma a postará se o dveře, za což jsem docela rád. Když promluví do místnosti, trochu netrpělivě čekám, až se průvod vline dovnitř. Jakmile jsme všichni v místnosti, ozve se hlas bledého muže, jenž nás zve do čela stolu. Trochu nespokojeně nakrčím čelo. Rozhodně nemám rád výstavku. Vypadá to ale, že nemáme moc na výběr, takže se tam neochotně přesunu. Jsme vyzváni k představení a usazení. Nejraději bych jeden krok přeskočil. Květomil popojde po místnosti, ale místo aby se ujal představování první, kouká po bednách s jídlem a stoly, pro ně připravené. Když se ticho trochu protáhne, nakonec přeci jen popostoupím vpřed a ujmu se slova. "Jsem Gill. Jsem rád, že jsem byl přijat mezi vás. Doufám, že spolu budeme vycházet," pronesu a snažím se neupřímnost mého hlasu udržet na uzdě. Rozhodně jsem nenastoupil kvůli známostem a nejraději bych byl, kdyby mi všichni dali pokoj. Ale něco takového se v nové třídě přece říká ne? Kouknu na - předpokládám - profesora v tázavém pohledu, zda to takhle stačí. |
| |||
Jídelna Anthony, Gill, Jack, Kyoki, Mersi, Sukui Vyděsil jsem se. Jak Kyoki mluvila, jak se na mě dívala… Bylo to odporné. Před jejím dotekem jsem uskočil tak rychle a tak daleko, jak jen to šlo a v očích mi blýskl vztek. “Moje tělo je jenom moje!” vyhrkl jsem naučeně. “Nesmíš se mě dotýkat, zakazuju ti to!” Už nikdo, už nikdy. Nebudu ničí věc na hraní a už vůbec ne její. To druhé děvče na mě mluvilo klidným hlasem. A smutným… Dokázal jsem se podívat na tu nechutnou zrůdu bez kouska slušnosti, tak jsem nakonec vypjal síly a usmál se na ni. “To mi vyhovuje… Jak vidíš, na osahávání vůbec nejsem.” Pak ale jsem musel dodat: “Dělám a dělat budu. Jak už jsem řekl, nikdo nemá právo na cizího sáhnout. Sotva se známe, neví, kdo jsem a čím jsem prošel. A já nevím, čeho je schopná.” Páni, to byl dost možná nejdelší proslov mýho života. V jídelně pak jsem se rozhlížel po dvou zásadních věcech: mase a listové zelenině. Základ zdravé stravy. Naštěstí to vypadá, že tu všeho bude dost. Pokýval jsem sám sobě hlavou. Uniformy neřeším. Neměl bych nikomu do takových věcí kecat, ale jsem si jistej, že se do ní jednoduše nevejdu. A přijde mi stupidní. Ale je i sportovní verze, takže snad ta nebude tak hrozná. Chci zase domů, kde se nikdy nic neděje a kde mně neosahávají oslizlý žnský. Fuj. |
| |||
VŠICHNI V JÍDELNĚ Jako první se chopí slova Aliana. Upřímně bych se hodně divil, kdyby se nikdo na nic nezeptal. "Slečna Helen Buffetová," pokynu k ní rukou a nechám ji, aby reagovala na své označení, než odpovím na zbytek dotazů. Přes své bariéry téměř nepostřehnu, že Nybe promluvila telepaticky. Musím si trochu dopomoct magií, abych zvládl poskládat, na co se ptala. "Školní uniformy se nezvětšují na vaši velikost. Je třeba ji před proměnou sundat," při jejím dalším dotazu zvednu pohled k hodinám, "máme momentálně čtyřicet minut po půlnoci. Cyklus této planety je také dvacetičtyř hodinový, jestli se ptáte na tohle," pokývnu jí hlavou, "oběd bude hned, jak to tady vyřešíme, dnes není závislý na čase." Přejedu pohledem k Aryanie, když promluví. Odpovědi na její neotázku se ujme Kelly s Ulggem, takže čekám až na konec jejich malé prezentace. "A váš dotaz je...?" zeptám se nakonec, jestli se v tom neskrývalo ještě něco. Přes Tabithi jen přejedu pohledem, když se narovná, vzhledem k tomu, že nepromluvila. Než se stačí kdokoliv na cokoliv dalšího zeptat, dveře se rozrazí a v ní stojí poněkud nesourodá skupinka, kterou přes ten kousek pozemků provedl můj černý Monarcha, který na sebe nenechá šáhnout, natož aby se na něm svezl někdo jiný než já. Jen jedna dívka je v uniformě a ta nemá na rameni vyvedené K ale J. A ta zahaleká do jídelny: "Tak jsme tady!" Zvednu k nim pohled. "Výborně. Pojďte sem ke mne dopředu," vybídnu je a počkám, až se přesunou do čela stolu. "Toto jsou naši noví studenti, přijatí naším novým ředitelem školy. Buďte na ně hodní," pronesu k jídelně, než se k nim otočím, "prosím, každý se představte, řekněte něco málo o sobě a potom se usaďte ke stolu, hned vzápětí bude oběd." Poté jim nechám prostor a pokynu Shin hlavou. Ta zmizí ve dveřích jídelny a následně ušatá dívka začne nosit dovnitř bedny a valit sudy. |
| |||
Jídelna Zatím nikdo konkrétní Po celou dobu dění na pozemcích jsem ležela v trávě po boku svého čaroděje. Oba jsme si užívali vzájemnou přítomnost. Oči jsem měla lehce přivřené, nicméně smysly byly stále ve střehu a já i tak dávala pozor na vše, co se kolem dělo. Ovšem dokud se něco netýkalo přímo mé dračí maličkosti, neobtěžovala jsem se ani mrknout okem. K pohybu mě přiměje až pokyn k přesunutí se do budovy. Poměrně neochotně se postavím na tlapy a ještě neochotněji nechám Tortuna odejít ke zdravotnickému stanu. S mírným duněním se stejně jako ostatní rozejdu dovnitř. V podstatě jen následuji dav. Nemám tušení, kde se tu co nachází, takže jakmile dorazíme do místnosti, které se trochu podobá jídelně na předešlé škole, protáhnu se kolem modrého a usadím své šupinaté pozadí naproti velké míse. Pro dobro všech přítomných doufám, že ji brzy naplní. Na nikoho dalšího se už pravděpodobně nečeká a slova se ujme Tarney. Veškerý jeho projev vyslechnu bez jakéhokoliv přerušení, ačkoliv jsem poměrně zaskočená. Zaskočená... Slabé slovo. MY JSME NA JINÉ PLANETĚ? Nemám tušení, jak takovou informaci strávit. Takže.. Všechno na co jsem zvyklá tu je jinak? Vše co znám mám zapomenout? Nestává se každý den, že by vám někdo oznamoval, že vás právě kopnul do jiné galaxie a ještě ke všemu do budoucnosti. Na takovéhle věci se cítím poměrně stará. Jsem několik set let starý tvor, druh, který je starý tisíce let a teď mě jen tak někdo přemístí na jinou planetu? Co tu mám asi tak dělat? Existují na téhle planetě vůbec draci? Při té úvaze si vzpomenu na rudý kámen, který mi zdobil krk. Co Společenství? Znamená to, že už pro mě nepředstavuje žádnou hrozbu? Přešlápnu na místě a věnuji jeden netrpělivý, nechápavý pohled plný otazníků Tortunovi. Další informace mě uzemní snad ještě víc. Pohyb po škole pouze v humanoidní podobě? Taková neúcta! Co může být krásnějšího a vznešenějšího než drak? Než má šupinatá, fialová existence? Oni mě chtějí uzavřít do té dvounohé nesmyslnosti? A ještě v uniformě?! Napřímím se a narovnám dlouhý krk. Šupiny se zalesknou, přičemž z jejich ohybů vylétne pár fialových jiskřiček. To jen tak pro efekt. Doufám, že si Tarney všimne mé dechberoucí maličkosti a přehodnotí svůj úsudek. |
doba vygenerování stránky: 1.4681639671326 sekund