| |||
Škola - před portálem Probíhala jsem školou a během kratičké chvíle jsem se dostala do haly. Každým okamžikem jsem očekávala že za sebou uslyším pronásledovatelé. Ty dvě svině mě ale vůbec neřešily. Pro nikoho by nebyl žádný problém mě následovat jak jsem za sebou nechávala spousty krve. Vyběhla jsem z polorozpadlé "školy" a hned za vchodem jsem to napálila do nějakýho idiota co si jen tak postával před dveřmi. "Uhni pitomče!" zařvala jsem na něj a pokračovala dál. Vůbec jsem nekoukala nalevo nebo napravo a proběhla mezi vroucími gejzíry vody co nejdál (82%). Do bezpečí portálu mi zbývalo už jen pár metrů když jsem začala pociťovat jak mě oheň který mi doposud koloval v žilách začínal opouštět. Zoufale jsem vykřikla protože jsem věděla co přijde další a neměla jsem jak se tomu vyhnout. Ještě než jsem opět ztratila vědomí a skácela se k zemi moje zbraň zmizela v zášlehu pekelných plamenů. Nechtěla jsem o ni znovu přijít. A s ním jsem opět ztratila vědomí a skrze portál jsem se dostala v bezvědomí - sotva jsem překročila jeho hranici padla jsem k zemi. |
| |||
Před školou nikdo konkrétní Ani se nestačím vzpamatovat z toho šoku a začne sem jít horko od lávy a hořící školy. Špatně se mi dýchá, když to z téměř mrazivého vzduchu přešlo do spáleného kouře. Zem se několikrát otřese, až si z toho sednu na zadek. A pak se otevřou průrvy v zemi. Už už mám pocit, že to bude vedle, když se mi proboří půda pod nohami. (31%) Zařvu vztekem, šokem a dalšími emocemi. Dračím řevem, který by neměl vycházet z této lidské schránky. Ostatně netrvá dlouho a proměním se. Nenechám se přeci přemoci vodou! Voda je můj živel! Jak na mne dýchne vroucí pára, vrátím jí to ledovou mlhou a vznesu se. Prokličkuji mezi výtrysky a chviličku po jedné z holčičích dvounožek proletím skrz. předpokládám, že je takto veliký právě proto, abychom to mohli udělat. Pokud není za portálem kde přistát, vznesu se nad daný prostor. |
| |||
U portálu nikdo konkrétní Když vytryskne láva a začne stravovat školu, tak jen zvednu pohled, jak kdybych sledoval ohňostroj. Přičapnutý stále na bobku sleduji, jak škola rychle chytne plamenem. A do toho otřesy. Vedle mne se otevře průrva a vyvalí se z ní horká pára. (98%) Napařím si v ní trochu košili a zvednu se, abych se rozhlédl, jak jsou na tom ostatní. Tohle vypadá na zábavu. Slyším syčení vroucí vody o živou tkáň a se zájmem sleduji, jak se studenti přemáhají aby se dostali k portálu. Zlehka pohladím výtrysk vroucí vody ze země a načerpám z něj nějakou tu energii. Na tváři mi u toho sedí letmý úsměv. Přírodní živly mi nemohou ublížit. Lehkým skokem překonám průrvu, abych se měl jak dostat k portálu. Stoupnu si trochu bokem, abych mohl sledovat jak jsou na tom ostatní studenti a čekám, až v portálu zmizí poslední z nich, nebo dokud mne Tortun nedonutí projít. Přeci si nenechám ujít takovou zábavu! |
| |||
Před školou především Lailah a kdo mne slyší Ležím na zemi a jako z dálky slyším známý hlas. Jak otevřu pusu, abych hlasu odpověděla, pozvracím se do štěrku vedle sebe. Nevypadá to vábně, vzhledem k tomu, že je to plné chlupatých nožiček. A aby to nebylo dost, že jsem právě přišla o svou snídani, zem se začne třást a potom praskat. Snažím se vybičovat své síly a vstát, ale nejde se mi ani se převalit, natož vstát. Zem pukne těsně pode mnou a já začnu padat dolů. (29% - 10% = 19%) Jako poslední akt sebezáchrany zvednu luk, který se zvětšil a změnil dle mé kovové podoby (viz HP) a zaklesnu ho přes průrvu. Dolů se sesype spoustu štěrku, ale naštěstí mne luk udrží. Potom přese mne vytryskne vroucí voda. To mne naštěstí v této podobě netrápí, protože vydržím až vysoké teploty tání kovů. Ale nemůžu se zmenšit, abych se vytáhla nahoru, protože bych se spálila a v této těžké podobě mám problém se byť udržet, natož se vyškrabat nahoru. Zaklela bych, ale mám pocit, že při větším otřesu žaludku, bych znovu zvracela. S velkou, velkou, velkou.... Velkou nechutí nakonec trochu zoufale z průrvy zavolám: "Pomoc!" |
| |||
Před školou především Mayli Vyletíme ze školy, do scény jak vystřižené z apokalypsy. Tedy... Ona to asi apokalypsa je. Držím se Mayli za ocasem a hlídám, aby nás nikdo nenapadl. Rychle se vzpamatujeme a míříme dál k portálu. Když zakňučí povzbudivě štěknu. Jak se kameny rozletí, vidím, že jeden míří přímo k nám. Mayli zalehne na zem, takže naberu trochu širší zatáčku. Hřbet mi zahoří plameny, jak se odrazím od země a srazím kámen stranou. Na Mayli tak nedopadne ani maličký odštěpek. Kámen byl přeci jen veliký, takže mám namožené půl těla a hlasitě oddychuji s jazykem až na vestě. Jak stojím napůl vyčerpaný vedle kamenu, plameny na mne opět uhasnou. V tom se začne rozpadat země. Pryč! Štěknu na Mayli. To už je ale pozdě a část vroucí vody ji zkropí hřbet. Zavrčím nevraživě na průrvu a přeběhnu k Mayli, abych ji bokem podepřel. Mne horká voda nevadí, ale i přesto se mi vyhnula (92%). Jakmile se rozběhne, následuji ji, i když asi z posledních sil. Proletíme portálem kousíček od sebe, ignorujíc fakt, že jsem měl počkat až projde. |
| |||
Vnitřní skleník všichni tam a pak venku před budovou Sedím si bez zájmu na lavičce ve skleníku, když se škola otřese. Chvilku na to, se mi v hlavě ozve hlas s pokyny k evakuaci. “Hm, asi bysme měli vypadnout,” sdělím skupince, která tam možná a je a možná není, nějak to nezkoumám a rozejdu se volným krokem ven ze skleníku. Cestou z budovy se začnou prostory zmenšovat a rozpadat. Trochu zrychlím krok, ale nijak jinak mě to nerozhodí. Vyjdu ven z budovy zrovna v momentě, kdy se na vchod řítí kus mostu. Stojím a bez zájmu se na něj dívám, dokud na mě nedopadne (14%). |
| |||
Tam kde byl kdysi most - skrz portál S vyceněnými zuby dál zabodávám zrak do chapadel, které se tyčyly do vzduchu, ale záhy zmizí, jak promluví Tortun mně neznámým jazykem. Otočím se na druhého profesora na kterého můj čaroděj volal. Zdá se, že už se čeká jen na něj. Prokličuje mezi balvany a objeví se u portálu, kterým s ještě krátkým poučením projde. Mlčky se dívám, jak z ničehonic zmizí. To se ale ostrov znovu několikrát zatřese a tentokrát tak silně, že i já se svými pár tunami mám co dělat, abych otřesy ustála. Nestačím ani srovnat balanc na všech čtyřech a půda pod nohama začne praskat. Zem se otevře a z puklin vyšlehne pára doprovázená výtrysky horké vody. Tentokrát mě puklina i tryskající voda mine, ačkoliv by mi stejnak nemohla ublížit. Křídlo mám i nadále natažené nad Tortunem, takže snad veškeré cákance zachytím za něj. Situace na pozemcích byla každou vteřinou vyhrocenější a když portálem začali procházet první tvorové, usoudila jsem, že je možná nejvyšší čas zmizet také. Ale neodejdu bez Tortuna. Trvalo několik století, než jsem ho zase našla a za žádnou cenu ho nehodlám jen tak zase ztratit. I za cenu, že bych tu měla zůstat. Proto se vstupem do portálu čekám, než od Tortuna nedostanu pokyn a ujištění, že půjde hned za mnou. Pakliže ho dostanu, portálem projdu. |
| |||
Před školou Rozhodnu se nakonec profesora nehledat, ale když nakonec opustím školu tak je mi jasná jediná věc. Tohle místo se rozpouští. Všude hoří, země puká, otřásá se a všude tryská horká voda. A já padám do jedné trhliny která se náhle otevřela, přesto se mi podaří zachytit se o výběžek poblíž okraje a vyškrábat se ven. Ale tam mně štěstí opustí když mně zasáhne vroucí voda a já vykřiknu. To je bolest. Vím že jsem vážně zraněná a ... ne rozhlédnu se kolem sebe a před sebe a pak si všimnu něčeho k čemu směřují všichni studenti co jsou zde. Co to je? To vypadá jako nějaký ... no jasně. Vybičuji se tedy k novému úsilí, směr je stejný jako studenti a já jdu tak jak mi to současný stav dovoluje, snažím nemyslet na svůj současný neutěšený stav protože současný neutěšený stav se mi sám připomene. To je vážně bolest. Přesto můj cíl je ten portál přede mnou a já jdu, klopýtám, padám a opět se zvednu a pokračuji v cestě. A nakonec díky mé houževnatosti a štěstí se konečně dostanu k portálu kterým projdu. |
doba vygenerování stránky: 1.2434451580048 sekund