| |||
Poblíž portáluvšichni venku, hlavně Nybe, Sonja, Tortun Začíná mi být opravdu mdlo. Vybral jsem si skvělou chvíli, kdy se do školy zapsat. Opravdu. Jestli tohle přežijeme, napíši rodičům takový dopis, co si tedy za rámeček nedají! Pohlcený vlastními myšlenkami tak trochu neslušně ignoruji, že mě Nybe upozorňovala na zjevný fakt, že umí chodit sama. Ani se v tu chvíli moc nesoustředím na její pocity, když jsem se jí dotkl. Probrala mě z toho všeho až na konci její náhlá fascinace. Jen za ní nepřítomně hledím, jak okukuje portál. Za námi se hroutí škola, podnebí je nevlídné a hrozivé a ona je fascinována. Asi jsou draci míň bojácní, nebo si to neumím vysvětlit. Poryv větru mi zuřivě bere vlasy, rukou se je snažím zkrotit, abych viděl. Zkontroluji, že je lasička zahrabaná hluboko v košilích v mém batohu, aby se jí nic nestalo. Vtom se vynoří chapadla a rozbijí most. Uznávám, že tohle by na moje nervy už opravdu mohla být konečná, ale jeden z balvanů letí přímo na mě, a tak nemám moc čas děsit se chapadel. Uskočím stranou (65) a rychle se rozhlížím po okolí. "Jste všichni v pořádku?" křiknu na své nejbližší okolí. Pohledem zavadím o velkého pavouka, který rozdýchává náraz. Zvažuji, jestli mám jít k němu a zkusit mu pomoct, ale nakonec naznám, že mu teď stejně nemám jak pomoci. A tak se otočím zpátky na Nybe, která při návratu k nám také uhýbala balvanu. "Možná to tam nevypadá moc zajímavě, ale rozhodně to bude lepší, než stát tady," odpovím jí. Rozejdu se hned na to pár kroků dopředu k tomu muži, co léčil Tabi. "Profesore, jak dlouho ještě budeme čekat? Neměli bychom odsud zmizet?" musím v tom vichru trochu křičet. A vtom přiletí další kámen a v podstatě přímo přede mnou zhasne jeden život. Jen na to zničeně hledím s vyvalenýma očima. Ztěžka se mi dýchá a není to tím vichrem. |
| |||
U mostu Příliš nevnímám co se děje, protože to zařadím jen jako další rozruch. Hlasitě zazívám a jen si přerovnám tlapy na své ledové pláni. Něco se hroutí, někdo mluví v hlavě. To trochu chytí mou pozornost. Evakuace? To tu ještě nebylo. Poznamenám nahlas, aby mne i Gerrir mohl slyšet. Začnu trochu vnímat. A ještě že tak. Dojdeme před školu, kde víří velký portál a čekáme, až se odsud dostaneme. A prý že tohle je bezpečný ráj. Pak sem začne letět kámen a vypadá to, že Gerrir neuhne. Zpanikařím. Přeci jen je to i mé tělo a jsem v něm, to znamená, že když ho to zaplácne, tak umřeme oba. Napřu celou svou odpočatou sílu a najednou se objevím dost daleko od Gerrira. (96%) Toho s hlasitým "plask" rozmázne kámen. Zakňučím bolestí, jak mne okamžitě trefí bolehlav. Otec říkal, že si není jistý, jestli jeden z nás může zemřít aby se obnovil... Tak to vypadá, že to zjistíme. Ale na místo, kde jsem se objevil letí další kámen, takže jen v malé podobě uhnu do strany. (54%) I když se to snažím potlačit, dýchám poněkud zhluboka, jak to byl šok, i když ho moc nemám v lásce. |
| |||
U mostu všichni tam Tak si tam zmateně stojím, že jsem si ani neuvědomil, že mne zakrývají jen mé vlasy. Přichází více a více studentů a celkově tady panuje nervozita a nejistota. Kromě tedy těch dvou, co se odebrali zpět do školy, myslící si, že si toho nikdo nevšiml. Začne se ochlazovat a zvedne se vítr. Až se zaklepu. Jsem zvyklý na teplo a nikoliv takovýhle vichr. Pozemky se vysloveně snaží působit hrůzostrašně, což na mne nemá takový vliv. Pohraničí takhle znělo pořád. Potom z příkopu vyšlehnou chapadla a rozmetají most. A přímo na nás. Chci uskočit balvanu mířícímu ke mne, ale můj zrak si všimne, že bych se tak uhnul akorát pod jiný kámen. (18%) Zapřu se tedy skoro všemi packami do země a své lidské ruce a dvě packy použiji k tomu, abych kámen chytil. Jak na mne kámen dopadne, vydám chroptivý zvuk, jak chytám dech. I na mou brutální sílu, je prostě moc těžký, takže ho během sekundy pustím na zem. I tak mne ale bolí půl těla a zapraskání v dvou horních packách neznělo dobře. Odsoukám se mimo kameny a prudce oddychuji. Už jsem se viděl na kaši. |
doba vygenerování stránky: 1.4695699214935 sekund