| |||
Před školou - chodby přízemí především Ylrys a svačina, přihlížející Aryania "Aaawww, tak pojďme, pojďme," napůl tichounce zavyju a napůl štěknu, jak zavětřím ve vzduchu a hledám pachy nějakého toho těla. Počkám, až oba profesoři z haly zmizí, než se hopsáním a popobíháním kolem Ylrys přesunu do haly. Tam znovu zavětřím a s ještě širším a zlověstnějším úsměvem se na mou společnici podívám. Poté zamířím do chodby k jídelně a plíživými kroky mířím k chlapci v chodbě. Nicméně mi najednou nedaleko čumáku z portálu vypadne jídlo. Na nic nečekám a jedním plavým skokem se k sváče přesunu. Přišpendlím ji k zemi (70%), což není těžké vzhledem k tomu, že vypadá potlučeně a otřeseně, skoro jako hadrová panenka. A potom ji prostě zarazím svou mordu do hrudi, abych jí vyrval srdce. |
| |||
Kabinet Stephanie - Před školou Mayli, všichni před školou Pomalu malátně se probouzím na zemi kabinetu, kam jsme šli pro pomoc. Profesorka tu stále není a také tu není nikdo jiný. Mimo samozřejmě Mayli, která je již probraná a velmi nesvá. Tázavě zakňučím a přetočím se na tlapy. Když se má mysl trochu více probere, okamžitě vyskočím na tlapy v obranném postoji a vrčím. Po varování na nic nečekám a chci vyrazit za Mayli, ale trochu se mi zamotají tlapy, jak jsem zaprvé zapomněl, že jsem vlčice a za druhé jsem pořád trochu malátný. Nicméně dostanu své končetiny pod kontrolu a když se k nám blíží hrozivá smrtící přítomnost, vystřelíme po chodbě jak dvě chlupaté rakety. Nikoho a ničeho si nevšímáme a vyletíme před školu prostorem, kde býval hlavní vchod. Je tady již poměrně plno, takže zabrzdím v štěrku a sklopím uši k hlavě. Stále mi hrdlem rezonuje tiché vrčení. |
| |||
U portálu Tortun, Chrys, Alfa Profesor se skutečně brzy objevil a když jsem ho uviděla, konečně jsem ve své dlani přestala svírat náramek. Trochu ulehčeně jsem vydechla. Jeho klid se mi vléval do žil a já se slabě zahanbeně usmála. Ještě jsem se mu neomluvila. Teď na to ale nebyl čas. "Děkuji," odpověděla jsem jen tiše, než Chrys opět zmizel. Naše skupina se opět rozrostla, ale příliš jsem své okolí nevnímala. Tedy ne fyzicky. Jejich myšlenky a emoce na mě dotíraly. Strach, zmatek, ale i pobavení a vzrušení. U té přehlídky mě vyrušila Tortunova slova. Nejprve jsem se na něj zmateně podívala, než jsem souhlasila němým prikyvnutim. Periferně jsem zaznamenala něčí přítomnost. Alfa? Měla jsem zmatek v našich nových podobách, ale to, co jsem z ní cítila nebo spíš necítila, mi ji připomínalo. "Díky", tiše jsem jí odpověděla, plášť přijala a trochu mi cukla ruka, jak jsem nečekala to zvláštní teplo. Pak už jsem ale neváhala a přehodila ho přes sebe, abych se do něj mohla zachumlat. |
doba vygenerování stránky: 1.3157458305359 sekund