| |||
Jídelna především profesor Trpělivě čekám a upíjím spokojeně z poháru, když se dračice rozhodne ukončit jejich rozhovor a projde kolem mne. Hodím po ní děkovný úsměv. Tázavě pohlédnu na profesora, který najednou vypadá stejně nenaloženě jako v hale. Opatrně přistoupím blížeji. "Myslíte... Že.... Víte na co jsem se ptal v lese, než jsme se přesunuli? Šlo by to?" nakloním hlavu na stranu a pečlivě pozoruji jeho rty, čekajíc na odpověď. |
| |||
primárně Tabi a Dia, všichni v jídelně Očividně jsem svou špatnou náladu přenesl i na Tabi a tak se přeci jen trochu uvolním a usměji se na ni. "Pokud usoudím, že je to nutné zasáhnu přímo," což ale pravděpodobně bude konec mé profesorské éry, protože potom už asi svou moc na uzdě neudržím. Když na mne položí svou dlaň, tázavě se na ni podívám, můj pohled se trochu pročišťuje. Přeci jen je v pořádku a to je to nejdůležitější. "Určitě," pokývnu Tabi, když z ní nakonec nic nevypadne. Zamíří k masu a tak dá prostor pavoukovi, který stojí před stolem. Když je Tabi z dohledu, zase se trochu zachmuřím. Polknu nepříjemné "co je" a pokynu mu, ať jde blíž. |
| |||
Chodba před kuchyní - Jídelna Derran, jinak nikdo Tak kuchař krve opravdu neměl ani kapku, o tu svoji se podělit nechtěl a mě se od něj ani žádnou krev získat nepodařilo. Ty moje zoufalé pokusy totiž stejně měli jen malou šanci na úspěch. Chvilku na to co jsem skončila ve svých pokusech se celá chodba začala otřásat, kameny skřípat o sebe a přesouvat se. I když ani jeden z nás neudělal ani krok stáli jsme najednou v jiné chodbě. Pořád na stejné místě, i tak ale jinde. Pořádně se mi z toho hýbání stěn kolem mě zamotala hlava. Ještě chvilku po tom co přestavování skončilo jsem zůstávala bez hnutí shrbená u zdi. Ze svých mdlob jsem se však zase rychle vzpamatovala když se ke mě donesla ta lahodná vůně která se linula chodbou. Jak jsem teď cítila krev byla moje moje žízeň snad ještě horší. V krku jsem měla sucho jako po lesním požáru. I tak už se mi ale samou nedočkavostí sbíhaly sliny. Žíznivě jsem zasípala a prohnala se kolem, jako kdyby tam už vlastně ani nebyl. Jídelna je teď v podstatě hned za rohem takže už jsem nemusela jít přes halu. Jen na okamžik se zastavím ve dveřích jídelny. Nějak jsem doufala že tady už nebudu muset trpět žízní. Byla bych se vrhla hned po prvním poháru na který bych dosáhla, ale vím jak to dopadlo naposledy. Ten kousek to musím ještě vydržet. Prošla jsem přes jídelnu podél stolu na u dveří, kolem toho pavoučího muže, až na konec. K poslednímu stolu kde ležela cedulka s mým jménem. Pohár se džbánem byly trochu jiné, tyhle na sobě měli mírně vystouplé symboly plamínku. Ale proč nemůžou být takovéhle všechny, to bych nemusela až na druhou stranu jídelny. Dál nad tím nepřemýšlím, bez meškání popadnu pohár oběma rukama a nakloním ho do sebe. Vlastně jsem toho ale víc vylila na sebe než do sebe, takže jsem z něj neměla ani dva loky. I tak si slastně povzdechnu, prázdný pohár hned pustím z rukou a sáhnu po džbánu. Ani jsem si nedolívala a pila rovnou z něj. Míň nedočkavě než předtím, ale i tak mi krev kvůli širokému hrdlu džbánu stékala po bradě. Rychle jsem se vzpamatovala a skoro v mžiku na nějakou žízeň zapomněla. Obejdu stůl a sednu na židli. Z krve kterou jsem rozlila před stolem zůstala malá krvavá loužička. |
| |||
Jídelna Lailah Přeci jen se mi trochu uleví jakmile Lailah začala mluvit. Sotva znatelně sebou však cuknu při zvuku jejího hlasu. Nějak jsem si to ani neuvědomila, i když jsem s tím měla počítat když je teď vlastně kluk. Byla by to asi jinak dost trapná situace kdybych se k ní takhle vecpala a ona se nechtěla bavit. Jak teda se teda asi cítila ona když jsem ji předtím tak hrubě odmítla. Lailah to tak ale možná ani nevnímala. Naštěstí. A nebo to možná jen nedávala najevo. Já budu ale raději doufala v tu první možnost. Hned pochopím kam svými slovy asi míří. Alespoň tu první část, u té druhé s nejsem tak jistá. Nic na to ale zatím neříkám, dokud si v tichosti neposlechnu co mi to chtěla Lailah povědět. Rty mám při tom pevně semknuté do skoro vodorovné linky, jak přemýšlím co bych na to měla říct. Taky nechci aby ze mě zase vypadla nějaká kravina. Naštěstí se ale ani nemusím nějak bránit nutkání že bych chtěla něco říct. Přitom na ni koukám trochu jako kdybych snad z její tváře mohla vyčíst co bych na to měla říct. Nějakou nápovědu. Co to udělalo s námi? Když utichne zahanbeně skloním hlavu a několik pramenů černých vlasů mi z části zakryjí tvář. Vždyť já na Lailu za celou tu dobu ani nepomyslela. Celou dobu jsem myslela jen na sebe a jak bych vyřešila svůj vlastní problém. Přitom ona mohla potřebovat moji pomoc...i když nevím jak a jestli bych ji mohla pomoci. Připadám si teď jako snad ta největší sobecká mrcha a nejraději bych se někam zahrabala. Moje krátká chvilka radosti z toho že ji znovu vidím a můžu s ní prohodit pár slov se rychle změnila ve zlost. Naštvaná jsem ale jen na sebe. Možná si to jen moc beru a vlastně o nic nejde. Řeknu si s tím že mi to snad trochu ulehčí. Ale moc mi to nepomůže. "Já vlastně ještě ani nevím co se stalo s tebou" odpovím pořád stejně opatrně. Snažím se mluvit tiše a pomalu protože tak mám pocit že nezním tak jedovatě. Tak jako tak to na mých slovech bylo poznat. Pochopím jestli se jí o tom nebude chtít mluvit, i když mě to opravdu zajímá. Určitě to nebude zrovna nic příjemného na co by chtěla vzpomínat. "Ale mě by se tohle...stejně nejspíš nevyhnulo" zamručím znechuceně nad svojí situací. Ani Lailah nejspíš není kdovíjak nadšená tím jak na tom je. Ale co já vím, myšlenky číst neumím. Naštěstí. To bych už as i úplně přišla o rozum kdyby se k těm mým myšlenkám ještě přidávaly myšlenky a vzpomínky ostatních kolem mě. Nervózně propletu prsty. "Myslíš co to udělalo s námi... jako mezi námi?" zeptám se jen pro jistotu. "Já doufám že nic...ehm... že jsme pořád kamarádky" odpovím nakonec a přijdu si při tom stejně nejistě, skoro až trapně. Tak jako tomu bylo dřív. A i když jsem se tak cítila nerada, teď jsem to uvítala. Vlastně nevím jestli se ta krátká chvíle co se známe dá považovat za přátelství. Ale já to tak beru. Nikdy předtím jsem žádnou kamarádku neměla. S matkou jsme pořád jen cestovali a nikde jsme nezůstávali příliš dlouho. A já se vlastně stejně s nikým moc nebavila. Taky se nikdo nechtěl moc bavit se mnou. Zvednu hlavu a těknu pohledem od Lailah k jednomu z talířů plného jídla. Snad jsem to pochopila správně a neplácala jen nesmysly. |
| |||
Jídelna S mírně nakloněnou hlavou na stranu na něj netrpělivě hledím zlatými očky. Nevypadá příliš duchapřítomně. A stále má kolem sebe tu potemnělou auru. Mlčky poslouchám jeho rezignovaným slovům. Tak ředitel má tohle všechno na svědomí huh? O fungování vzdělávacích institucí toho moc nevím, ale něco mi říká, že jako hlava školy za moc nestojí. Skvělé. Procedím mezi zuby otráveně. Netvrdím, že být v koleji s názvem "směs" lahodilo mým uším a sympatizovalo s mou dračí hrdostí, ale tohle není řešení podle mých představ. Na druhou stranu - privátní třetí patro nezní špatně. Promluvím s ředitelem sama! Prolétne mi hlavou a jen letmo zaznamenám lusknutí prstů a příchod profesora s několika studenty. Jemně na Tortuna položím dlaň, chystajíc se mu něco navrhnout, když si všimnu pavoučíka stepujícího kousek od nás. Vypadal, že má také něco na srdci. Běžně bych ho s klidným svědomím nechala stát a čekat, až si já vyřídím co potřebuji. Ale teď jsem měla pocit, že bych měla nechat Tortunovi trochu prostoru k tomu, aby se zase vrátil do původního stavu. Uvidíme se později? Ruku z něho stáhnu a ať mi odpoví cokoliv, obejdu pavouka a zamířím k jedné z obrovských hromad masa. |
doba vygenerování stránky: 1.5462820529938 sekund