| |||
Hala --> Před školou - most Tabithi, Tortun, Ravi, Diagh, další v hale --> Dolly, Sonja Netušila jsem, co se s profesorem stalo, zda ho něco rozzlobilo, vyprovokovalo, každopádně najednou tu byl dým a les kolem nás zmizel. Chtěla jsem panikařit, ale vlastně jsem to pomalu ani nestihla. Lehká nevolnost, zmatenost a nakonec hala školy. To, co přišlo, ale bylo horší. Chlad zažírající se až do morku kostí. Otřásla jsem se a instinktivně přikrčila. Tortun začal léčit dračici a já ho celkem ohromeně sledovala, aniž bych se hnula ze svého místa. Pach krve byl drásající. Jednou rukou jsem se držela za hrdlo, druhou se objala kolem těla. A snažila se usilovně dýchat minimum vzduchu. Jakýsi mladík se něco snaží vysvětlit, ale jeho slova mi moc nedávala smysl. Dračice odpověděla. Takže na ni někdo zaútočil? Jen tak? Souboj dohodnutý? Nebyl čas přemýšlet, Tortun po jejích slovech zmizel na schodišti. „Nejspíš se nápravy nedočkáme...,“ zachrčela jsem jen k Diagh bez ohledu na to, zda byla schopná mě vnímat nebo ne. Bohudíky jsme byly blízko dveří, a tak jsem se na patě otočila a znovu v předklonu vypadla ven. Čerstvý vzduch a... Jedinečná vůně. Nebyl sám, ale co na tom záleželo? Byla jsem rozhodnutá. 21 % Vznesla jsem se s jediným cílem. Konečně ukončit to pálení, konečně se nasytit. A třeba i zabít, bude-li třeba. Žádala jsem o pomoc, ale nikdo mi ji nedal. Musím se do toho vložit sama. Jen já se o sebe postarám nejlépe. Tortunova temnota jakoby se v mém nitru zachytila a přesvědčila mě, že toto je správná cesta. Jakmile jsem se dostala do Dollyho a Sonjiny blízkosti, bez varování jsem zaútočila ze vzduchu. Bez křiku, bez předchozího náznaku. Jen rychle se snést na oběť, svalit ji a vzít si, co mi patří. Jsi přeci můj první! Mám na tebe právo! (10 %) |
| |||
Hala - vedle ředitelny Jen co jsem mu poslala telepatickou myšlenku, na patě se otočil a zmizel na schodech. Až za ním kabát zavlál. Chvíli zůstávám ještě ležet. Tolik temnoty mu sálalo z očí. To jsem u něho ještě nikdy nezažila. Měla jsem z toho divný pocit. Možná to mě donutilo se nakonec zvednout zpátky na tlapy. Přemením se do své lidské podoby, abych se mezi zdmi mohla pohybovat rychleji a svižným krokem zamířím ke schodům. Panterky plížící se ke mně si nevšímám. Pokud ji přilákala krev a chtěla využít zranitelného místa bez šupin na boku, jde příliš pozdě. Rána je zahojená a nové šupiny vytvořily zase pevný pancíř. Když procházím kolem zmateného človíčka u nástěnky, zrychlím tempo v běh. Schody beru po dvou, dokud nenarazím na bezvládné, potlučené tělo pod schodama. Srdce mu tlouklo a všechny mé smysly mi napověděly, že je naživu. Sice nevím, proč ten elf omdlel zrovna na tomhle místě, ale rozhodnu se jeho mysl trochu popostrčit. Ne hrubě, ale dostatečně silně na to, abych ho probrala z bezvědomí. Nečekám, než otevře oči a začne se sbírat na nohy a pokračuji do druhého patra, kde se odehrál boj s Raxanem a kam pokračovala jeho energie. Jakmile dojdu na chodbu, kde se to celé odehrálo, tělo rudého bylo pryč. Jediná evidence po dračí potyčce byla má krev na kamenné podlaze. A ta profesorka. Úplně jsem na ni zapomněla. Zůstala v bezvědomí stejně jako Rudý. Její přítomnost jsem během boje úplně vypustila. Měla utéct dokud to šlo. Mohli jsme ji klidně zašlápnout. Její mysl popostrčím stejně jako mysl elfa a pokračuji v následování Tortunovy energie. Vydám se směrem do čtvrtého patra, až k velkým dvoukřídlým dveřím, odkud rezonoval Tortunův hlas, jeho energie a také energie rudého. Zastavím se vedle dveří. Nevcházím, ani tam nenahlížím. Stojím tak, že nevidím dovnitř. Tak nějak uvnitř tuším, že bych je teď vyrušovat neměla. Proto si jen sednu vedle ředitelny na zem a trochu netrpělivě čekám, až můj čaroděj vyjde ven. |
| |||
Les - pozemky - hala Všichni v hale Projít štítem kolem lesa pro mne nebyl problém. Když se ocitl za mnou, naposledy jsem se ohlédla a pak už se rozběhla směrem ke škole. V kočičí podobě mi to šlo rychle, možná rychleji, než bych vůbec chtěla. Při probíhání pozemků jsem si všimla čehosi ve vzduchu, ale neohrožovalo mne to, takže jsem tomu moc pozornosti nevěnovala. Začala jsem zpomalovat až u dveří do haly. U těch jsem zastavila, chvíli je sledovala a pak se zvedla na zadní a s trochou snahy je otevřela. Ne úplně, ale dost na to, abych se protáhla dovnitř. Sotva vejdu do haly, udeří mne do nosu hned několik pachů. Pár povědomých, jeden známý a jeden drásavý. Krev napadne mne a krátce na to spatřím její původ. Na zemi ležící drak nevypadá nejlépe, ale co mě více zarazí je známý pach, jež se vznáší kolem ní. A nejen pach, ale i ten otisk magie. Tortun uvědomím si a začnu se rozhlížet, jestli jej někde nespatřím. Teprve po chvilce si uvědomím, že jeho pach i stopa jeho magie se táhne kamsi do patra. Všimnu si dvojice stojící opodál, stejně tak i jiné skupinky. Nikdo z nich mne ale tolik nezajímá jako ta dračice a jeho pach okolo ní. Pomalu se k ní přiblížím, obezřetně, pomalu, zatímco čichám, jako bych se nedokázala nabažit jeho pachu. Necítila jsem jej dlouho. |
| |||
Vyjdu z hodiny v ruce zelenou brašnu a následuji Nybe zpět do haly. Vyjdeme v okamžiku, když už je tam Tortun a všude je cítit temná magie. Přimhouřím podezřívavě oči a po těle se mi rozběhnou zlaté žilky. Jak nabírám magii z okolí, oči se mi zabarví do stejné zlaté, jako žilky. Jsem připraven zasáhnout, kdyby se mu to vymklo z rukou. Zase. Nicméně on vypadá, že se jen baví s dračicí. Rozhlédnu se po hale, zda neuvidím někoho zraněného, ale ať to byl kdokoliv, Tortun se o to postaral. Potom odkráčí do patra. Zarazím se, protože krátce uvažuji, zda bych neměl jít za ním. Nikdo v hale se ale navzájem nezabíjí, tak to nakonec nechám plavat. "Nikdo nevypadá zraněně," podívám se na Nybe, zda mi potvrdí mou domněnku. S tím pomalu vyhasínám, jak nechávám energii zase jít. |
doba vygenerování stránky: 1.4706180095673 sekund