| |||
především Tabithi, Raxan a Selven[/b] Nenechám se při své činnosti nijak vyrušit vzruchy z okolí, třeba snahou chlapce mne zastavit. Nechám Tabi se vzpamatovat a zkontrolovat, že je skutečně v pořádku. Čekám před ní trpělivě, jako smrt. Když se o mne otře, pohladím ji po čelisti a když můj dotyk je stále stejně hřejivý, v mých očích plane tichý hněv. Dává si s odpovědí načas. Kdyby mi to odmítla říci, nic bych z toho nedělal. Stejně bych to zjistil sám. Nicméně na ní je rozhodnutí, zda to nakonec prozradí, nebo ne. A pak to z ní přeci jen nakonec vypadne. Na okamžik hladina temnoty v hale stoupne a v mne očích blýskne. Ještě jednou ublíží Společenství drakovi a nebudu čekat na mírumilovnou cestu, až se změní. Probleskne mi hlavou, než se bez dalšího slova otočím a vyrazím nahoru po schodech. Energie školy mám jak na dlani, takže vím přesně, kde mám viníka hledat. Pokud cestou kolem někoho projdu, propluju kolem skoro jako duch. Kdyby někdo více zkoumal můj kabát, zjistil by, že se z něj lehce zvedá černá mlha. Když mám Rudého na dohled, ještě za chůze zvednu ruku a jeho obalí temnota. Zatlačím jeho tělo zpět až do plně lidské podoby a dočasně ho v ní uzavřu. Vzhledem k tomu, že je v bezvědomí, nemá se jak bránit, i když to možná ani není rozdíl, proti těmto vlnám energie. Lehce pohnu rukou v gestu směrem vzhůru a jeho bezvědomé tělo se vznese a letí tak metr a půl nad zemí přede mnou, na černém obláčku. Aniž bych zastavoval, pokračuji nahoru do 4. patra. Dvoukřídlé dveře ředitelny se přede mnou rozrazí v černém zavíření a já mrsknu tělem přes místnost až k ředitelskému stolu. A je mi celkem šumafuk, že tam Selven zrovna něco řeší s dívčím upírem. |
| |||
Hala Cítila jsem, jak mám šupiny pod sebou mokré od kaluže krve, a i přesto, že krev byla teplá, mnou prostupovala zima. Neměla jsem už ani dostatek sil udržet oči otevřené, proto jsem je zavřela úplně. Před očima se mi žádné střípky mého života nepromítly. Nevím, proč se tohle o smrti říká. Ani mi hlavou neprobíhaly žádné myšlenky. Byla mi jen zima. Hrozná zima. A hrozně moc se mi chtělo spát. Už jsem se téměř propadla do temnoty, když jsem na svém čumáku ucítila dotyk. Naprosto přesně jsem dokázala identifikovat komu patří. Mým tělem se prohnal dočasný hřejivý pocit, že tu je, než ho zase vystřídal chlad. Zcela běžně bych se mu vlísla pod ruku a vyškemrala si pohlazení, teď jsem nedokázala ani znovu otevřít oči. Jen vzdáleně vnímám, jak jeho dotyk něžně a pomalu postupuje od čumáku k prokousnutému boku. Je zvláštní, ale příjemný. Uklidňující. V jeho přítomnosti bylo vše jiné. Cítila jsem, jak divoká horlivě proudí mým tělem. Roste, sílí, rozpíná se a raduje. Mám pocit, že jsme s magií konečně dokonale propojené. Že mě konečně poslouchá. Krátce na to už jen slyším praskání, jak se na boku tvoří nové šupiny. Pocity chladu vystřídá teplo - tělem mi proudí jeho léčivá magie a vrací mi ztracené síly. Je to ale jiná magie, zvláštní magie. Není to poprvé, co mě léčí, ale rozhodně poprvé, co použil jinou magii. Konečně mohu otevřít oči. Hluboce se nadechnu a nasaju do nozder vzduch. Otočím krk ke svému boku, který byl kompletně zahojený. Po hluboké ráně a vyrvaném masu ani památky. Jakoby se nic nestalo. Zvednu velikou hlavu a opatrně se o něho otřu. Chci, aby se mě ještě chvíli dotýkal. Nicméně mé smysly už jsou v plné síle a pozoru, tudíž mi neunikne, že tón hlasu, kterým promluvil je jiný. Jeho energie je jiná. Temnější. A pak se zeptá. Tiše uvažuji. Nechci, aby za mě vyřizoval účty. Nechci, aby se zbytečně zatěžoval mými záležitostmi. Ale můžu mu vůbec v takové situaci a jeho momentálnímu rozpoložení zapírat? Halou je cítit temnota. I ti méně smyslově vybavení tvorové ji musí cítit. Nechci mu lhát. Chvíli trvá než odpovím. Rudý. |
| |||
Upíří kolej -> Třetí patro, vyhlídka -> nebe nad školou Tak nějak nikdo a všichni kdo mě uvidí Prohlížela jsem si tašku, kterou mi společenská místnost vykouzlila a musela jsem si zavýsknout radostí. "Spíti," ["Domov,"] povyskočím, když spatřím vlajku Řeckého království. Sice jsou ty barvy šíleně křiklavé, ale aspoň něco, co mi připomíná domov. Každopádně si tašku umístím na záda, schovám do ní rozvrh a zmizím ze společenky. Jakmile opustím společenskou místnost, rozhlédnu se kolem sebe a jakmile zahlédnu schody, vyrazím k nim. Ne však po svých, ještě bych si obrousila drápky. Dám si ruce opět podél těla a trochu se vznesu nad zem. Poté se konečně vydám do třetího patra, hledat vyhlídku. Chvilku mi to trvá, cestou překvapivě nikoho nepotkám, to mi ale nevadí, protože sotva se přiblížím ke schodům, dám se do letu. Před vyhlídkou ale musím zase sednout na zem, abych prošla ven. Až když pak ucítím vítr v perutích, vyskočím na římsu a rozhlédnu se. Stojím, rozhlížím se a užívám si vzduch. A pak se převrátím hlavou k zemi a padám. Až kousek před zemí roztáhnu křídla a znovu se vznesu. Tentokrát s radostným vyjeknutím. |
doba vygenerování stránky: 1.4896259307861 sekund