| |||
Jídelna - u mostu Moje žízeň už konečně byla ukojená. A tak jsem jen spokojeně ležela na stole, hlavu podepřenou rukou jako polštář, a prohlížela si mysli přítomných. V jídelně bylo jen několik bytostí jejichž mysl bych nedokázala přečíst nebo cítit. A z těch myslí které jsem slyšela mě nejvíce zajímala ta Laily a její kamarádky. Z dálky jsem tiše naslouchala jejich rozhovoru. Sama jsem neměla žádnou kamarádku, ani nikoho blízkého ale jak jsem bedlivě naslouchala skoro jsem si připadala jako kdybych byla součástí jejich povídání. Každou vlnku radosti nebo úlevy kterou pocítily, třeba z ujištění že jsou stále kamarádky, jsem pocítila i já. Třebaže samotná jsem takové věci cítila hodně utlumené, skrze ostatní jsem je dokázala cítit naplno. Byla tady však ještě druhá strana a to byly naopak ty negativní a ty z Aine přímo sálaly. Stůl se mi pod hlavou rozpadne a já se tak opět ocitám na zemi. V první chvíli mě napadne že jsem to snad zavinila já protože na stůl z nějakého důvodu začal fungovat oheň a tak jak jsem na něm byla položená prostě se pode mnou rozpadl v prach. Potom si ale všimnu že stejně dopadl i zbytek stolů v jídelně. Rychle se vyškrábu zpátky na nohy a oklepu se od prachu, než zamířím k profesorovi jak mi před chvilkou řekl hlas v hlavě. V doprovodu profesora se tak dostanu pryč z hroutící se budovy. Kousek před polorozbořeným mostem byla ve vzduchu velká díra. V té nebyl most ale nějaká cesta s trávou. Oblečení Lailah během cesty ze školy prostě zmizelo. Měla už jen spodní prádlo. To mi připomnělo jak nepohodlně mi v ženském spodním prádle teď vlastně je. Znovu zašoupu opaskem ze strany na stranu ve snaze získat trochu pohodlí, znovu bez úspěchu. "Měla jsem si sundat kalhotky" Namísto to ho abych si to řekla jen sama pro sebe to moje nesoustředěná mysl sdělila všem kteří stáli kolem. Jak počet studentů kolem narůstá, začínám mít ze všech těch myslí kolem v hlavě pěkný zmatek a soustředit se na vlastní myšlenky je celkem problém. Takže mi teď vlastně docela ráda že nedokážu vidět do všech. Nejistota, strach a někteří jsou naopak nadšení že je nějaká akce. Na popud profesora si sundám plášť a popojdu blíž k polonahé dívce. Beze slova k ní pak natáhnu ruku a nabídnu. Látka je na dotek opravdu teplá, zvláště v místě kde ji držím. |
| |||
Před školouVšichni před školou - především Han Hlasité křupnutí, kdy si prudkým vytržením kusu sutiny přelomím kost, která mi držela čelist, prsty si pak stranu podepřu, čekající, až mi moje regenerace aspoň částečně chytí zlomenou čelist a svaly tak podpoří. Mezitím dojít zbytek jídla a olíznu si dlaň od krve, kterou jsem si setřela z hrudníku, který se začal regenerovat. Navzdory tomu, že by normální člověk asi jen tak nemluvil dodám sama sobě: „Zabít? Heh…“ Ušklíbnu se, i když můj stálý úsměv by všem řekl, že se šklebím pořád. Slovo zabít a já nebylo tak pravděpodobné, navíc… nebyl tu náhodou Sanko, který i minule všechny nějak oživil? Vážně se všichni báli tolik smrti? Možná… přesto bolest byla osvěžující, i když mé tělo na popudy bolesti dost znecitlivělo natolik, že má předváděčka s „srdcem na dlani“ mne vzrušovalo jen jako myšlenka, nikoliv jako bolestivý popud. To už jsme před školou a já si všimnu Hana, který má zajímavé navrhnutí. „Je pravda, že moje podmínka byla dokončit školu… když ale nyní škola není, můžu to brát, že podmínka padá… navíc, trocha zábavy nikdy nikoho permanentně nezabila, že?“ Zazubila jsem se a dodala: „Jdeme… zachránit ty nebohé duše, které tam zůstaly,“ zasmála jsem se, protože bylo vidět, že učitelům je očividně jedno, kdo všechno ve škole zůstal a navíc! Kdo by byl lepší na záchranu všech než někdo, jako jsem byla já a Han, ne?! |
doba vygenerování stránky: 1.2966890335083 sekund